Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 1 > Alena Wagnerová: Povrchní zpráva z Bratislavy

Alena Wagnerová

Povrchní zpráva z Bratislavy

Padesát let stará reportáž Aleny Wagnerové vystihuje tehdejší atmosféru na Slovensku. Ač podle slov autorky někde publikována, zapadla v počínajícím temnu. Stojí za to si onu dobu připomenout.

-red-

Přijela jsem do Bratislavy ve dnech, kdy se v Čechách začalo Slovensku říkat Husakistan, kdy v Praze ještě doznívaly některé znepokojivé zprávy – že na Slovensku není k dostání slovenský tisk, že šofér pražského taxíku, který vezl do Bratislavy pracovníky jakéhosi závodu a zastavil se na bratislavské univerzitě, byl zadržen a několik hodin vyslýchán, že na Slovensku byly zakázány zádušní mše za Jana Palacha a studenti vycházeli z pietního shromáždění v budově univerzity za přítomnosti policie připravené k zásahu. A to v Praze ještě nebylo známo, že ministr kultury SSR Miroslav Válek sdělil bratislavským divadlům, že jejich rozhodnutí nehrát v den Palachova pohřbu je kvalifikováno jako stávka. Ale divadla přece jenom nehrála.

Přijela jsem do Bratislavy ve dnech, kdy bylo na stránkách slovenských deníků opět jednou oznámeno, že brzy začne vycházet orgán Svazu slovenských spisovatelů Literárny život. Ale nezdálo se mi, že by nad tím panovala nějaká zvláštní radost. Stav bez časopisu trvá už příliš dlouho, personální požadavky, o nichž se mluví, jsou nedůstojné a připomínají staré metody, jimž jsme už odvykli. Za čtyři dni je sotva možno pochopit podstatu celého sporu, který se táhne vlastně už od loňského března, jeho atmosféra je ale v každém případě nepříjemná. Nevím, jestli bylo skutečně řečeno, že novému časopisu se mají na hony vyhýbat Pavol Števček a Roman Kaliský. Mezi lidmi se o tom ale mluví. A člověku se automaticky vybaví souvislosti – neměl už jednou Kaliský zakázáno publikovat? V celé záležitosti je jistě přimíseno i zrno zvláštní hořkosti – nebyl to snad právě Kultúrny život, který Gustávu Husákovi poskytl platformu? „Bez Kultúrneho života by Husák nebyl Husákem,“ říká se v Bratislavě.

Nejenom na Slovensku, ale i v Čechách žije Kultúrny život jako jakýsi pojem. Nebyla snad doba, kdy se lidé v Čechách sháněli po Kultúrnom životě a kdy jeho stránky znamenaly v Čechách tenkrát netušenou říši tiskové svobody?

Po lednu a po srpnu není snadné vládnout českému a slovenskému národu.

„Za Novotného jsme poslouchali Vídeň, teď se zdá, že budeme poslouchat Prahu,“ řekla mi známá mé kolegyně, k níž jsem byla poslána spíš s přátelským vzkazem než na rozhovor. Putovala jsem za ní až do Karlovy Vsi, která se z půvabné vesničky, jakéhosi bratislavského Grinzingu, pomalu, ale neúprosně proměňuje v les ošklivých paneláků. Možná, že i tyto okolnosti trochu pesimisticky podbarvily tón našeho rozhovoru. Dnes to už není nic příjemného bydlet v Karlově Vsi, vlastně na staveništi, a potom, domek, v němž její rodina bydlí, se bude taky bourat.

„Husák, to byl pro nás pro všecky jakýsi symbol. A teď se mi zdá, že dělá jakousi nadpráci. My tu žijeme ve strašném okleštění. Já cítím z těch jeho projevů takovou zášť a nenávist. Najdou se takoví, kteří říkají, že to s námi dobře myslí, ale já už mu nějak nevěřím. On má takovou nedůvěru vůči všemu. Když zemřel Palach a byly zakázány všechny veřejné projevy solidarity, sešlo se shromáždění na Hradě a jeden tam četl rezoluci, jak dlouho ještě bude Husák zkoušet trpělivost slovenského národa. Jenomže on má jednu vlastnost – dovede lidi umluvit. Nepřipustí druhého k slovu. Své projevy mluví vždycky zpaměti, nechá se inspirovat chvílí, pak ho to strhne. Říká se, že v soukromém kruhu říká leccos jinak, že se často chytá za hlavu, že to nebo to řekl špatně, ale přitom i ostatní nutí, aby mluvili z hlavy. Z jeho řečí má člověk vždycky pocit, že to může být ještě horší. Že může přijít zatýkání, zavření vysokých škol nebo připojení k Sovětskému svazu. A já myslím, že k tomu zatýkání dojde.

