Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 4 > Jan Rychlík: Česká hysterie kolem kvót

Jan Rychlík

Česká hysterie kolem kvót

Blíží se volby, a tak politici hledají nějaké téma, na němž by se zviditelnili. A jak už to bývá, kdo hledá – najde. Vděčným tématem se stalo odmítání uprchlických kvót, které nám prý Evropská unie vnucuje. „Neustoupíme!“ volá ministr vnitra Chovanec. Většina ostatních politiků všech barev a odstínů – od KSČM po ODS – mu v tom sekunduje. Všichni totiž vědí, že říkají veřejnosti to, co chce veřejnost slyšet – a na tom se přece nedá politicky nikdy prodělat. Čest několika výjimkám, především z řad KDU-ČSL a TOP 09.

Česká republika doposud přijala 12 (slovy: dvanáct) uprchlíků. Vláda České republiky otevřeně prohlásila, že navzdory svému někdejšímu dobrovolnému závazku a bez ohledu na závazné rozhodnutí orgánů EU už žádné další nepřijme. Opakuje přitom stále stejné argumenty: kvóty nefungují, uprchlíci v České republice být stejně nechtějí, a pokud by sem byli přemístěni, utečou odtud do Německa nebo někam jinam, kde už existují silné muslimské komunity a kde je také lepší sociální zabezpečení. Problém uprchlíků je třeba řešit uzavřením a „utěsněním“ schengenské hranice, vracením uprchlíků do země původu a pomocí zemím, odkud přicházejí. Naprostá většina veřejnosti těmto argumentům, které opakují také prezident Zeman a velká část opozice, tleská: Česká republika je přece suverénní a nenecháme si od nikoho nic diktovat.

Všechno, co politici říkají, je sice alespoň částečně pravda, ale bohužel – je to jen česká pravda, resp. pravda zemí východní Evropy. Jenže pravda není jen jedna, jak si lidé často myslí. Že systém kvót nefunguje, to si každý v Evropě dnes už uvědomuje a není třeba v tomto ohledu dávat jiným vládám žádná upozornění. Ale co tedy s uprchlíky dál? Česká republika (ani jiný stát) žádné jiné řešení nenabízí. Rady typu „utěsníme schengenskou hranici“ či „nekompromisní návrat uprchlíků do jejich zemí“ jsou pro kočku a nejsou v praxi realizovatelné. Imigranti přicházejí většinou do přímořských států, tj. do Řecka a do Itálie, a to po moři. Rozsáhlá mořská hranice Evropské unie, v prostoru Egejského a Jaderského moře s nesčetnými ostrovy, se uzavřít dost dobře nedá, na to by bylo zapotřebí obrovské flotily, jejíž lodě by hlídkovaly podél celého pobřeží. Není snad třeba zdůrazňovat, že na takovéto obrovské námořní manévry přímořské státy EU nemají materiální prostředky. Ale i kdyby je měly, problém by to stejně nevyřešilo. Většina migrantů se plaví přes Středozemní moře na člunech. Mezinárodní námořní právo přikazuje posádkám plavidel všech států brát na palubu trosečníky a osádky lodí (člunů), kterým hrozí potopení. Jinak řečeno: není možné čluny s uprchlíky odehnat zpět na otevřené moře. Podobně jsou všechny mořské státy povinny umožnit trosečníkům vylodění, a tedy – v našem případě – vstup na řeckou či italskou půdu. Odvézt vyloděné osoby pak už není kam, protože se nedá zjistit, odkud přišli a jaké mají občanství, a tudíž jim žádný středomořský stát nedovolí vstup na své území.

Pomoc zemím, kde zuří válka, je jistě velkým humanitárním gestem, ale exodus tamního obyvatelstva nezastaví. Většina prostředků, které proudí do uvedených zemí, je rozkradena a to málo, co zbyde, a je pak rozděleno mezi potřebné, rozhodně není dostatečnou motivací pro tamní obyvatele, aby zůstali doma. Řekněme si to otevřeně: lidí je už prostě v Asii a Africe příliš mnoho. Tak jako jiná etnika už mnohokráte v minulosti se tedy vydávají na cestu tam, kde očekávají lepší život.

Zkusme se alespoň na okamžik podívat na problém z italského či řeckého pohledu. Co mají tamní politici říci svým voličům, kterým se samozřejmě nelíbí, že musí uprchlíky na svém území živit a ještě se obávat možných bezpečnostních rizik? Kdyby byli Češi v postavení Italů či Řeků, také by žádali, aby si i jiné státy uprchlíky rozebraly. A je přitom logické, že státy jako Německo, Rakousko či Švédsko, které již přijaly velké množství uprchlíků, žádají totéž. Evropská unie je nejen společným ekonomickým prostorem, ale tvoří i politickou jednotku. Je tedy celkem logické, že ti, kteří tuto jednotku řídí, žádají rovnoměrnější rozmístění migrantů. Jakou jinou alternativu než slib převzetí části uprchlíků může Evropská unie Itálii a Řecku, resp. západoevropským státům, nabídnout?

Rozhodnutí o relokaci uprchlíků bylo politickým rozhodnutím. Většina států Evropské unie s tímto řešením souhlasila. Skutečnost, že Česká republika nikoliv, na věci nic nemění, protože základní princip demokracie spočívá v tom, že menšina se musí podřídit většině: může si ponechat svůj názor a snažit se všemi legálními prostředky rozhodnutí většiny změnit, ale nemůže jednostranně prohlašovat, že toto rozhodnutí plnit nebude. V právu platí zásada lex dura, sed lex, tedy: zákon může být tvrdý či hloupý, ale je to pořád platný zákon. Navíc se Česká republika zavázala přijmout část uprchlíků dobrovolně, a dnes o tom nechce nic vědět. Jenže sliby a závazky se mají plnit (pacta sunt servanda). Dnes se marně oháníme svou svrchovaností, protože té jsme se jednak i formálně vstupem do Evropské unie částečně vzdali a jednak malé státy prostě svrchované nejsou, a to bez ohledu na to, zda jsou v EU či nikoliv.

Objevuje se též argument, že ani jiné státy přidělené kvóty neplní. To je sice pravda, ale je zde jeden malý, avšak zato podstatný rozdíl: tyto státy se tím nechlubí a nehlásají veřejně do světa, že kvóty, závazek plynoucí z platné evropské legislativy, plnit nebudou. Vědí totiž, že takovéto prohlášení nemůže nechat Brusel bez odpovědi. Přitom právě v této záležitosti je postoj České republiky naprosto kontraproduktivní. Ministr Chovanec jako první řekl, že uprchlíci k nám stejně nechtějí, a pokud by přišli, stejně odejdou do jiných zemí. Ano, to je pravda a orgány Evropské unie na tuto skutečnost byly opakovaně upozorněny, stejně jako na fakt, že české právo neumožňuje státu bránit komukoliv v opuštění státního území, vyjma případů trestního stíhání nebo výkonu trestu. Takže: když uprchlíci odejdou, není to náš problém – je to opět problém Evropské unie.

Možná, že část z migrantů bude v Německu či jinde zadržena a bude snaha vrátit je zpět k nám: jak by to dopadlo, to ovšem dnes nikdo neví a vědět nemůže. Další osudy těchto uprchlíků by byly otázkou dalšího jednání se zúčastněnými státy. Každopádně ale dnes není žádný důvod hlasitě vykřikovat do světa, že platné evropské právo plnit nebudeme, a vytvářet si tak do budoucna v EU pověst nesolidních partnerů a s tím spojené zbytečné problémy.

Jan Rychlík (1954) je historik, profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Obsah Listů 4/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.