Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 5 > Štěpán Steiger: The Panama Papers

Štěpán Steiger

The Panama Papers

„Hello. This is John Doe. Interested in data?“ (Haló. Jsem obyčejný člověk. Zajímají vás údaje?) Tak se v roce 2014 uvedl německému novináři Bastianu Obermayerovi ze Süddeutsche Zeitung neznámý muž (který se nikdy osobně nesetkal ani s osloveným žurnalistou ani s jeho kolegy), jehož telefonát spustil jedinečný projekt, který zpočátku zaměstnal Bastiana Obermayera i jeho kolegu Frederika Obermaiera, postupně však zahrnul dalších 376 novinářů ve více než 78 zemích ve 100 médií včetně České republiky.

Neznámý „dodavatel“ totiž v souhrnu poskytl v průběhu dvou roků 11,5 milionu dokumentů – ve formě e-mailů, pdf, fotografií a výtahů z databáze panamské právnické firmy Mossack Fonseca (o té podrobněji dále). Dokumenty zahrnují období od 70. let minulého století až do jara 2016.

Pokud měly být dokumenty tohoto rozsahu vůbec zpracovány, byla pochopitelně nutná mravenčí práce velkého koletivu. Také proto se němečtí novináři obrátili o pomoc na International Consortium of Investigative Journalists (ICIJ) ve Washingtonu. ICIJ je skupina 11 žurnalistů v neziskovém Center for Public Integrity (Středisko pro veřejnou bezúhonnost), jež už jednou se Süddeutsche Zeitung a dalšími organizacemi spolupracovala. V případě panamských dokumentů se na práci konsorcia podílí zmíněných 370 novinářů.

První zpracované dokumenty byly uveřejněny letos 3. dubna. (České centrum pro investigativní žurnalistiku uvedlo, že na ČR se vztahuje přes 250 000 dokumentů a vazby na ni má 283 osob nebo firem. Mezi ně patří třeba nejbohatší Čech Petr Kellner, šéf fotbalové Sparty Daniel Křetínský, hlava skupiny ČKD Petr Speychal, či dokonce Radovan Krejčíř – t. č. ve vězení v Jihoafrické republice).

Čeho se dokumenty týkají

Odhalují jak majetek, tak – často, zdaleka však ne vždycky – jeho vlastníky, kteří své bohatství z nejrůznějších příčin skrývají „offshore“ – mimo území států, kde působí nebo žijí. Ne vždy jde o majetek získaný nebo spravovaný nelegálně, ovšem skrývá se i majetek z kriminální činnosti (Süddeutsche Zeitung píše o „vysokém umění skrývání peněz“). Není tedy divu, že jsou v dokumentech jména ze všech oborů činnosti, od politiky přes hospodářství, sport, kulturu až po zločin. Jsou tu jména blízkých spolupracovníků Vladimira Putina právě tak jako jméno otce Davida Camerona, donedávna britského ministerského předsedy, jména příbuzných čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, uváděni jsou saúdský král Salman, Sigmundur David Gundarsson, islandský ministerský předseda, jenž okamžitě po zveřejnění rezignoval, argentinský prezident Mauricio Macri, fotbalová hvězda Lionel Messi, jsou tu jména funkcionářů sportovních organizací jako FIFA nebo UEFA a další. (Citujme ještě jednou Süddeutsche Zeitung. Titulek jednoho z prvních článků o Panama Papers datovaný letos 4. dubna ukazuje pestré složení německých boháčů v daňových rájích: „Nositelé Spolkových záslužných křížů, bordeloví králové, špičkoví manažeři – Němci v Panama Papers.“)

Za povšimnutí stojí, že sice není jasné, kolika Američanů se „uniklé“ dokumenty týkají; v uveřejněných částech se však nevyskytuje jméno žádného známého amerického politika nebo jiné vlivné osoby, která by byla zákazníkem oné panamské právnické firmy Mossack Fonseca. Vysvětlení? Je prosté: je totiž velmi snadné zakládat neprůhledné společnosti (a unikat tak daním) přímo v USA.

„Američané opravdu nemusí chodit do Panamy,“ říká ekonom James Henry, poradce občanského sdružení Tax Justice Network. „V zásadě máme ve Spojených státech odvětví pevninského útočiště, jež je právě tak nesdílné jako kdekoli jinde.“ (Pro vychutnání slovních narážek uvádím citát v původním jazyce: „Basically, we have an onshore haven industry in the U. S. that is as secretive as anywhere.“)

Autenticitu „uniklých“dokumentů ověřili jak v Süddeutsche Zeitung, tak v Le Monde. Některé části – starší a dílčí – byly prodány finančním úřadům v Německu, USA a Velké Británii. (Tyto dokumenty např. v Německu vedly k tomu, že druhá největší německá banka, Commerzbank, obviněná z bankovních podvodů a praní špinavých peněz, musela zaplatit pokutu 17 milionů euro. Nejčerstvějším příkladem je Dánsko, jež odkoupilo údaje za 10 milionů dánských korun – zhruba 1,5 mil. dolarů – s tím, že výše nezaplacených daní, které budou vymáhány, mnohem převýší obnos za koupi údajů vydaný.)