Snad přece jenom neměla přijít ta federace. Vloni na jaře to mělo docela jiný smysl, tenkrát to sjednocovalo, ale nevím, jestli teď to spíš netříští. Nevím, jestli teď nebudeme nakonec žádat českou příslušnost.“

***

V oknech mnoha bratislavských domů, zvlášť v centru města, jsou vylepeny obrazy Ludvíka Svobody, Alexandra Dubčeka a sem tam člověk uvidí pohromadě i celou polednovou čtyřku naší politiky. Takový je ostatně už normální vzhled našich měst. Člověk si na něj tak zvykl, že tam, kde žije, jej ani nevnímá.

V Bratislavě jsem ale najednou všechny ty obrazy uviděla znovu a znovu si uvědomila jejich smysl – příměří, obranu i důvěru, která je v nich uložena; to tiché, ale vytrvalé veřejné mínění, jež vytrvale bdí nad tím, aby se snad jednou nepopletl řetěz příčin a následků, aby snad někdo nezapomněl, v jakých dnech se tyto obrazy dostaly na svá místa. V hlavě tohoto veřejného mínění je řetěz příčin a následků ještě stále v pořádku. Myslím, že kdyby lidé jednou ztratili celou svou důvěru, začali by obrazy odstraňovat, tak svobodně, jako je před časem svobodně vylepili. Jistě, může se stát i to, že je jednou někdo rozkáže odstranit, ale myslím, že kdyby je lidé začali zdělávat dobrovolně, bylo by to daleko horší. Není snad úplně vyloučeno ani to, co si všichni nejvíc přejeme – že jednou přijde chvíle, kdy to tiché veřejné mínění vycítí, že obrazů ani nápisů už není zapotřebí.

Možná, že jsem si obrazů v bratislavských ulicích všímala proto tolik, že jsem mezi nimi marně hledala obraz muže, který dnes vede slovenskou politiku. Ale první obraz Gustáva Husáka jsem našla až třetí den – ve vylidněné redakci Kultúrneho života.

***

Říká se, že když spolu mluví dva Slováci déle než půl hodiny, začnou mluvit o Gustávu Husákovi a většinou prý na něj nadávají. „Ale nemylte se, tím se nedejte svést, Slovensko za Husákem stojí,“ řekli mi skoro jedním hlasem on a ona, vědečtí pracovníci – historici (Ľudovít a Zdenka Holotíkovi – pozn. autorky 2019).

„Já jsem hrozně chtěla vidět, přímo jsem se pídila po tom, abych mohla uvidět někoho z rehabilitovaných. Ani nevím proč. Snad proto, že jsem chtěla vidět někoho, kdo byl zavřený za stejnou myšlenku, pro kterou já jsem zpívala. Husák pracoval tenkrát jako balič a brzy začal chodit k nám do knihovny studovat. Jednou jsem tam přišla a uviděla jsem ho. Seděl u jednoho stolu skloněný nad knihou. Co mě překvapilo, že byl opálený, přestože bylo časné jaro. To si všimněte, jak začne trochu svítit slunko, je Husák opálený. On chytá slunko. Když byl zavřený, drželi ho skoro dva roky v cele a nesměl vyjít ven. Pak začal chodit na naše semináře a diskutoval, přímo bylo vidět, jak potřebuje hovořit, angažovat se, že hledá kontakty, lidi. Můj muž vždycky říkal, co se tak rozdává. Na rozdíl od řady jiných, kdo byli vězněni, Husák velice rychle přilnul k životu, plně se do něho vrátil. Dovedl být veselý, zpívat, tančit. Já osobně si od něj nemohu nikdy odmyslet těch devět let.

Už tenkrát v té první době nebylo akceptovatelné všechno, co říkal. Ale za Novotného, to bylo všechno tak nové, lákavé, osvobozující, tenkrát tak nikdo nemluvil. Dnes z toho zůstalo jádro a já jsem si třeba teď všimla, že Husák má například chudý slovník. Možná, že taky z toho jeho slovníku roste lecjaké nedorozumění, že to třeba ani není tak zle myšlené, jako formulované. On je v podstatě amúzický člověk.

To je omyl si myslet, že Husák jenom reprodukuje něčí názory. Kdepak, to je on sám, starý harcovník, který celý život proti něčemu bojoval. A snad to už jinak ani neumí. To je on, předválečný komunista nenávidící buržoazii, tu zkušenost si nese s sebou, je jí determinován. Má v sobě nedůvěřivost lidí, kteří se museli v životě těžce probíjet, pochází z velice chudé rodiny a má taky velkou vůli rozhodovat.

Dovede se postavit a mluvit, inspiruje se kontaktem, má schopnost improvizace – jenomže s ní jde ruku v ruce taky zjednodušení. Husák je tvrdý člověk. Nezapomeňte, on jediný se nepřiznal. Já myslím, že dnes ti ostatní, kteří přijali vinu a svědčili proti němu, se musí vůči němu cítit nějak zavázáni.

