Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 1 > Karel Skalický: Ten, který odvrhl mlýnské kameny

Karel Skalický

Ten, který odvrhl mlýnské kameny

Dlouholetý spolupracovník a člen redakční rady Listů nám poskytl svou promluvu, pronesenou 6. prosince při mši v českobudějovické katedrále sv. Mikuláše. Když Karel Skalický, který mši koncelebroval, svou řeč dokončil, zazněl dlouhý potlesk. „... což se normálně při mši svaté nedělá,“ poznamenal k tomu.

-red-

Dnes je tomu už přibližně 1660 let od chvíle, kdy Boží Prozřetelnost odvolala k sobě z církve anatolské Myry jejího biskupa Mikuláše. Že to byl jedinečný biskup, o tom svědčí úcta, které se těší v celé světové církvi. A my se dnes radujeme, že jemu je zasvěcen i tento náš biskupský chrám. Proto jsme se dnes shromáždili, abychom si připomněli a uctili jeho památku. Ptejme se proto: co o něm víme?

Víme s určitostí, že byl svědkem toho kolosálního obratu, k němuž došlo roku 313. V tom roce totiž císař Konstantin zaručil církvi svobodu a tím ukončil tři století krvavého pronásledování křesťanů a otevřel pro církev novou dějinnou éru. Víme též, že Mikuláš byl roku 300 tajně vysvěcen jako mladý muž na biskupa a že roku 310 byl zatčen a trýzněn tak, že důsledky si nesl jak do toho pamětihodného roku 313, tak do toho ještě pamětihodnějšího roku 325, kdy se účastnil prvního ekumenického koncilu konaného v Niceji nedaleko Cařihradu. Kromě toho pak ještě víme, že biskupem byl v přímořském městečku Myra na pobřeží tehdejší Anatolie čili dnešního Turecka. Nebyl tedy biskupem v nějaké velké metropoli, ale spíš obyčejným biskupem provinčním, a tedy osobou církevně-politicky vedlejší. Nu, a pokud jde o den jeho úmrtí, tak ten víme přesně; byl to 6. prosinec. Pokud však jde o rok jeho úmrtí, ten víme jen přibližně; bylo to kolem roku 350. To je tudíž všechno, co se o něm dovídáme z kriticky ověřených historických pramenů. A tím bych mohl svou promluvu o svatém Mikuláši ukončit.

Je však ještě jiná metoda, která nám o něm odhalí mnohem zajímavější skutečnosti. Ta metoda spočívá v komparaci, čili ve srovnávání. Srovnávání čeho? Srovnávání biskupa Mikuláše s jeho dvěma rovněž biskupskými současníky, totiž s Eusebiem z přímořské Cezareje a s Atanášem z egyptské Alexandrie. Ptáte se, proč právě s těmi dvěma? To proto, že právě tito dva byli tenkrát těmi nejdůležitějšími a přímo vzorovými biskupy přelomové doby kolem koncilu Nicejského. Oba proto tvoří spolu s Mikulášem věru úchvatný biskupský trojlístek. Vezměme si ho proto lépe pod mikroskop.

Tři biskupové

Pohleďme nejdřív, co jim bylo společné; a to byly čtyři skutečnosti: Ta první, že všichni tři byli současníci; Eusebius nejstarší, Mikuláš o něco mladší a Atanáš nejmladší. Ta druhá, že všichni prožili ten obrovský konstantinovský přelom z pronásledování do svobody. Ta třetí, že všichni zažili velmi útrpná pronásledování; Eusebius a Mikuláš ještě od pohanského pronásledování církve před Konstantinovým ediktem, kdežto Atanáš, paradoxně, až po něm; a to už za údajné svobody. Ta čtvrtá pak, že všichni tři se jako biskupové účastnili tehdejšího prvního Nicejského koncilu celosvětové církve.

A nyní pohleďme na rozdíly. A ty jsou nebetyčné. Začněme s Eusebiem jako tím nejstarším. Ten byl tenkrát ve své době tím nejvšestrannějším spisovatelem. Jeho spis o správném vladařství poznal císař Konstantin ještě před svým obrácením a nemálo si ho cenil. Jeho spis o palestinských mučednících nám ho ukazuje jako ctitele mučedníků a jeho monumentální Dějiny církve jako zakladatele církevní historie. Ne nadarmo je zván „křesťanský Herodot“. Svými teologickými spisy se stal zakladatelem teologické apologetiky. A svou skvělou rétorikou, kterou se uměl blýsknout, když bylo zapotřebí oslavně promluvit k císaři nebo o císaři, stal se vlivnou postavou císařských kuloárů. Eusebius je věru charismatická postava pro spolupráci církve s impériem; té církve, kterou nazval posvátnou a božskou republikou.

