Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 4 > Pavel Uherek: Korupce a politika

Pavel Uherek

Korupce a politika

Za korupcí v ČR stojí tradiční politické strany nebo dřívější politikové obecně, a proto je nutné stát „rekonstruovat“. To jsou poslední stálice české veřejné debaty zejména od chvíle, kdy do našeho stranického systému jako relevantní aktér vstoupilo politické hnutí ANO. Antipolitický, resp. antikorupční apel dokládá i jedno z aktuálních hesel Andreje Babiše. Používá ho v kampani pro podzimní krajské volby a voliče přesvědčuje, že ANO chce lepší Česko „bez politiků ovládaných mafiány“.

Je však příčinná souvislost mezi dřívějšími (tzv. tradičními) politiky a korupcí opravdu prokazatelná? Je schopna jakákoliv vláda korupci odstranit? Není tvrzení o vztahu mezi tradiční politikou a korupcí stejně nesmyslné jako tvrzení, že nehodovost na silnicích odstraníme tím, že auta nahradíme něčím jiným, lepším? Korupce přeci často mnohem více bují v nedemokratických systémech, které přitom pro vyřešení jakýchkoliv problémů mají mnohem silnější páky než liberální zastupitelská demokracie musející se při svém fungování ohlížet na transparentní a férové procedury.

Demokracie spočívá v ústavou regulované soutěži myšlenek a politických názorů, které mají ideovou oporu v jednotlivých částech společnosti. Pravicový politik se zastává živnostníků, levicový politik zaměstnanců nebo důchodců, politik zelený bojuje za ekologické požadavky. Úkolem politika je nabídnout volební program a v zájmu svých voličů jej prosadit. Politika je praktické povolání, které samo o sobě nepředpokládá nějakou zkušenost v jiné profesi ani podnikatelské schopnosti. Vytýkat politikovi odtrženost od reality či vůbec to, že je pouhým politikem, je podobné jako chtít po hokejistovi, aby předtím než začne vydělávat peníze v NHL, podstoupil půlroční stáž coby elév v kanceláři. Politik rovněž není morálně dokonalým nadčlověkem a není ani specialistou – odborníkem. Jeho úkolem je pouze navrhnout, v televizním a internetovém věku chtě nechtě i za cenu určitého hereckého či rétorického výkonu, způsoby řešení pro správu veřejných záležitostí. Tyto návrhy se mohou, nebo také nemusejí ukázat jako vhodné. Každý z nás v životě přijímá rozhodnutí, která jsou morálně nejednoznačná a někomu mohou ublížit, jinému mohou přinést prospěch. A podobným rozhodnutím se nevyhne ani politik.

Demokracie se jako politický systém rovněž potýká, jak dokládá řada studií zabývajících se odstraňováním nedemokratických režimů, s kontextuálními problémy, které vyplývají z historie příslušné země, z jejího sociálního nebo etnického složení, z její geografické polohy nebo jiných objektivních faktorů. Historickým problémem středoevropských a východoevropských demokracií je přitom specifické dědictví minulých komunistických režimů. Tak i některé negativní jevy současné České republiky (a mezi nimi i korupce) jsou způsobeny především tím, že před dvaceti šesti lety země prošla přechodem od nedemokratického systému k demokratickému. Zhruba čtvrtstoletí je stále doba velmi krátká na to, aby demokracie byla zcela konsolidovaná a funkční. Vzpomeňme, že T. G. Masaryk požadoval pro první republiku padesát let nerušeného vývoje.

Každá postkomunistická země i při samotném přechodu k demokracii musela zdolávat specifické překážky. Ať to byl vypjatý nacionalismus povzbuzený krutými a dosud živoucími dějinami (bývalá Jugoslávie) nebo absence jakékoliv předchozí zkušenosti s demokratickým politickým systémem (Rumunsko), velmi nízký výkon hospodářství (Polsko, Bulharsko) nebo nevyřešená nacistická minulost a nebývale rozrostlá tajná policie (NDR). Jak poukazuje v jednom ze svých dřívějších článků pro časopis Soudobé dějiny Petr Pithart, problémem československého přechodu k demokracii bylo nejen národnostní napětí mezi Čechy a Slováky vrcholící rozpadem společného státu, ale také specifická povaha ancien régime, který se vyznačoval téměř absolutním zestátněním ekonomiky. Soukromý sektor, zejména v zemědělství alespoň částečně fungující v jiných komunistických zemích, v československém případě neexistoval. Jednotlivé čs. podniky však ve skutečnosti nebyly ovládány státem, jak by z předešlého konstatování bylo možno dovodit, ale zejména jednotlivými vedeními. Na ně se pak nabalovala sféra stranických funkcionářů, známých, smluvních partnerů anebo účastníků šedé ekonomiky. Je pouze logické, dovozuje rovněž P. Pithart, že dané faktory vyplývající z povahy socialistického plánovaného hospodářství a jeho úplného zestátnění, se přenesly i do období po roce 1990, kdy například banky zůstávaly dlouho (polo)státní, a mohly tak velké úvěry nabízet spřízněným osobám. V souběžně probíhající privatizaci se pak k majetkům často dostali lidé, kteří měli konexe z období před listopadem 89. Viníky korupce proto nejsou tzv. tradiční politické strany či tradiční politikové, ale historicko-sociální nebo ekonomické, tedy dlouhodobě působící faktory, mezi nimi i charakter dřívějšího komunistického režimu, resp. jím nastolený a v praxi (ne)fungující hospodářský model.

Je tedy naivní předpokládat, že změna přijde pouze s tím, že se změní politici nebo politické strany. I tito noví lidé narazí na stejné překážky. Protože však k jejich řešení uplatní pouze své etické a nekonkrétní recepty v podobě hesel „Bude líp“ nebo „Chceme lepší Česko“ a neopřou se o pevné voličské zázemí dané ideologickým hlediskem, mohou i antipolitičtí restaurátoři důvěru svých voličů postupně ztratit. Občané pak zůstanou ještě frustrovanější a další cestu budou hledat v příklonu k radikalizovaným vůdcům prosazujícím prvky nacionalistické nebo krajní politické ideologie. V konečném důsledku tak současná populistická (tzv. podnikatelská) hnutí mohou ohrozit demokracii mnohem výrazněji než tradiční politické strany. Korupce jako jeden ze znaků současné krize je jistě jevem negativním, ale skutečnost, že politici jsou postihováni a že se o korupčních aférách mluví, je odrazem funkčnosti demokracie, nikoliv opaku. A samotné potírání korupce je primárně úkolem orgánů činných v trestním řízení, ne politiků.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví, absolvoval politologii na FSS MU v Brně.

Obsah Listů 4/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.