Já dělám dějiny strany už patnáct let a pořád se s tím znovu setkávám. Zdá se mi, že duchu slovenského národa odpovídá klasický bolševismus víc než duchu národa českého. To je přímo nápadné, jak linie Kominterny byla pro slovenské komunisty vždycky přijatelnější než pro české. Na Slovensku měl marxismus tenkrát ještě svůj prvotní aktuální význam – přinášel odpověď na sociální i národnostní problémy Slovenska. V rámci marxismu Byly slovenské problémy řešitelné. Česká společnost měla už zatím svůj národnostní problém vyřešen. Svou roli tu hraje jistě i to, že Slovensko nemá tu demokratickou tradici jako Čechy a ani tradici dělnického hnutí. Slovenská dělnická třída je mladá, nezkušená.“

„Já myslím,“ navázal její muž (Ľudovít Holotík, pozn aut.), „že Češi nikdy nedomysleli otázku slovenské svébytnosti. Jako by se na slovenskou otázku dívali ještě pořád liberalisticky a ne demokraticky. To znamená, všechna práva občanu, ale ne jako kolektivu národa. Snad by se dalo říct i tolerantně, ale ne pluralisticky. Z tohoto hlediska znamená už sám fakt federalizace demokratizaci. A Slováci to tak cítí. Nevím, proč by se s federalizací mělo čekat, to přece není otázka chvíle, ale otázka koncepční, dlouhodobá. Samozřejmě demokratizace pro celek nemusí ještě znamenat demokracii pro jednotlivého člověka.“

***

Bratislavský Prior je jistě nejmodernějším obchodním domem v republice. Čtyřmi podlažími nákupu (jedno je suterénní) a pohyblivými schody jezdícími nahoru i dolů připomíná typické obchodní domy na Západě. To je to, co je na bratislavském Prioru mezinárodní.

Malá šíře sortimentu na prodejních pultech, na nichž se zajímavě střetává to nejlepší s výprodejovým, je prozatím bohužel příznačně socialistické.

Ale Prior má ještě jednu svou třetí, vnější tvář. Na hladkém rohovém průčelí z měkce bílého travertinu jsou nad vrcholem pověšeny tři řady zvonů. Nad námi reliéf slunečního kotouče, na němž dlouhé nenápadné rafije ukazují čas. Ze středu slunečního kotouče vycházejí reliéfní paprsky, které končí na jeho obvodu. Právě toto průčelí si nedovedu představit jinde než tady, na Slovensku. Patří sem, jako by ukazovalo k samé podstatě „slovenství“ stejně tak jako znepokojující červenohnědá na obrazech slovenských malířů, jejichž slunce jako by vycházelo přímo ze země.

Lidé, kteří pochopili, že Slovensko je něco jiného než české země, je velice často přiřazují k Východu. Nezapomněli jsme snad při tomto mechanickém rozdělování světa, že existují také ještě dvě další světové strany – sever a jih? Nezačíná snad na Slovensku jihovýchod se všemi svými protiklady, které ale jako by poskytovaly víc prostoru lidské povaze a determinovaly její jižní hybnost i východní trpělivost?

***

„Pravda, slovenská touha po sebeurčení byla naplněna v trochu paradoxní situaci,“ řekla mi příslušnice starší generace, známá slovenská publicistka (Zora Jesenská), „ale přece jenom je dobře, že se uskutečnila. Nějaký odklad by znamenal dávat do ruky argument těm silám, které nemají zájem na československé jednotě, a vůbec všem dogmatickým silám.

On vlastně Husák sjezd, který ho zvolil prvním tajemníkem, nechtěl, byl proti němu, tak jako proti čtrnáctému sjezdu. Na Slovensku se ale podařilo vyměnit celé vedení. Myslím, že byli zvoleni nejlepší lidé, které máme, které jsme chtěli. Jenomže moc dnes nemají žádnou. Husákovo vedení je dnes velice silné – on to skutečně dovedl vzít do ruky. Svou roli hraje i to, že slovenskou společnost zastihl srpen v jiném stavu než českou. Národnostní otázka pohltila na jaře 1968 na Slovensku mnoho energie a mnoho pozornosti. V Čechách je víc komunistů než na Slovensku, to znamená, že tady představují snáze manipulovatelnou masu. Nemají to sebevědomí, zakotvení v tradici jako v Čechách.“

