Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 3 > Alena Zemančíková: Společnost jako schůze vlastníků

Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Společnost jako schůze vlastníků

Jedním z produktivních fíglů politického divadla je prolnutí malých a velkých dějin a událostí, na kterém se ukáže, jak malé poměry utvářejí poměry velké a vice versa. To brilantně uměli V + W, ve svých nejlepších inscenacích i Jiří Suchý (zejména u svého Johanna Fausta, Praha II, Karlovo náměstí 40), precizně s touto metodou zachází Arnošt Goldflam (za všechny jeho hra Doma u Hitlerů) a tuhle linii autorského divadla prodlužuje svou tvorbou režisér Jiří Havelka. Ten navíc vnáší do svých inscenací dokumentární prvky, takže vypadají jako snímek reality. Když s absolventským ročníkem Katedry alternativního divadla v roce 2014 uvedl inscenaci s názvem Regulace intimity, při níž herci jen stáli v řadě a svěřovali se s tím, co mají rádi, po čem touží, co je vytáčí, čím pohrdají atd., vzbudilo to (alespoň uvnitř kruhů pražské DAMU) diskusi o tom, nakolik skutečně jde o osobní zpovědi a nakolik je to hra s pevným, byť jen v bodech zapsaným textem.

Inscenaci nazvanou Společenstvo vlastníků připravil Jiří Havelka s divadlem VOSTO5, posíleným o mnoho hereckých výpomocí, pro festival 4+4 dny v pohybu, poprvé se hrála v Praze v karlínských kasárnách v říjnu 2017. Nutným jevištěm pro tuto inscenaci je poměrně velká schůzovní místnost, v současnosti je uváděna v zanedbané „společenské místnosti“ v jedné z věží Masarykova nádraží v Praze. Dějem hry je schůze společenstva vlastníků bytových jednotek v poměrně velkém domě, kde je možnost přestavět půdní prostory na byty a kde sklepy s kójemi dnes slouží jako úložiště kol, lyží a podobných věcí. Schůze se odvíjí podle pravidel odpovídajících skutečnosti. Předsedá jí inteligentní mladá žena (Renata Prokopová), matka dvou dětí, esence poněkud afektovaně emancipovaného občanství, dávající najevo nezměrnou demokratickou trpělivost. Jiná členka výboru je ekonomická kontrolorka, opírající svou důležitost o nesnesitelné cifršpiónství a bazírování na stanovách, jímž dobrou půlhodinu nepustí jednání ani o krok dopředu (Halka Třešňáková). Jsou tam i bizarní postavy městského folklóru, zestárlá dámička (Lenka Loubalová), která ve svém bytě provozuje kuplířskou živnost (když na původně provozovanou prostituci už se necítí) a příšerná zlá drbna (Hana Müllerová). Spektrum doplňuje mladší generace, z níž nejvýraznější part má intelektuál homosexuál, a k tomu ještě Slovák (Andrej Polák). U stolu sedí i dunivý primitiv a hned vedle něj profesor, který si po celou dobu čte (Václav Poul). Starý inženýr ve flanelové košili, který byl v minulosti domovním důvěrníkem a pak i správcem, vystupuje jako nezviklatelný zastánce starých pořádků. Během schůze se ukáže, že většina obyvatel domu hájí jen svoje úzké zájmy (dámička z přízemí například nechce výtah, proč taky). Jednání o možnostech rekonstrukce a jejího financování se zadrhne na množství partikulárních zájmů, kdy racionálně argumentující předsedkyně představenstva ani moderní liberální demokracií se zaklínající intelektuál (gay, a ještě k tomu Slovák) postupně musí čelit stále se zvyšujícímu odporu agresivních účastníků schůze. A ano, většina mlčí. Stále většího významu nabývá postava starého inženýra Kubáta, který, jak se postupně ukáže, při privatizaci skoupil byty celé řady obyvatel, které navenek chrání (čtoucího profesora), ve skutečnosti bere na hůl. Tenhle člověk svým „ne, protože ne“ nakonec přivodí hysterický záchvat předsedající, která svou bezmoc vyčte přede všemi po celou dobu jí pomáhajícímu manželovi, a způsobí nakonec úplný rozvrat schůze. Plačící předsedkyně skládá funkci a opouští jednací sál; a to je chvíle, kdy přichází s řešením dvojice bratrů, kteří se chůze účastní vlastně jen ze zájmu, protože v domě sice zdědili byt, ale dědické řízení dosud probíhá, takže v katastru jako vlastníci zapsáni dosud nejsou (Petr Prokop a Ondřej Cihlář). Vrátili se ze zahraničí, kde rozvinuli své firmy, a v podnikání teď hodlají pokračovat doma. Tihle dva vystupují klidně a mají řešení na všechno. Jakýmsi zázrakem mají důvěru nesnesitelné účetní i mladých manželů v očekávání potomka. Že se líbí bordlemamá z přízemí, je pochopitelné, ale akceptuje je i starý inženýr, který své „ne, protože ne“ prokládá „za mě jsme si věřili“. Stanovy se obejdou tím, že něco ti dva vyřeší prostřednictvím své firmy a nebudou to účtovat, neboť práce zahrnou do nákladů, něco vyjednají díky svým konexím, ale aby to šlo, něco ve stanovách se musí zjednodušit, což jsou schopni do týdne navrhnout. Jen k tomu potřebují plnou moc. Tu ovšem není na místě jak napsat, ale pánové řešení ihned najdou, stačí podepsat bianko papír, text už dopíší a pošlou mailem. Schůze končí ke spokojenosti všech kromě nepoučitelných liberálů, kteří se ostatně veřejně ztrapnili a nikdo se jich na nic neptá. Tolik děj a jeho politicko-satirické vyznění.