Co je Mossack Fonseca

Je to v Panamě sídlící právnická společnost, jejíž služby zahrnují zakládání společností v mimopevninských (offshore) oblastech s právní pravomocí – např. na Britských Panenských ostrovech – za roční poplatek. Jiné služby představuje např. správa majetku. „Navenek,“ napsal tři měsíce poté, co byly zveřejněny „uniklé“ dokumenty, reportér francouzského deníku Le Figaro, „vypadá sídlo firmy v Marbelle, obchodní čtvrti Panama City, jako nebarevná Rubikova kostka: kryta kostkami z kouřového skla je právě tak neprůhledná jako činnost, kterou kryje.“ Úředně sídlí v Panamě, její operace jsou však roztroušeny po celém světě. Na internetu se chlubí globální sítí se 600 zaměstnanci ve 42 zemích. Odlišně vlastněné pobočky přijímají nové zákazníky a mají výhradní právo používat její jméno. Mossack Fonseca působí v daňových rájích, jako jsou Švýcarsko, Kypr a Britské Panenské ostrovy, a na britské koruně závislých ostrovech Guernsey, Jersey a Man.

Užívat ostrovní struktury je zcela legální. Je mnoho důvodů proč tak činit. Podnikatelé z mnoha zemí (např. z Ruska nebo Ukrajiny) typicky převádějí svoje jmění do oblastí, (údajně) aby svoje podnikání chránili před „přepady“ ze strany zločinných živlů, ale také aby obešli měnová omezení.

Vloni prohlásil David Cameron, tehdy ještě britský ministerský předseda, že „korupčníci, kriminálníci a ti, kdo perou špinavé peníze,“ využívají struktury anonymních společností. Vláda prý se snaží něco proti tomu učinit. Zřídí centrální registr, který odhalí uživatele ostrovních společností. Firma ovšem tvrdila, že nemůže být obviňována za údaje prostředníků, k nimž patří banky, právnické společnosti a účetní.

Na únik dokumentů ze své databáze reagovala společnost Mossack Fonseca robustní obranou svého jednání. Odmítla přitom diskusi o specifických případech s odvoláním na důvěrné vztahy ke klientům. Její zástupci tvrdili, že zachovávají všechny zákonné předpisy proti praní špinavých peněz a že pečlivě dbají o své zákazníky. Veřejnost nemá podle jejich názoru dost odbornosti na to, aby mohla „správně zařadit práci firem, jako je naše“.

Dodejme ještě velmi stručně několik faktů o obou zakladatelích této právnické firmy. Jürgen Mossack je německý přistěhovalec, jehož otec hledal po světové válce nový život pro svou rodinu: sloužil totiž během války u Waffen SS. Ramón Fonseca je romanopisec, jenž byl v posledních letech poradcem panamského prezidenta. Vzal si však dovolenou na neurčito poté, co byl zapleten v Brazílii do skandálu s penězi obchodníků s drogami.

EU a boj proti daňovým oázám

Letošního 17. června se sešli ministři financí členských zemí EU, aby se dohodli o nové směrnici, jak potírat nové praktiky, uplatňované v obcházení daňových zákonů (ve zkratce je tato směrnice známa jako ATAD). Nizozemský předseda pro ni vypracoval nový kompromisní návrh. V návrhu byly značně oslabeny původní cíle. Zejména Lucembursko, Irsko nebo Malta hodlají zředit nová pravidla – raději ochraňují svoje výnosné modely daňových úspor. Poněvadž harmonizace daňového práva musí být v EU odhlasována jednomyslně, blokují tak tyto země novou směrnici. Nezbývá, než ponechat daňové předpisy jednotlivým členům namísto jednotné úpravy.