A teď pohleďme na toho nejmladšího, na Atanáše. Byl o 30 let mladší než Eusebius. Před konstantinovským obratem se často uchyloval do pouště k poustevníku Antonínovi, o němž pak napsal překrásný životopis. Když pak se s příchodem svobody začala v egyptské Alexandrii vzmáhat Ariova sporná teologie negující Ježíšovo božství, stal se svému biskupu Alexandrovi jako jeho jáhen cenným teologickým poradcem. Účastnil se s ním koncilu Nicejského, kde zastával a všemožně prosazoval, že člověk Ježíš nakolik je zároveň Slovo a Syn Boží je jedné podstaty s Otcem a že je z Otce zrozený a ne stvořený. Když pak, krátce po koncilu, biskup Alexander zemřel (328), Atanáš jako třiatřicetiletý byl zvolen jeho nástupcem. Tím se však počala jeho křížová cesta. Ptáte se proč? Protože císař nemohl dobře přijmout koncilové usnesení, že Boží Syn je jedné podstaty s Otcem. V jeho očích mu bylo totiž nemožné, aby existovali zároveň dva mocnáři na stejně vysokém trůně; a to nemožné nejen na zemi, ale i v nebi. Z politického hlediska zajištěné jednoty impéria mu byl proto bližší arianismus, který staví Syna o schůdek níž, než je Otec.

Jelikož však koncilové usnesení nemůže být zrušeno, muselo být alespoň oslabeno nějakou šikovnou interpretací. A tu začali s podporou císaře vymýšlet Ariáni; a Eusebius v tom byl jak císaři, tak ariánům užitečným rádcem. Dobře věděl, že Atanáš je ten intelektuálně nejvyzbrojenější muž, který se nedá obalamutit, a který je proto tou největší překážkou jakékoliv oslabující interpretace koncilového usnesení. Radil proto císaři, aby Atanáše nějak odstavil, což ovšem nebylo tak snadné. Bylo by dlouhé, abych líčil peripetie Atanášova zápasu s císařskou mocí a s ariánským vlivem. Stačí říct, že byl neustále v hledáčku císařské ochranky, dvakrát sesazen z hodnosti biskupa a pětkrát poslán do vyhnanství.

Jaký to rozdíl mezi Eusebiem a Atanášem. Atanáš není mužem salónů, ale spíš egyptské pouště, kam se musel na čas utéct před policií. Dovede přijímat rány, ale dovede je vracet i s úroky. Jeho teologie nemá žádné kudrlinky, ale jde vždycky k samé esenci. Proto nakonec zvítězil. Syn není podobné podstaty s Otcem, ale jedné podstaty s Otcem, jak to za chvíli vyznáme i my.

V čem spočívá podobnost?

Porovnejme však nyní s těmito dvěma zcela mimořádnými sloupy starověké církve biskupa Mikuláše. Čím se jim podobá? Téměř ničím. Je ve srovnání s nimi bezvýznamný. Avšak v jedné věci je dalekosáhle předčí. Ptejme se, jakou úctu si vysloužili u Božího lidu tito tři biskupové, přičemž ovšem musíme mít na zřeteli, že jmenovat tenkrát někoho svatým bylo výlučně věcí spontánního hodnocení Božího lidu.

Jak tedy Boží lid ohodnotil tyto tři biskupy? Eusebiovi nepřiznal ani titul svatý, takže zůstává jen v povědomí církevních historiků. Atanášovi sice titul svatý přiznal, a to plným právem, ale i přesto zůstává jen klíčovým pojmem na teologických fakultách. A jak Boží lid ohodnotil bezvýznamného Mikuláše? Div se, světe! Byl mu přiznán nejen titul svatý, ale navíc mu byla vzdávána tak mimořádná úcta lidu, že není řemeslo či zaměstnání, jehož by nebyl patronem. Dokonce i jihoitalští piráti přičítali jeho ostatkům takovou váhu, že vpadli do Myry a Mikuláše si odtud přivezli do Bari. Nebyl to však jen svět lidu, který se ho domáhal, byl to i svět vysoké politiky, takže Mikuláš se stává patronem celé tzv. svaté Rusi. Ba víc. V celé východní církvi je mu vzdávána úcta hned po Ježíšově Matce Marii. Není proto divu, že je ozdoben i velmi výmluvnými zázraky. Všechny jsou výrazem jeho krajně obětavé péče vůči lidem v bezvýchodných situacích. Tři dívenky zachraňuje vysokým výkupným, aby se nestaly zbožím na prodej. Tři mládence zachraňuje, když se dostali do rukou krutého šéfa. Tři vojáky zachraňuje od křivého nařčení. Pomáhá lodi, které hrozí ztroskotání. Pomáhá sirotkům a vdovám, rozmnožuje obilí, odhaluje křivé přísahy; a mohli bychom pokračovat...

