Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 4 > Alena Wagnerová: Politizování pravopisem

Alena Wagnerová

Politizování pravopisem

Mnozí z nás si ještě pamatují, jak se na konci války na určitou dobu stalo zvykem slovo Němec psát s malým n: němec. Malé první písmeno, jímž se podstatné jméno vlastní stalo jménem obecným, tu znamenalo daleko víc než změnu pravopisu. Signalizovalo, že Němci přestali být svébytným národem, a degradovalo je na jakousi nedefinovanou a nechráněnou anonymní masu, s níž lze zacházet, jak se komu hodí. Psaní slova Němec s malým písmenem mělo nepřehlédnutelnou politickou dimenzi, jíž si byli všichni vědomi, ať už nový způsob psaní přijímali nebo odmítali. Bylo trestem, jímž si to s němci tak říkajíc vyřídil pravopis.

Nacisté by byli jistě také rádi psali slovo Čech s malým č a dali tím najevo, že čech nemá v Čechách co pohledávat, a zavedli psaní slova Jude s malým J, aby tím vyjádřili jejich podřadnost. Jenže německý pravopis, který píše substantiva jednotně s velkým písmenem, jim tuto možnost k pravopisnému politizování nedal.

V tomto ohledu jsme my ovšem „šťastnější“. Žid s velkým Ž je v češtině příslušník židovského národa, zatímco‚ žid s malým ž označuje vyznavače židovského náboženství. Vznikem státu Izrael se psaní slova Žid stalo samozřejmostí; dřív tomu ale tak nebylo a rozlišování mezi Žid a žid mělo i svou politickou dimenzi. Kdo už před druhou světovou válkou u nás Židy považoval za národ, byť žijící v diaspoře, psal slovo Žid s velkým písmenem, kdo ne, psal je s malým ž a míval často poněkud blíž k antisemitismu.

Hned tu ovšem narážíme i na jinou zajímavost. Jak nás o tom poučují nová Pravidla českého pravopisu, svátky, které vycházejí z jiné než křesťanské tradice, se píší s malými písmeny, křesťanské naproti tomu s velkými. Optický dojem je tu jednoznačný: ve stínu Velikonoc, Vánoc a Dušiček se skromně krčí pesach, chanuka a ramadan, anglicky ale Ramadan. I toto poučení nám ukazuje, jak je čeština široce otevřená tomu, co jsme nazvali politizování pravopisem, protože přecházení substantiv ze slova obecného do zvláštního je v ní běžné. Pro to ovšem existují i příklady zcela nevinné: Tak podle kontextu píšeme země i Země, je-li míněna jako planeta, stejně tak měsíc i Měsíc. V politice a historii je tomu ovšem zcela jinak. Za války mělo slovo Protektorát jako označení státní formy hodnotu jména vlastního a psalo se proto s velkým P. stejně jako před tím Československo s velkým Č. Jen několik let po válce se ale začalo psát s malým p, jako bychom jej aspoň tím malým písmenem chtěli degradovat, vymazat jeho bezprostřední vztah k našim dějinám. O to totiž jde: Velké písmeno podstatného jména vnímáme jako jeho zhodnocení, zvýraznění, jeho přeřazení do kategorie jmen obecných naproti tomu jako degradaci, sestup: viz němec.

Také v období socialismu si pravopis pěkně zapolitizoval. Z Boha s velkým B se stal bůh a byl tak odklizen mezi bohy pohanské, kteří se vždycky s malým b psali. S malým písmenem se zásadně psaly i velikonoce a vánoce, Dušičky se ale udržely s velkým D. Asi proto, že u tohoto svátku nešlo o bytosti nadpřirozené, ale mrtvé pozemšťany. Rozdělení Evropy signalizovala i velká písmena substantiv Východ a Západ. Střední Evropa sice z geopolitické mapy zmizela, Středoevropan si ale velké písmeno udržel.

I listopad 1989 ovšem s sebou přinesl pravopisné změny. Západ a Východ se staly západem a východem, Vánoce a Velikonoce získaly naproti tomu velkými písmeny novou důstojnost přes prázdné kostely. Zřejmě v procesu privatizace se ale Pražskému jaru někde ztratilo obvyklé a pro jeho význam spontánně používané P a stalo se obyčejným pražským jarem. Pravidla to sice odůvodňují tak, že jde o obrazné pojmenování, ale to jsou i Pražské povstání a Květnová revoluce. Podle mne však jde ve skutečnosti o to oslabit a do nevýznamnosti odsunout ideu třetí cesty mezi kapitalismem a socialismem, s níž je spojeno.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 4/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.