Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 1 > Pavel Uherek: V čem se Fukuyama vlastně mýlil?

Pavel Uherek

V čem se Fukuyama vlastně mýlil?

V jednom z nespočtu dokumentárních pořadů o druhé světové válce a vítězství Stalina nad Hitlerem byl nedávno citován výrok jedné z příslušnic Rudé armády, která se svým vojskem došla až do Berlína. Viděla německé domy i obyvatele a kladla si otázku, proč vlastně Němci začali válku, když se měli tak dobře. „Zatímco my jsme v Rusku bydleli v zemljankách, oni pili horkou kávu a spali v bílém povlečení,“ říkala si pro sebe armádní zdravotnice prohlížejíc si dříve honosné, nyní však zničené stavby německých měst. Jak otázka položená sovětskou vojačkou souvisí s názvem tohoto článku?

Politický filozof Francis Fukuyama, autor myšlenky o závěrečné fázi historie, je často obviňován, že se ve své předpovědi zmýlil. Svojí tezí z počátku devadesátých let minulého století přitom měl Fukuyama na mysli konečné vítězství liberální demokracie nad autoritářskými režimy a nastolení trvalého blahobytu a míru. S ohledem na napjatou situaci v současném světě je však dnes dáváno za pravdu spíše Samuelu Huntingtonovi, který také zhruba před čtvrtstoletím naopak prorokoval střet islámské a západní civilizace.

Celý název Fukuyamovy slavné eseje ale zní „Konec dějin a poslední člověk“. Fukuyamovým posledním člověkem přitom má být jedinec zbavený touhy po vlastním uznání, jedinec, který není poháněn vpřed prahnutím po krvi, nechce válčit ani s nikým soupeřit a chce svůj život prožít v pohodlí, které nabízí demokratický západní svět. Poslední člověk si chce jenom užívat, ne bojovat ani dobývat sebeúctu prostřednictvím soutěžení s ostatními.

Na první pohled tedy měl Fukuyama pravdu. Náš západní svět je totiž skutečně světem užívání. Chceme si užít nejen volný čas, ale také manželství, rodičovství, přátelství, školu, jídlo, sport nebo práci. Kdo má více zážitků, je více člověkem. Spoléháme se na vrtkavé emoce a podstatou se nezabýváme. Pro daný jev se aktuálně vžil nový pojem post-truth, tedy právě neodhalování skutečného stavu věcí, ale spoléhání se na povrchní, vrtkavé a pomíjivé pocity.

Všimněme si například, že zastánci brexitu či zvolení Donalda Trumpa nebo kritici tzv. tradičních stran hovoří vždy o tom, že v důsledku daných událostí vítězí opravdová demokracie. To je však také velmi povrchní zdůvodnění, na první pohled zní lákavě, ale vlastně je nic neříkající. Nevědomky dokládá jediné – dvojznačnost pojmu lidovlády, který je ústředním problémem (či spíše nebezpečím) pro demokratické instituce. Kdo je lid? Co když si nechce vládnout dobře? Jaká je jeho vůle?

Nejasné odpovědi na dané otázky i Adolfu Hitlerovi umožnily tvrdit, že nacionální socialismus je tou skutečnou demokracií, neboť přání lidu odráží nejlépe, a jeho historickým posláním je chránit starobylou evropskou kulturu (mimochodem stejný úkol o nutnosti obrany evropské kultury si prostřednictvím svého billboardu před posledními krajskými volbami zadal jeden z místních lídrů Strany práv občanů...). Ve skutečnosti však oni samozvaní obhájci demokracie vlastně tvrdí, že umírněnost v politice je škodlivá a téměř vlastizrádná. U nás je zastánce ústavnosti pohrdlivě označován za sluníčkaře či v lepším případě za představitele nevhodné politické korektnosti. I prezident Zeman se raději nechal nedávno vyfotografovat, jak střílí z nové armádní pušky, než aby šel klást věnce či pronášet projevy u příležitosti připomínek událostí 17. listopadu.

Stačí tedy opět hlásat slogany o ohrožení jedné kultury druhou, a liberální poslední člověk odhazuje své zábrany a jeho dosud utlumené bojechtivé emoce opět vyplouvají na povrch. Je přitom paradoxní, že militantnost poslední člověk najednou objevuje pouze u svých nepřátel. Tak máme strach z migrantů a teroristů a neuvědomujeme si, že právě evropské totality dvacátého století daly vzniknout myšlence, že jen revolucionář, který násilím a brutalitou bojuje za výhradně svoji svobodu, za svoji politickou myšlenku a za svůj lid, je tím skutečně ctnostným a šlechetným. Nestačí již pouze žít nebo si užívat, nutné je vrátit se k boji, neboť pouze ten je morální, čestný a povznášející.

O post-truth tak možná mluvil již starověký Platón, když tvrdil, že nejsme schopni skutečnost rozeznat, žijeme uprostřed pomyslné jeskyně, na jejíchž stěnách vidíme jen neúplné odlesky věcí, nikoliv jejich pravou podstatu. Proto si nakonec v tom zmatku, v němž se nesrozumitelně mísí soukromé a veřejné, dobrovolně zvolíme tyranii, která nám jednoduchou pravdu bezpracně nabídne. Podobné podstaty lidského uvažování již jednou využily nedemokratické ideologie, které se spolehly na to, že lidé vlastně nemají zájem o nudný a svobodný život v blahobytu, ale naopak chtějí bojovat, nechat se vést někým jiným, aby sami odpovědnost za svůj život nemuseli nést.

A Fukuyama se možná skutečně mýlil. Ale ne v předpovědi o konci dějin, ale spíše v předpovědi o příchodu posledního člověka. Chtějí totiž lidé skutečně prožít svůj život v pohodlí? Nebo si raději ve své nijak nezmenšené touze po uznání zase vyberou vůdce, který jim nabídne soupeření a běsnění, neboť jim alibisticky sdělí, že za všechny jejich problémy mohou ti druzí?

Pavel Uherek

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.