Kdo by snad řekl, že ty zázraky nejsou skutečné, ale jen vymyšlené, tak mu odpovím, že nepochopil, o co běží. Nejde o jejich skutečnost či fiktivnost. Jde o to, že tyto zázraky, ať takové či makové, jsou a nepřestávají kolovat v našem povědomí. A právě to nás nutí ptát se, co mohlo tak mocně pohnout tvořivou spontaneitu Božího lidu, že toho bezvýznamného Mikuláše ověnčila takovou gloriolou slávy, zatímco ty tehdy velevýznamné biskupy Eusebia a Atanáše nikoliv.

Mikuláš a František

Jeden autor, bohužel anonymní, napsal, že „svatý Mikuláš byl tak trochu svatým Františkem z Assisi raného středověku zvláště díky svým zázrakům, ve kterých se vždy projevovala taktní láska se snahou neponížit a neurazit, zejména vůči prostým a málo významným lidem“. (V jednom společenství, Velehrad – Křesťanská akademie, Řím 1980, str. 755) To ovšem napsal dávno předtím, než se papežem stal ten druhý František z Latinské Ameriky. A doufám, že se na mě nebudete horšit, když řeknu, že našeho Mikuláše z Myry si představuji právě jako Jorge Maria Bergolia z Buenos Aires. A namítnete-li mi, že dosud neudělal žádný zázrak, tak odpovím, že jeden nesmírný zázrak už udělal a stále dělá. Když se totiž stal arcibiskupem v Buenos Aires, odmítl usídlit se v elegantní arcibiskupské rezidenci a vybral si dvě místnosti ve třetím patře diecézní kurie. A když se stal papežem, opustil tzv. appartamenti Pontifici čili papežské komnaty a šel bydlet do domu pro zaměstnance Vatikánu zvaného Santa Marta. Řeknete mi snad, že to je podivínský vrtoch přestárlého jezuity. Ne, moji drazí, to není vrtoch. To je prorocké gesto.

František nás tím totiž nevtíravě a beze slov učí jednu prostou antropologickou pravdu, že člověk je do značné míry takový, jak bydlí. Když bydlí v paláci, cítí se a chová jako knížepán. Když bydlí v chatrči, cítí se a chová jako chuďas a proletář. František ví, že ten tzv. příklon církve k chudým, jak se pro něj vyslovil Druhý vatikánský koncil, má-li být autentický, pak biskupové musí dříve či později Františka následovat a opustit své rezidence, jak to pro ně vzorově učinil on; v pravdě první mezi všemi biskupy. Neboť ví, že jinak by byl ten tzv. koncilový příklon církve k chudým jen zbožný žvást. Ví ovšem, že to vyžaduje herkulovské síly. Není to tak dávno, co biskupové měli hrady a zámky. Dnes sice mají už jenom rezidence, ale i přesto není snadné je opustit. Jsou sice biskupové, kteří už cítí, že tato jejich sídla jsou jim mlýnskými kameny na nohou. Nicméně jeden biskup, který je zároveň i římským biskupem, ten začarovaný kruh mlýnských kamenů už přeťal a tím odčaroval, takže už nikdo ho znovu nezačaruje.

Co tedy říct závěrem o této biskupské trojici? Bude zajisté stále nutné, aby byli Eusebiové, kteří budou navazovat přátelské styky s představiteli státní moci, doufejme jen, že ne tak podlézavě jako on. Bude rovněž nutné, aby byli Atanášové, kteří budou hájit pravověrné formulace víry, doufejme jen, že ne tak tvrdě a nesmlouvavě jako on. Oba typy biskupů budou vždy nutné. Ale nejnutnější je ten typ mikulášský, jak nám ho vykresluje řada Mikulášových údajných zázraků. Ty všechny jsou koncipovány a vyrůstají z Mikulášovy vždy milosrdné, krajně obětavé, činorodě milující a v pravdě pastýřské lásky ke svým ovečkám, k nimž dokázal přistupovat tak říkajíc „tělo na tělo“, neboť se neštítil jejich zápachu, jako se ho neštítí ani římský biskup František.

A co říct úplně na závěr? Nemějme strach klást si otázky, na které předem neznáme odpověď. Neboť, jak říká svatá Hildegarda, kde nejsou otázky, tam není ani odpověď Ducha svatého. A kde ta není, dovoluji si dodat, nastává sklerotizace církve. Od té nás na mocnou přímluvu svatého Mikuláše ochraňuj, Pane.

(Mezititulky Listy.)

Karel Skalický (1934) je katolický kněz, teolog, redaktor, publicista; v exilu od roku 1967 redigoval časopis Studie, působil také jako tajemník Josefa Berana. Od r. 1994 přednáší na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicich.

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.