Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 2 > Alena Wagnerová: Vídeň, Náměstí Hrdinů 12. 3. 2018

Alena Wagnerová

Vídeň, Náměstí Hrdinů 12. 3. 2018

Koruny růží lemujících cesty v Lidovém sadu jsou na znamení, že jaro ještě nezvítězilo, zahaleny hnědými jutovými pytli, ale laskavé ranní slunce už rozprostřelo svým světlem mír na celém Náměstí Hrdinů. A v jeho paprscích jsme se všichni bez rozdílu pohybovali za svými různými cíli; školáci stejně jako staré dámy, kachny z blízkého rybníčku, holubi i vrány popelavé, malé skupinky turistů i ona mladá žena, která usedla na jednu z laviček, v ruce knihu. Na rozdíl od ní vytáhl mladík na lavičce nedaleko ní z kapsy obloženou housku a pustil se do ní. Otevíral se před námi den, kdy je radost žít. Jen princ Eugen a vévoda Karel, kteří dali náměstí jméno, ještě stále bez pohybu a zcela zbytečně seděli na svých vzpínajících se koních. Protože bojovat nebylo s kým.

Prozatím?

Vždyť totéž jarní slunce svítilo i před těmi osmdesáti lety, onoho 12. března 1938, kdy se tu shromáždily desetitisícové davy frenetickým řevem Sieg Heil, Sieg Heil vítající německé tanky, které právě obsadily jejich zemi. A o tři dny později holdovaly, v ruce vlaječky s hákovým křížem, Adolfu Hitlerovi stojícímu na balkónu Nového Dvora, který jásajícím masám slavnostně ohlásil, že před dějinami hlásí vstup své vlasti do německé říše. Jedinou zemí, která proti anexi Rakouska tehdy protestovala, bylo daleké Mexiko; Anglie a Francie si nanejvýš tiše povzdechly a Mnichov se začal blížit mílovými kroky, přes všechna ujišťování Francie, že dál už Hitlera nepustí. A řady růží lemující cesty Lidovým sadem, zahalily své koruny jutovými pytli, protože se styděly za to, co se vedle nich dělo.

Ale buďme aspoň na okamžik spravedliví: nezačal ten příběh mas jásajících Hitlerovi vstříc už o dvacet let dřív, v roce 1918, když vítězné mocnosti rázně odkleply pochod Radeckého a lidi prostě nechaly žít na ruinách monarchie v republice bez republikánů, v demokracii, které chyběli demokrati? Kdo jiný tu tehdy zvítězil než krátkozraká mocenská politika, bez ohledu na lidi? Statisíce ztratily s koncem monarchie půdu pod nohama, která je nesla, dávala jim životní jistotu a sebevědomí, zkrátka historicky danou identitu. Ocitli se na hrabalovském smetišti epochy; a Hitler to byl, kdo jim slíbil návrat do nových dějin – a nové války.

Co ale čeká Náměstí Hrdinů v příštích letech? Není ten slunný mír jarního dne roku 2018 jen mámením? Ubrání se demokracie těm, kteří by si přáli jinou, autoritativní formu vládnutí a jejichž popularita roste v celé Evropě? Bude komplexita žitého světa znovu redukována na ano a ne?

Můžeme si být úplně jisti, že se zde nebo jinde v Evropě nebude, byť v jiné „modernější“ variantě, opakovat rok 1938? Bude to zase záležet hlavně na tom, kolik lidí se dnes cítí být odloženo na smetišti epochy jako tenkrát Rakušané. A najednou se mi zdá, že ty jutovými pytli zabalené koruny křehkých stromků růží podél cesty Lidovým sadem jsou vlastně lidské hlavy zahalené v rozpacích a nejistotě.

Ale Náměstí Hrdinů nabízí i odpověď. Je bílými písmeny napsána na pruzích poloprůhledné tkaniny. Ta obepíná dvě provizorní budovy, v nichž našel útočiště parlament; jeho reprezentativní budova, kdysi sídlo říšské rady, se právě opravuje. A tady stojí všechno, čeho je třeba, aby Náměstí Hrdinů zůstalo tím, čím je dnes: „Důstojnost člověka je nedotknutelná. Musí být respektována a chráněna.“ „Demokracie, humanita, solidarita, mír a spravedlnost, stejně jako otevřenost a tolerance vůči člověku jsou základními hodnotami školy.“ „Každý člověk má právo na život, svobodu a bezpečnost své osoby.“ Stačilo by tato slova konečně vzít skutečně vážně jen s odvahou k pravdě. Protože základem každé demokracie je otázka po člověku: Je produktem, nebo stvořením? Na jedněch dveřích vedoucích do budovy je přilepen lístek s nápisem Dílna demokracie – Demokratiewerkstatt a pod ním šipka. Nejvyšší čas, aby koruny růží v Lidovém sadu ze svých hlav odložily jutové pytle.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 2/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.