Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 5 > Pavel Uherek: Jsou populisté skutečně tak novátorští?

Pavel Uherek

Jsou populisté skutečně tak novátorští?

Populistické rétoriky, která kritizuje dosavadní systém vlády a s ním související instituce zastupitelské demokracie, dlouhodobě přibývá. A to nejenom u nás, kde vznikají, resp. do vlády vstupují antipolitická hnutí, objevují se iniciativy typu Rekonstrukce státu, dochází k obecnému zpochybňování evropské integrace, popř. se v kampani před krajskými a senátními volbami sází na témata související s migrační krizí. I v tradičnějších demokraciích, jako jsou třeba Spojené státy nebo Británie, politika a po desetiletí zažité vzorce ústavních jednání čelí otřesům.

V Británii byla kampaň strany UKIP narušující dosavadní dominanci konzervativců, liberálů a labouristů jednou z příčin odchodu země z Evropské unie. A ve Spojených státech má reálnou šanci stát se prezidentem Donald Trump, tedy nikoliv muž mající za sebou typickou politickou kariéru nejprve ve funkcích místních a poté celostátních, ale člověk řadící se do skupiny velkopodnikatelů, kteří mají ambici stejně úspěšně jako své firmě vládnout i celé zemi.

Současní populisté neváhají používat obecná hesla o všeobecné nápravě nebo o tom, že prostě bude líp, byť příliš konkrétní recepty, jak onoho slibovaného blahobytu a bezpečí dosáhnout, nenabízejí. Postačuje jim zmíněná aureola podnikatelského úspěchu, resp. antipolitický argument, dle něhož tradiční politika selhává a oni jsou jiní, neušpinění, čestní, tedy nejsou vlastně oněmi byrokratickými či prohnilými politiky. Jejich vystupování je často neotřelé, rázné, někdy až teatrální. Mluví o výstavbě zdí a vymýtání všeho cizího. Ani postoj populistů vůči diktátorským režimům není zásadně odmítavý, což ostatně veřejnosti příliš nevadí. Také v české politice byl dlouho přítomný antikomunistický apel nahrazen právě apelem antipolitickým.

Podobným způsobem se proti demokratickému systému vládnutí argumentovalo a vystupovalo i ve dvacátých a třicátých letech minulého století. S daným politickým stylem přišel Mussolini v Itálii, nacisté v Německu, Šípové kříže a jejich hungaristické hnutí v Maďarsku nebo britští fašisté Oswalda Mosleyho. Všechny tyto nové politické subjekty více než cokoliv jiného zpochybňovaly schopnost parlamentní demokracie řešit problémy tehdejší společnosti. Těmito problémy byly v meziválečném období závažné sociální dopady hospodářské krize, rozvrat dosavadních hodnot způsobený první světovou válkou nebo údajné nebezpečí ze strany komunistů a socialistů.

Dnes jsou dominantními krizovými faktory terorismus dávaný tu méně, tu více oprávněně do souvislosti s přílivem muslimských uprchlíků. Daná hrozba je navíc umocňována internetem a sociálními sítěmi, kde se veřejná diskuse a svoboda projevu přetavuje v mnohdy anonymní a nenávistné tlachání. V debatách, ať již z úst občanů nebo vrcholných politiků, je uváděno, že také migranti a teroristé (stejně jako před zhruba devadesáti lety komunisté nebo židé) mohou západní kulturu zničit. Argumenty proti nim jsou navíc přirozeně založeny na etnické nebo nacionální bázi, která vždy dokáže vzbudit řadu negativních emocí.

Terorismus se totiž vymyká našemu myšlení, jeho pravého viníka postihnout nelze, neboť je neviditelný, vzdálený, popř. terorista během útoku přijde zcela záměrně o život také. Evropský justiční mechanismus kultivovaně ukládající spravedlivý trest poté, co je vše pečlivě zdlouhavě prošetřeno a obžalovaný náležitě hájen, tak proto v tomto případě není využitelný. V bezradnosti, zoufalství a strachu, které smrt mnoha nevinných lidí vždy logicky vyvolá, se tedy náš hněv obrací jinam, nejen vůči migrantům obecně, ale také vůči politikům nebo evropským institucím, kteří přitom reálně proti dané hrozbě mnoho udělat nemohou a ani za ni neodpovídají. Samotná Evropská unie se přitom ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny – na jedné straně po evropských orgánech chceme jednoduché, rychlé a účinné antimigrační a antiteroristické kroky, na straně druhé však Unii vytýkáme, že nasává příliš mnoho kompetencí národních vlád a omezuje naši suverenitu... A při rostoucích vášních namířených proti uprchlíkům si nevšímáme, že nejen v rámci populistické, ale i standardní politiky a standardních politických stran, jejichž zástupci sedí v parlamentu, vládě, nebo dokonce mají vliv v prezidentské kanceláři, začínáme používat hesla, která ještě před deseti, patnácti lety patřila do slovníku krajní skinheadské subkultury.

Vůči hrozbě uprchlické vlny či terorismu se tedy typické demokratické mechanismy založené na diskusi a ochraně menšin v očích populistů jeví jako příliš bezzubé a těžkopádné, jinými slovy jsou v konečném důsledku proti zájmům Evropanů. Dle údajně novátorského politického stylu je proto potřeba nahradit dosavadní politiku akčnější a přitažlivější formou vlády, která prý masám nespokojených voličů vyhoví lépe. Populisté tak neříkají, co si sami myslí, nezastupují určitou sociální výseč voličů. Jejich ambicí je mluvit jménem všech nespokojených, hlásat nikoliv názory dle standardní politické ideologie, ale dle toho, co chce slyšet ulice. Výtahem populistické politiky k moci přitom jsou stejně jako v případě Německa třicátých let zcela demokratické volby. Je však otázkou, jaký bude výsledek populistického vládnutí. Historie totiž učí, že politika, která měla zastupitelskou demokracii přinejmenším zdokonalit a poté nastolit tolik žádoucí pořádek i bezpečí, nakonec přinesla ještě větší chaos a ještě více lidských tragédií.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví, absolvoval politologii na FSS MU v Brně.

Obsah Listů 5/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.