Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 4 > Alena Wagnerová: Nepatřičná letní úvaha o domácnosti

Alena Wagnerová

Nepatřičná letní úvaha o domácnosti

Když mi u psacího stolu začne docházet dech a nějaká formulace, na které mi zvlášť záleží, ne a ne se podařit, vstanu a – asi bych to neměla říkat, ale teď v létě v těch vedrech mi to snad projde – jdu do kuchyně. Umyju nádobí nebo uklidím už umyté, někdy postrouhám staré housky, jindy oloupu brambory na oběd, a když kolem sebe žádnou domácí práci nevidím, uvařím si kávu. A musím se přiznat – ani to bych neměla –, že se při tom dělání věcí cítím dobře, jako bych jen přešla z jednoho prostoru bytí do druhého. Jsem zde, jsem to já, jsem sama sebou. Co to tu vlastně dělám? No přece vařím, uklízím, no prosím, ale především beru do rukou věci, dotýkám se jich, cítím je a tím, jak se jich chápu svýma rukama, začínám chápat i to, co jsem vlastně chtěla říct. Netrvá to ani půl hodiny, vzdorující formulace je na světě, jako by proces jejího nalezení nějakým způsobem souvisel s loupáním brambor. Mimochodem, nejsem sama, kdo nachází chybějící slova cestou do kuchyně. Moje stará přítelkyně – je to už řádka let – se mi jednou svěřila, že obtížná místa při překládání Mallarméovy poezie řeší zavařováním švestek. A koš s nimi si pro jistotu postaví do kuchyně hned ráno, aby byly v případě potřeby po ruce.

„Umění je způsob prožívat dělání věcí, ale co je uděláno, není v umění důležité,“ píše Šklovskij ve své Teorii literatury. Ale není i práce v domácnosti takovým způsobem prožívání dělání věcí, a co je uděláno, není důležité? Uvařený oběd snězený, původně čisté hrnce a talíře špinavé, nedávno umyté okno už zase podělané od much. A tak se to opakuje den ze dne. Tohle prožívat? Práci, která se jen opakuje a z níž nakonec nic nezbude, čeká už za rohem obvyklá námitka. Jenže Šklovskij neříká, že udělané se stává zbytečným, ničím, říká jen, že co bylo uděláno, není důležité. Způsob prožívání dělání věcí jen pokračuje, opakuje se. Bez něj by v umění také nic dalšího nevzniklo. Opakováním se na sebe vrší další a další vrstvy poznání, až se z nich stane umělecký nebo umělcův styl. A stejně tak je opakování i tajemstvím domácnosti a rodinného prostoru vůbec. Malé děti, které se ještě na hony nevzdálily aktu stvoření, to vědí; prožívat opakování stále stejných úkonů patří k jejich vášním. Opakováním se zkušenosti a zážitky neztrácejí, nepomíjejí, jen se v člověku střádají a zhušťují v jistoty, v řád, tradice, rituály, v identitu, pocit, že někam patřím. No do rodiny přece, říká varovný hlas. Jistě, jenže materiálním základem rodiny je domácnost a bez ní není rodina možná. A zde v domácí práci – nechme stranou, že nemůže být jediným, ale jen jedním z životních úkolů – se denně odehrává ono životodárné opakování sice podobného, ale ne téhož.

Je to ale právě toto opakování na první pohled stále stejných úkonů s pomíjejícím výsledkem, proč se práce v domácnosti běžně považuje za druhořadou, monotonní, ubíjející, bezvýslednou, k čemuž ekonomika ze svého slovníku přidává neefektivní a neproduktivní, protože dění v ní neodpovídá kritériím industriální produkce zboží. Pro ni funguje domácnost jen jako konzument a víc ji nezajímá. Ono totiž také chytit dění v rodinné domácnosti, onom „sociálním vesmíru“ (Karel Riegel), do sítě racionálních monetárních ekonomických kategorií je stěží možné. Jeho podstatu, chcete-li jeho tajemství, totiž tvoří proměna hodnoty směnné v hodnotu užitnou. Pro pokladní v supermarketu je svazeček mrkví, který vám právě započítala, zbožím jako každé jiné. Při zpracovávání koupených mrkví doma, když je čistíte, krájíte, dusíte, vstupujete svou prací ale do dění i vy osobně, přetváříte mrkve ze zboží ve statek pro potřebu rodiny. A právě tento osobní podíl, v němž hraje roli i řada individuálních a citových aspektů, je onou „přidanou hodnotou“, která hodnotu směnnou proměnila v užitnou, zboží ve statek; a ekonomiku znovu přiblížila potřebám člověka, což bylo jejím úkolem od pradávna, než jej vyměnila za mísu čočovice snadných zisků.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 4/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.