Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 6 > Josef Kašpar: Může se francouzské či belgické drama zopakovat i v Itálii?

Josef Kašpar

Může se francouzské či belgické drama zopakovat i v Itálii?

To je otázka, kterou si na Apeninském poloostrově kladou nejen politikové či experti, ale i většina běžných občanů. Tím spíše, že 8. prosince začíná mimořádný Svatý rok, do Věčného města patrně zavítá hodně lidí a Daesh v nedávném propagačním videu označil Řím společně s Londýnem a Washingtonem za jeden z příštích terčů svých útoků.

„Žádný stát nemůže říci, že mu nebezpečí nehrozí, a to platí i pro Itálii. Bezpečnostní opatření budou posílena, z rozpočtu se uvolní alespoň miliarda eur pro vojsko a policii. Ale nemyslím, že máme opouštět náš styl života, a domnívám se také, že by lidé neměli naslouchat profesionálům paniky a hysterie,“ prohlásil ministr vnitra Angelino Alfano. Nejmenoval přímo ony „profesionály paniky a hysterie“, ale všem bylo jasné, že tím měl na mysli především Ligu Severu, tisk Berlusconiho rodiny a také některé televizní programy, kde se podle jeho názoru vyvolává zbytečný strach.

Prohlášení premiéra Mattea Renziho se nesla ve stejném duchu. „Jsme po boku Francie a pomůžeme dle našich schopností a možností. Ale nemáme nikterak v úmyslu se podílet na bombardování v Sýrii či Iráku. Za žádnou cenu nechceme, aby se opakoval libyjský scénář. Všichni víme, že po krvavém diktátorovi Kaddáfím nepřišla svoboda a demokracie, ale chaos a terorismus. Jsme přesvědčeni, že nakonec bude v Sýrii nutné vyjednat politické řešení, a pro nás ten nejpalčivější problém je Libye. A nikdo by neměl zapomenout na naše vojáky v Libanonu a Afghánistánu. Neskrýváme se. Naše politická linie je jasná: nelze směšovat drama uprchlíků s terorismem. To jsou dvě odlišné věci.“

Fakta: v roce 2014 do Itálie přes moře přišlo 170 000 uprchlíků, a jak informoval ministr financí Giancarlo Padoan v parlamentu, „do konce září 2015 přišlo 132 000 lidí“. Takže koncem roku bude možno konstatovat, že „invaze“ migrantů poněkud polevila, odhaduje se o přiblině 9 % oproti loňskému roku. Část zásluhy na tom má energičtější akce námořních sil Unie, kterým se podařilo zabavit či potopit dost vysoký počet plavidel. Nicméně to italské daňové poplatníky bude stát 3,3 miliardy eur. Tato akce ale způsobila mnohem větší tlak emigrace přes Balkán, se kterým se musely potýkat Maďarsko, Makedonie, Srbsko, Chorvatsko a Slovinsko. Z toho by se pro Itáli mohla vytvořit nová a dosti nebezpečná fronta. Vzhledem k tomu, že tyto země uzavřely hranice, uprchlíci by se mohli pokusit přejít z Řecka do Albánie a Černé Hory a odtud se přeplavovat do jihoitalské oblasti Puglia. Prozatím k tomu nedošlo, ale italské informační služby již upozornily vládu na tuto možnost. Emigrace z Albánie proběhla hlavně v 90. letech, došlo k některým dramatickým událostem (tisíce emigrantů z jedné lodi byly soustředěny na stadionu v Brindisi), později se podařilo situaci normalizovat. Mnoho Albánců se v Itálii dosti úspěšně etablovalo, ale čas od času se objeví zpráva o tom, že gang osob pocházejících z této země přepadl toho či onoho podnikatele. Nicméně se jedná o ojedinělé případy.

Takže lze říci, že v tomto okamžiku je otázka přílivu uprchlíků méně akutní než v minulosti, tím spíše že rozbouřené zimní moře příliv běženců nadále přibrzdí. To ale neznamená, že problém neexistuje. Je sice pravda, že ministerstvo vnitra, lépe řečeno prefekti nyní organizují distribuci uprchlíků po území Itálie lépe a dochází k menším protestům místního obyvatelstva. Nicméně je jasné, že mnoho Italů nesdílí vstřícný postoj vlády levicového středu a nesouhlasí ani s politikou otevřené náruče katolicky orientovaných kruhů.

Nikdo nemůže říci, jaké nebezpečí znamenají muslimové, kteří se zde usadili. Opět bude nejlépe uvést konkrétní data. Většina imigrantů v Itálii nejsou muslimové, ale pravoslavní: tj. lidé kteří přišli z Rumunska, Ukrajiny, Moldavska a Bulharska. Muslimové reprezentují přibližně 20 % příchozích, tj. něco přes jeden milion osob. Berlusconiho tisk prohlašuje, že alespoň 200 000 sympatizuje s teroristy, ale konkrétní důkazy k tomu prozatím nejsou.

Nicméně za hlavní rozdíl od Francie považuji fakt, že v Itálii zatím neexistují muslimská ghetta jako St. Denis či „banliueues“ okolo Paříže. Římské periférie nevykazují větší prosperitu než periférie francouzské. S tím rozdílem, že v tomto případě chaotický a spontaneistický italský přístup funguje lépe. Podle ústředního statistického úřadu v roce 2014 počet podniků založených imigranty stoupl o více než 14 %, bez ohledu na hlubokou hospodářskou krizi v zemi. Počet „italských“ firem naopak poklesl o 4,5 %. Jinými slovy zde muslimové a Italové žijí víceméně společně a společně musejí čelit těžkým hospodářským a sociálním problémům. Problém zůstává, co s jejich dětmi. V italském parlamentu byl předložen zákon, který stanoví „ius soli“, tj. kdo se narodí na území Itálie, má dostat automaticky občanství. Dramatické události ve Francii ale schvalovací proces přibrzdily: podle poslední předlohy občanství dostane dítě, které se narodilo v Itálii rodičům s regulérním pobytovým povolením a úspěšně obstálo ve zkoušce z italštiny a má jistou znalost místních dějin a kultury.

Poslední zprávy hovoří o asi 10 imigrantech žijících již několik let v Boloni, Miláně a Brescii. Byli z Itálie vyhoštěni, jakožto „osoby nebezpečné vyzývající k solidaritě s bojovníky Daesh“, jak hovoří zpráva ministerstva vnitra. Nicméně drtivá většina Italů je přesvědčena, že pokud dojde k dramatickému spáchání atentátu, provedou to spíše lidé, kteří v Itálii nežijí a nemají s místním stylem života nic společného. „A proti tomu naprosto nestačí postavit vojáky či policisty na každých deset metrů. To se už ostatně stalo. Ale především prevence prováděná informační službou, tak jako se před 30 lety podařilo porazit politický terorismus v Itálii. Podoba obou fenoménů je mnohem větší, než si většina komentátorů uvědomuje,“ prohlásil politolog Angelo Panebianco.

Josef Kašpar (1946) je novinář, působí v italských i českých médiích. Žije v Římě.

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.