Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 6 > Alena Zemančíková: Láska ke třem subretám

Alena Zemančíková

Láska ke třem subretám

Podkarpatská Rus (Zakarpatská Ukrajina) je takový náš sen o někdejším Československu. Prostí lidé v té oblasti už o něm nic nevědí, intelektuálové si váží moderní architektury a investic do průmyslu (dnes zhrouceného). V Užhorodu člověk chodí po dlažbě ještě z doby guvernéra Aloise Rozsypala, v dlažbě díry, v dírách louže, jimiž se město dívá vzhůru k obloze. Bariéry téměř nepřekonatelné pro mladého otce s kočárkem, natož pro starého mrzáka, s odpuštěním.

Za Sovětského svazu postavili v Užhorodu divadlo, ohavnou megalomanskou stavbu, kterou v době mnohonásobně zvýšených cen za plyn nelze vytopit, takže publikum sedí v kabátech, v ohavném vestibulu není občerstvení, žádná společenská pohoda. Hrají hru o malíři Adalbertu Erdélym, jednom ze zakladatelů podkarpatské malířské školy, osobnosti se švihem evropské moderny, který se chtěl uplatnit v optimistických časech po 1. válce doma na Zakarpatí. Erdély studoval v Budapešti a Mnichově, žil několik let ve Francii a mohl tam klidně i zůstat, ale vrátila ho zpátky idea malířské školy, kterou s přáteli chtěli založit ve svobodných poměrech Československé republiky. Školu opravdu roku 1927 otevřeli, byla veřejná a nesena myšlenkou, že právě výtvarné umění je umělecký směr, kterým se kultura Zakarpatí může prosadit (literatura byla závislá na jazyce, hudba příliš tkvěla ve folklóru). O země evropského východu byl zájem a zázrak se podařil, škola byla založena, výstavy měly úspěch, na Podkarpatskou Rus jezdili uměleci a intelektuálové z Evropy kvůli krajině i kvůli malířům. Pak přišla válka a SSSR. S ním napochodoval socialistický realismus, s jehož ideologií a nařízenou estetikou Adalbert Erdély prohrál. Narozen 1891, zemřel 1955. Na fotografiích a autoportrétech vidíme štíhlého elegána, který na svůj věk nevypadal.

Předimenzované divadlo bylo kupodivu plné – mimo politiky spojené s bojem o autonomii nemá Užhorod významnější osobnosti než malíře, o němž se hraje. A ještě musím říci, že divadlo je hudebně-dramatická scéna, což znamená, že má orchestr, balet a zpěváky, kromě herců.

Ukrajina chce do Evropy, dramaturgie vybrala látku, na níž se dá ukázat, že tam patří. Těšili jsme se, ale viděli jsme naivně sepsaný a špatně zrežírovaný kus, v němž se celý faustovský příběh umělce, který smlouvu s ďáblem nakonec podepsat nedokázal a nato zahynul (včetně toho, že jeho dům dědicové nevkusně přestavěli, obrazy z pozůstalosti zašantročili), změnil v operetu o třech ženách v umělcově životě. Byla projekce, ale ani jediného jeho obrazu (na internetu, kdyby jim nepovolila užhorodská galerie reprodukci, je jich spousta), viděli jsme obrázky Karpat z turistických průvodců. Při osudových scénách pouštěli na jeviště dým. Taky se zpívaly árie z operet od Strausse a Kálmána a tančil se čardáš sborem. Modernista Erdély byl stylově zasazen kamsi do bezčasí 19. století, s kostýmy si dali asi tolik práce jako s výběrem hudby. Režisér a umělecký šéf divadla sám sebe obsadil do hlavní role starého malíře a odehrál představení sedě na kolečkové židli, řekla bych, že s textem nenápadně před sebou na stolku. Byla to ostuda, tleskalo se vestoje a volalo se Bravo.

Inscenace popřela svoje vlastní téma. Hráli o člověku, který obětavě usiloval o to, aby se umění v jeho zemi rozvíjelo a získávalo nové talenty. Přitom však předvedli pouze obehraný operetní arzenál na sentimentálním příběhu lásky ke třem subretám.

Když jsme se ptali, jak jsou spokojeni s výsledkem voleb, které po mnoha peripetiích konečně dospěly v Užhorodu k obsazení na magistrátě, nedozvěděli jsme se mnoho, ani od politologa místní univerzity. Snad je úspěch, že už na radnici není ten, co tam byl poslední dvě období. Nový primátor je byznysmen (na Ukajině to snad ani jinak nejde), poměrně mladý, na konkrétní příslušnosti k politické straně příliš nezáleží, program nic neznamená. Ano, to jsme viděli v divadle také.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.