Po uveřejnění „panamských“ dokumentů hodlá komise EU zavázat multinárodní korporace k větší průhlednosti. V polovici srpna předložil své plány unijní komisař financí Jonathan Hill. Někteří komentátoři sice návrh uvítali, současně však požadovali další kroky. Realističtější ovšem byli pravděpodobně ti, kteří považují „spravedlivý svět“ bez daňových rájů za iluzorní. Pokud jde konkrétně o „případ Panama“, schválil sice Evropský parlament ustavení výboru, jenž má prošetřit praktiky, jež dokumenty odhalily. Výbor má 65 členů, zprávu má předložit do 12 měsíců. Předmětem zkoumání má být také to, zda členské země a Evropská komise dostatečně prosazovaly aplikaci unijní legislativy, jež má pomáhat v boji proti praní špinavých peněz a daňovým únikům. Tento postup mi ovšem připomíná staré pořekadlo o britském parlamentu: vyskytne-li se náročný, jen obtížně řešitelný případ, je nejlépe, vznikne-li komise, jež se případem bude zabývat.

Příští revoluce digitální?

Citujme nejprve dva francouzské sociology, Michela Pincona a Monique Pincon-Charlotovou, kteří mj. v Le Monde napsali: „Zatajování daní je jedním z nástrojů panování nejbohatších, aby se vytvářením rozpočtových deficitů získal souhlas obyvatelstva ke zpětnému zaplacení dluhů, které ve skutečnosti slouží k dalšímu obohacení zámožných. Nejčerstvější odhalení dokládají váhání nejbohatších přispět placením daní podle výše svého jmění k (celo)národní solidaritě. (...) Celosvětově odcizené miliardy jsou nejenom ve středu třídního boje, který vedou bohatí ve svůj prospěch, nýbrž také ve středu boje mezi průmyslovými a rozvojovými zeměmi, z něhož profitují rovněž bohatí. (...) Jako obvykle je přitom zprostředkováván dojem, že neplacení daní máme teď definitivně za sebou.“

Obdobný názor projevil i anonymní „dodavatel“ „panamských“ dokumentů. Hned po první publikaci zaslal redakci Süddeutsche Zeitung svého druhu manifest, v němž jako John Doe (což v angloamerickém světě značí „obyčejný člověk“ – i takto chce zřejmě dát najevo, že se realita, kterou dokumentuje, dotýká každého) vyjadřuje svůj názor a postoj. Z pětistránkového textu ocitujeme několik vět.

Hned první slova jsou výrazná: „Příjmová nerovnost, propast mezi chudými a bohatými, je jedním z nejdůležitějších témat naší doby. Týká se každého z nás, na celém světě. Už léta probíhá debata o náhlém zhoršení situace, avšak politici, vědci a aktivisté jsou přes nesčetné projevy, analýzy, slabé protesty a několik dokumentárních filmů bezradní a bezmocní. Zůstávají otázky: proč? A proč zrovna nyní? V panamských papírech se odpověď na to stala zřejmá: dalekosáhlá, každodenní korupce.“

John Doe pak odůvodňuje, proč – právě vzhledem ke korupci – chtěl přispět k boji proti ní a proč dal veřejnosti k dispozici tolik nezpochybnitelných důkazů. A konstatuje, že to byl jediný důvod: „Nepracuji pro žádnou vládu nebo tajnou službu a nikdy jsem to nečinil, ani jako přímý zaměstnanec ani z žádného pověření. Zastupuji zde výhradně svůj názor, právě tak jako to bylo jen moje rozhodnutí přihrát dokumenty Süddeutsche Zeitung a tím Mezinárodnímu konsorciu investigativních novinářů (ICIJ).“ Prokazuje potom na několika stranách selhání vlád, bank, finančních a daňových úřadů, jakož i soudů a právníků. „Důsledky těchto četných selhání vedou k etickému úpadku naší společnosti a koneckonců k novému systému, který ještě nazýváme kapitalismus, jenž však ve skutečnosti je ekonomické otroctví. V tomto systému – našem systému – nevědí otroci, ani že jsou otroci, ani neznají své pány, kteří žijí v souběžném světě a neviditelné řetězy pečlivě skrývají pod hromadou nesrozumitelných zákonných textů. Celosvětový rozměr škod by námi všemi měl zatřást tak, abychom se probudili.“

Poslední věta shrnuje: „Historici vědí, že zdanění a nerovné mocenské poměry vyvolaly už v dějinách revoluce. Tehdy byla nutná vojenská moc, aby lidi potlačila, zatímco dnes je právě tak účinné, ne-li účinnější odříznout lidi od přístupu k informacím – i proto, že se tak ve skrytu děje. Ale žijeme v době příznivých, bezmezných úložišť dat a rychlých internetových spojení, jež překračují národní hranice. Vypadá to tedy tak, že příští revoluce bude digitální. Možná však už také začala.“

Třebaže nám poslední slova mohou připadat přehnaně optimistická, ponechejme jejich autorovi tuto naději.

Štěpán Steiger

Obsah Listů 5/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.