Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 2 > Alena Zemančíková: Má Semafor dědice?

Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Má Semafor dědice?

Po mnoha letech jsem byla v Semaforu. Je to moc pěkné divadlo, které nese už celým svým interiérem rukopis Jiřího Suchého, tomuto dojmu vévodí malovaná opona, variace na Hynaisku v Národním, s návodem, jak ji číst, v rámečku na zdi. Byly jarní prázdniny a v hledišti seděly generačně nesourodé dvojice prarodičů s vnuky teen-age věku. Prarodiče se dobře bavili, trochu byli dojatí, ale ty děti zjevně vůbec nevěděly, co na tom divadle dědové a babičky vidí: celou svou poetikou se se světem jejich zábavy míjí.

Hráli Skleněné prkno, starší hru, která se při své původní premiéře nedočkala většího úspěchu (jak píše Jiří Suchý v programu). Její děj je docela vtipný (rodina se snaží vymyslet, jak odstranit patriarchu, bláhově zamilovaného do antiky, a získat dědictví v podobě fantastické sbírky zvukových záznamů). Celá věc je docela šikovně zauzlena, patriarcha totiž pěstuje milostnou korespondenci s tajemnou kráskou z Istanbulu (kde nikdy nebyl), na konci hry se však ukáže, že kráska se domnívá, že tu korespondenci vede s patriarchovým synem, s nímž se kdysi v Istanbulu, kde byl na služební cestě, seznámila, když se za svého otce vydával, zneuživ k tomu ukradené vizitky. A Skleněné prkno je unikátní nahrávka písně, kterou chce stařec celý život slyšet a nyní konečně, před smrtí, by se to mělo podařit. Mimo systém příběhu figuruje Zapomenutá postava Jitky Molavcové, která to celé pozoruje, komentuje i poněkud animuje. Čímž vznikne důvod, aby si spolu s Jiřím Suchým také zazpívali, na což publikum čeká a hlavně kvůli tomu do Semaforu chodí.

Suchému se podařilo podstatným způsobem osvěžit hudební složku divadla dámským orchestrem (v němž účinkují i páni) kapelnice Elišky Hurábové. Dívky obojího pohlaví hrají s vervou a skvěle (hudbu složil Jiří Suchý sám a byla by to spíše slabší složka inscenace, nebýt energie toho orchestru). Celá věc není špatná, je jenom – jak to říct – jaksi slabá, tak, jako je už sláb ve svém věku Jiří Suchý. On toho svého Julia Decembera ale také tak hraje: jakkoli sláb, je stařec ještě pěkný tyran a rozhodně v něm nevyhasl smysl pro erotiku. Jen šetří silami. (Chtěla jsem napsat, že to hraje s nadhledem, ale přece jenom je důležité s nadhledem nad čím).

Jako dospívající holka jsem měla Jiřího Suchého za svůj idol a po celý život jsem si k němu i jeho uměleckému osudu zachovala vřelý a důvěrný vztah. Představení Skleněného prkna ho nijak nepokazilo a pomohlo mi definovat si, proč má Divadlo Semafor na pražské divadelní mapě své oprávněné místo s nárokem na veřejné prostředky (o tom se v souvislosti s přidělováním grantů vždy znovu diskutuje, jedním z argumentů je, že peníze pro Semafor, který už nepřinese nic nového, chybějí mladým divadlům, která je potřebují k tomu, aby se etablovala). Tleskáme-li vestoje 94 letému Charlesi Aznavourovi, pak Jiří Suchý si zaslouží nemenší aplaus. Prastarému Aznavourovi by teen-age děti také nerozuměly.

Cestou ze Semaforu jsem myslela na to, jak mám tu semaforskou poetiku v krvi, i když v době její slávy jsme nebydleli v Praze a semaforské inscenace jsem na jevišti viděla jen dvě, a to v Mariánských Lázních. Asi jsem do té poetiky vplula prostřednictvím Gramotingltanglů, které jsme doma v podvečer neochvějně poslouchali. Napadá mě otázka, jestli má Semafor Jiřího Suchého v českém divadle pokračování. Nemám teď na mysli otázku, jaký soubor a co bude hrát v tom divadle v Dejvicích, až to nebude Jiří Suchý. Myslím na vnitřní inspiraci k tvaru, kterému se už dnes neříká „divadlo malých forem“, ale ono přece existuje. Někde to přece musí být, cítím to v sobě jako genetický odkaz. Až jsem ho potkala.

Po českých zemích se pohybuje Kočovné divadlo Ad Hoc, mimořádně hudebně zdatná skupina lidí s různými bydlišti a profesemi (říká se jim amatéři, ale jejich schopnosti jsou rozhodně na profesionální úrovni, jen se divadlem neživí). Před časem se proslavili s mafiánskou operou Congelatore (Zmrazovač), která je quodlibetem nejrůznějších árií a motivů ze světově proslulých oper, přetextovaných ve fonetické shodě s operní italštinou do příběhu z fiktivní doby zmrzlinové prohibice v USA. Italštější než Kmotr!

V současné době hrají tu i onde revui Nové TV, která je nejen parodií, ale docela ostrou satirou na mediální výrobu zábavy i afér s pohledem do zákulisí takové činnosti. Písně v ní znějí v nejrůznějších žánrech a stylech. Autor hry a textů písní Jan Duchek je ve své schopnosti rýmů a poetických slovních hříček Suchého přímým dědicem, skladatel Lukáš Habanec dovede vystřihnout každou píseň v jiném hudebním stylu. Nové TV Kočovného divadla Ad Hoc je politické divadlo par excelence, ale také výborná zábava, jejíž součástí je radost z toho, když někdo něco opravdu dobře dovede.

Závěrem snad – alespoň na ukázku – text jedné z písní. Zpívají ji dvě rockersky oblečené herečky etnoglobálním ječákem.

Horská

Idú, idú, hore, hore
Idú, idú bačové
Idú, idú do Beskydů
na besedy tlačové.

Idú, idú, hore, hore
Idú, idú pasáci,
čím jsou výš, tím blíž jsou lidu,
tím víc mají na práci.

1 ovečka, 2 ovečky, 3 ovečky, 4 ovečky
za bé, každému dost trávy
za bé, každému dost sena
za bé, elektrický ohradník pro všechny

Ide, ide, hore, hore,
Ide, ide ovčáček,
snad na něho místo zbyde,
vypravěče říkaček.

Ide, ide, slunko hore,
aj po hřbetech Beskydů,
když se pasák chápe hole,
když se pasák chápe hole,
proč to nejde bez kydů?

1 ovečka, 2 ovečky, 3 ovečky, 4 ovečky
za bé, nížiny v České republice nechceme
za bé, více pravomocí psům
za bé, do každé salaše salašnikov

Ide, ide, kampak ide?
Kampak ide, idea?
Idea je kyanidem
virálního videa.

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 2/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.