V inscenaci vystupuje řada výrazných, v přesné zkratce zahraných postav, jejichž výkony slouží celku jako jednotlivé hudební nástroje symfonii. V jenom případě jde ovšem herecký výkon hlouběji. Ján Sedal hraje postavu inženýra Kubáta, „starou strukturu“, způsobem, který celou věc povyšuje z hříčky na drama. Jeho vystupování je smírné, ze začátku ani není negativistický. Spousta jeho připomínek sedí, i neustálý apel na to, jak „za mě jsme si -věřili“ sympaticky kontrastuje s nesnesitelným bazírováním na předpisech fundamentalistické účetní. Jenže časem se ukáže, že inženýr například svému „příteli“ profesorovi, zabranému do vyšších duchovních záležitostí, ani srozumitelně neřekl, že nájemné platí osobně jemu. Že pan inženýr je rasista, homofob a mizogyn. Že vydíral madam z přízemí, když ještě byla prostitutkou, ale využíval jejích služeb. Že má klíče od všech bytů. Jeho věcně inženýrské chování se postupně změní v totální negativismus, s nímž zablokuje systém. Ján Sedal ho ovšem hraje tak, že být divák vlastníkem bytu v tom domě, snad mu i svěří náhradní klíč a správu společných záležitostí, protože ten člověk se chová lidsky a slušně, technicky si ví rady, vyzná se v poměrech a působí diskrétně. A nadto má i smysl pro humor. Ján Sedal v tradici svých nejlepších výkonů v HaDivadle vytáhne ze své postavy nejjemnější nuance, aniž sólisticky strhne celek na sebe. Skrze jeho postavu se nám, přísedícím, otevírá svět aktuální reality v celé své složitosti a nepochopitelnosti, na něm se ukazuje, jak se necháme manipulovat. A pokud manipulaci prohlédneme, bývá pozdě. Tenhle zavilý hlas zhatí, nač si vzpomene.

Ján Sedal svým herectvím vytvořil z figurky ve hře dramatickou postavu.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.