Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 1 > Václav Jamek: Ukradené kolo aneb Příhody z nemanželské ložnice

Václav Jamek

Ukradené kolo aneb Příhody z nemanželské ložnice

Nemístně jsem se onehdy rozepsal v internetové diskusi úplně mimo původní, jistě závažné téma, které mi teď už vypadlo z hlavy. Historik Antonín Kostlán tam na výzvu, jistě přátelsky míněnou, aby odpočíval v pokoji, odpověděl, že on odpočívá v kuchyni. To jeho protějšek pokládal za nevkusné, a Kostlán slíbil, že si přeběhne.

To mě pohnulo k zamyšlení nad tím, jak využívám své bytové členitosti já, s tímto radostným výsledkem:

Já zase v kuchyni píšu a vůbec obcuju s počítačem, i když mám pracovnu. Tam chodím zalévat květiny (když si na ně vzpomenu) a občas vytáhnout nějakou knihu. Pracovna knihami pomalu zarůstá a mění se v divočinu. V kuchyni samozřejmě také vařím. Stačí mi vstát ze židle. Francouzský spisovatel, kterého si tuze cením pro nové a pronikavé pojetí introspekce, Michel Leiris přiznal, že on píše v manželské ložnici. Což odpovídá jistému masochistickému ladění jeho letory. (Není mi úplně jasné, zda psal jenom ve dne a v noci nikdy nepracoval, nebo kde tedy jeho manželka spala, nebo zda jí to nevadilo a hlučně spala, zatímco on tichounce psal. A to ve francouzštině je mezi spaním a psaním větší rozdíl než obyčejná přesmyčka.)

Tak si říkám, že jsem vlastně pravý a dobrý Čech, protože udělat centrum všeho z kuchyně umíme jenom my.

Vedlejší důsledek mého životního stylu spočívá ovšem v tom, že co si v kuchyni uvařím, to v rozporu s českým mravem v kuchyni sníst nemohu, takže si to nosím k malému stolku do obýváku, při jídle sedím na pohovce. Na té chvíli po obědě usnu a spím často až do večera, kdy vstanu a přepotácím se na noc do ložnice. Tehdy řeším různé závažné problémy, které mají tu dobrou vlastnost, že když dospějí k dramatické koncovce, jsem schopen od nich poodstoupit a říci si, že je řešit vůbec nemusím, protože se taky mohu otočit na druhý bok, a to dokonce i přes břicho, přestože tomu někteří nechtějí uvěřit.

Tak třeba zjistím, že kluk, který mě tak sympaticky doprovodil z výletu na kolech až do hotelu, se chtěl jenom dozvědět, kam svoje kolo odkládám, a pak mi je ukradl. To mě velmi roztrpčí, takže udělám takový malý úkrok, jen na pár vteřin, řeknu si, že moje skutečné modré kolo pořád visí vedle v předsíni, a krádež kola už mě tolik nemrzí, uvědomím si naopak, že nemám potuchy, jak bych je asi tak dostal při zpáteční cestě do letadla a zase do Prahy. Nepamatuji se, že bych kdy viděl v letadle někoho s kolem. Ve vlaku, to ano, ale ne v letadle. Po zbytek noci pak řeším tajemnou otázku, jak jsem se mohl i s kolem dostat do toho hotelu na druhém konci světa, když zpátky to není možné. Vážně uvažuji o tom, že nechám letenku propadnout a pojedu zpátky vlakem. Ráno vstanu, a vyřešené to nemám. Až do oběda mám o čem přemýšlet (i při vaření).

Podstatné také je, že věk v těchto situacích nehraje žádnou roli, je úplně normální, že se dva kluci spolu prohánějí mezi sopkami na kole (protože já jezdím na dovolenou jen do hor). Dlužno dodat, že k erotickým koncům to spěje zřídkakdy, a když se tu a tam zničehonic ukáže, že ten kluk by byl ochoten i k líbeznějším věcem, než je krádež kola, strašlivě mě to vyděsí, po všech těch letech, vymrští mě to až do jiného světa (kdeže úkrok!), a než se pracně a s prosíkem doštrachám zpátky, už je zas všechno jinak, kluk je ten tam (kluci nepočkají nikdy), a chce se po mně, abych obhajoval kvalitu Haendelovy pastorální ódy L’Allegro, il Penseroso ed il Moderato (Veselý, Zádumčivý a Umírněný), o níž mi kdosi zlomyslný tvrdí, že ji přeceňuji a že ve skutečnosti nestojí za nic.

Nedávno jsem se nicméně za věk dobře schoval, když jsem zase studoval na filozofické fakultě a vtom se chystal nějaký povinný studijní zájezd. Jakožto docent jsem koukal na papíry, které jsem měl taky podepsat, a na ten zájezd se mi nějak přestalo chtít. Tu jsem si vzpomněl na průkaz v náprsní tašce, který mi umožňuje používat pražskou hromadnou dopravu zadarmo, vzbouřil jsem se a prohlásil jsem, že nikam nepojedu, skoro v sedmdesáti letech už to nemám zapotřebí a nemůže se po mně žádat, abych dělal řepnou brigádu! Zvlášť když mi fakulta už tři roky nedává žádný plat.

Kolegové s tím okamžitě souhlasili, což mě trochu překvapilo. Vypadali, že se jim ulevilo. Odpustili si i ten argument, který jsem trochu očekával, že sedmdesát let je na jednocení řepy ideální věk. Dělají to staré babky, tak proč ne já. Jenže oni mě na té řepné brigádě vůbec nechtěli! Báli se, že po jednocení řepy toužím!

Pominuli i to, že jim lžu do očí: tak starý přece nejsem, a nikdy nebudu!

A takhle den co den. Takže nevím, proč mám vůbec ten noutbůk v kuchyni pořád zapnutý. To důležité se odehrává v mé nemanželské ložnici. Jisté je, že kdyby do té ložnice chodil občas někdo se mnou, už bych to tak jednoduché neměl. I z kuchyně by mě určitě vyhnal zpátky do pracovny: tak velká ta kuchyň zase není.

Naštěstí to mám zařízené jinak.

V této nesrozumitelné době je to jediná skutečná jistota.

Václav Jamek

Obsah Listů 1/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.