***

Myslím, že i dnes může být velice užitečné připomenout si jednu situaci na zasedání parlamentu první republiky, jak ji popisuje Peroutka ve svém Budování státu: „Když Juriga končil svou řeč o nutnosti zachování slovenského svérázu, zvolal – tak žije v nás duch slovanský, bude žít na věky; hrom a peklo, marné vaše proti nám jsou vzteky – stala se podivuhodná věc: začali tleskat Němci a tleskali té nejradikálnější písni, která proti nim byla složena. I Jurigu pohněval tento souhlas. I obrátil se tehdy k Němcům a řekl: Spoluobčané němečtí a maďarští. Nemyslete si, že když my Češi a Slováci si mezi sebou něco povíme, že je to voda na váš mlýn. To vemte na vědomí, že když na to přijde, že proti Němcům a Maďarům žijeme a umíráme s Čechy společně.“

Nejde mi z hlavy toto žít proti. Je to vlastně strašná formulace, ale přece jenom příznačná. Pro naši tradici, historii i zkušenost. Skoro vždycky tu byl bohužel někdo třetí, vnější činitel; ohrožení, které hrálo roli stmelujícího, sjednocujícího činitele. Příliš často jsme byli zatlačováni do negativistického formulování pozitivních cílů. Myslím, že tímto negativismem ve vytyčování cílů trpí i komunistické hnutí, které bylo tak často nuceno spíš potlačovat než rozvíjet, bourat než tvořit. Otázka možná zní – bude nám jednou dána i samozřejmost pozitivnosti? Nebo se budou stále všechny národní i sociální hodnoty ozvláštňovat v situaci ohrožení?

***

Příslušník mladé generace (Ján Rózner): „Ona je tady především otázka, když ne Husák, tak kdo? Při všech výhradách Slovensko dnes prozatím nemá jinou osobnost té váhy. Myslím, že je dobře, že povstalecká generace dostala konečně možnost realizovat svoje ideály. Na Slovensku existoval a existuje určitý husákovský mýtus, představa, že nedostatky socialismu jsou spojeny s určitými osobami. Slovenská společnost je méně diferencovaná než česká a monolitní koncepce tu byly vždycky živé. Tato monolitnost slovenské společnosti sjednocené myšlenkou sebeurčení sehrála svou roli už vloni v lednu. A možná, že i teď bude Slovensko rozhodující pro další vývoj republiky, i když to, co Husák říká, často nezní příjemně ani pro slovenské uši, přece jenom vyjadřuje názor většiny slovenského národa, pořád ještě sjednoceného myšlenkou sebeurčení. Slovensko za Husákem stojí, řeči proti němu, to není podstatné. Já myslím, že Husák nechce do Prahy, on má jinou ctižádost – dirigovat republiku z Bratislavy. Od srpna všechny své bitvy vyhrál, počínaje otázkou čtrnáctého sjezdu. Myslím, že nešel osobně proti Smrkovskému, ale že si je dobře vědom, jakou důležitost bude mít funkce předsedy parlamentu. Vyhraje své bitvy i v budoucnu? To záleží na tom, jak rychle bude postupovat diferenciace slovenské společnosti. Já si ale myslím, že on nemá ruskou důvěru, vyrostl přece v povstání, to je pro ně v podstatě nepřijatelné. On je národní slovenský komunista, tak jako je třeba Smrkovský národní komunista český. Pozice strany je dnes tak silná proto, že v roce 1968 do sebe pojala nacionalismus. Tím se právě Dubček lišil od lidí třeba typu Bacílka, že pochopil národnostní problém.

V Čechách je teď někdy tendence chodit po Slovensku a hledat důkazy, že Slováci nejsou s federací spokojeni. To je nesmysl a Slováci jsou na to velmi citliví. Mají pocit, že jim Češi federaci nepřejí. Je tu samozřejmě rozdíl mezi starší a mladší generací. Pro starší generaci je federace cíl, cíl jejich života. Pro nás je už jenom prostředek, předpoklad, začátek. Taky začátek budování slovenské státnosti, která nemá vlastně žádnou tradici.“

***

„Uráží mě, když mi velí český důstojník,“ řekl před časem jeden mladý slovenský spisovatel. „Uráží mě, když mi vůbec někdo velí,“ řekl jeho český kolega. V těchto dvou odpovědích je, myslím, příznačně vymezena trasa cesty ke svobodě a samozřejmosti, na jejímž počátku dnes Slovensko stojí. Ale odpovězme si – nebyla by česká odpověď zněla ještě na počátku tohoto století stejně? A tak cesta k pochopení slovenské problematiky vede jenom skrze neustálou konfrontaci dvou historií, dvou tradic, dvou přítomností. Konfrontaci, která v polární jednotě svých protikladů přináší dar nejcennější – sebepoznání. Je ovšem otázka, jestli na toto uskutečňování duchovního smyslu federace bude dost času i klidu. Protože z Bratislavy jsem se vrátila do Prahy právě ve dnech, kdy se začal projednávat státní rozpočet.

Alena Wagnerová (1936) je spisovatelka a publicistka.

Obsah Listů 1/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.