Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 1 > Hynek Skořepa: Život a doba George Bushe staršího

Hynek Skořepa

Život a doba George Bushe staršího

Amerického prezidenta George Bushe (1924–2018), který ve věku 94 let zemřel na konci loňského listopadu, jsem samozřejmě „na živo“ nikdy neviděl. A to přesto, že byl jediným americkým prezidentem, který kdy v historii navštívil Československo (1990) a při příležitosti desátého výročí sametové revoluce přijel, již jako prezident v důchodu, znovu do České republiky. To nic nemění na tom, že zůstává hluboce uchován v mé paměti, protože do ní vstoupil v mém jinošském věku, kdy je člověk k okolnímu světu nejvnímavější, a navíc v čase velkých nadějí pro naši zemi i celý svět.

George Herbert Walker Bush se narodil v rodině bankéře a pozdějšího senátora. Jeho otec bojoval za druhé světové války jako člen posádky bombardéru a jako jediný přežil při sestřelení jejich letadla nad Pacifikem. Po válce dostudoval univerzitu a podnikal v ropném průmyslu. Stal se milionářem, od 60. let působil také v politice. Byl třeba kongresmanem za Texas, velvyslancem USA při OSN, v letech 1976 až 1977 ředitelem zpravodajské služby (CIA) a nakonec viceprezidentem Ronalda Reagana (prezident v letech 1981 až 1989). Na prezidenta USA kandidoval Bush již v roce 1980, tehdy jej však v republikánských primárkách předstihl právě Reagan.

Za Bushova působení v CIA byly se zdůvodněním boje proti komunistické hrozbě ve světě americkou špionážní službou podporovány diktátorské režimy v Latinské Americe, především v Argentině a v Chile. Ty velmi tvrdě jednaly se svými odpůrci a mají na svědomí množství lidských životů. Je zajímavé, že se tento fakt příliš nezdůrazňuje, přestože ruskému prezidentovi Putinovi je často přidávána nálepka bývalého agenta KGB, byť v tehdejší sovětské tajné bezpečnosti zdaleka nezastával tak vysokou funkci jako Bush v CIA.

Když v roce 1986 vypukla aféra Irangate, největší politický skandál Spojených států té doby, prezident Reagan ji ustál. O co šlo? Americká vláda tajně a v rozporu se zákony své vlastní země prodávala zbraně Íránu (zrovna probíhala irácko-íránská válka). Utržené peníze pak používala k financování protivládních bojůvek v Nikaragui (tzv. Contras). Bush starší sice popřel, že by o tom něco věděl, jako prezident však později omilostnil několik lidí do aféry zapletených. Navíc, kdyby to byla pravda, sám sebe by postavil jako někdejšího šéfa CIA do role diletanta. Kuriózní je, že dnes představuje Írán ve vyjádřeních amerických představitelů jeden z „nejzlobivějších“ režimů světa. A to od zadržení rukojmích na americkém velvyslanectví v Teheránu v listopadu 1979 uplyne letos čtyřicet let.

Promrhané naděje

Prezidentem USA byl Bush starší v letech 1989 až 1993. Stihl ještě dojednat základní rysy Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA), ve volbách 1992 však neuspěl proti demokratu B. Clintonovi. Přispěly k tomu vleklé ekonomické problémy, rostoucí rozpočtový deficit a bující kriminalita. Prezident tedy překvapivě nepřečkal svého protihráče, prezidenta SSSR Michaila Gorbačova, v úřadě o mnoho déle než o rok (potíže obou zemí měly shodné rysy, v SSSR však navíc umocněné emancipačními snahami množství jeho národů). I v případě Spojených států se ukázalo, že doma není nikdo prorokem a světově populární politik se může „utopit“ ve vnitřních problémech. Do jisté míry konec konců něco podobného postihlo také Václava Havla. Bushovi ani Gorbačovovi však již nikdo neupře, že za jejich funkčních období skončila Studená válka. Byť Bush převážně už jen sklízel plody vizionářského přístupu svého předchůdce R. Reagana, který spolu s Gorbačovem oprávněně obdržel za politiku détente a uvolnění napětí mezi supervelmocemi Nobelovu cenu míru. Přesto ani G. Bushovi nelze upřít charisma a osobně musím říci, že na mne učinil mnohem lepší dojem než později jeho syn George Walker (Bush mladší), který se stal americkým prezidentem v roce 2000 (jeho protikandidát Al Gore získal sice v součtu víc hlasů, americký volební systém však není přímou volbou prezidenta, jak si mnozí myslí).

Přestože byl Bush starší prezidentem za Republikány, tedy stranu inklinující doprava a obvykle spíše omezující státní aktivity, zasloužil se o spoustu z mého pohledu pozitivních věcí ve prospěch běžných občanů USA. Za jeho působení došlo ke zvýšení výdajů na školství a péči o děti, byla rozšířena práva zdravotně postižených, došlo k přijetí zákona o ochraně ovzduší či omezení dovozu poloautomatických zbraní. V neposlední řadě se zasadil o to, aby byl migrantům z různých zemí usnadněn legální vstup do USA.

Na schůzce s Michailem Gorbačovem na Maltě (vlastní jednání probíhala na americkém křižníku u maltských břehů) počátkem prosince 1989 Bush dojednal rozsáhlé odzbrojení a ukončení amerického embarga vůči SSSR. Oba prezidenti také podepsali strategickou smlouvu START I (Dohoda o snížení počtu strategických zbraní). Bylo to období naděje a radostných očekávání, ze kterých jsme ovšem, zvlášť v bývalém Východním bloku, poměrně rychle vystřízlivěli. V případě Války v Zálivu (1990–1991) ještě obě velmoci postupovaly ve shodě a na rozdíl od řady pozdějších amerických vojenských aktivit v souladu s mandátem OSN. Vytlačení Saddámových okupačních vojsk z Kuvajtu a vytvoření bezpečnostní zóny v jižním Iráku mělo tehdy téměř úplnou podporu mezinárodního společenství a vojenského zásahu se účastnila řada zemí, včetně Československa. Sověti navíc ještě předtím tolerovali americký vojenský zásah proti jejich bývalému spojenci, panamskému generálovi a diktátorovi Manuelu Noriegovi počátkem roku 1990.

Spojené státy se však, bohužel, začaly čím dál víc k Sovětskému svazu a po jeho rozpadu roku 1991 k nástupnickému Rusku chovat spíš jako k poraženému nepříteli než k partnerovi a spojenci, na což několikrát upozornil v Listech Václav Žák. Do SSSR před rozpadem sice směřovala „západní“ hospodářská pomoc, posílalo ji tam však především Německo. Zčásti jako projev vděčnosti za Gorbačovův souhlas se sjednocením, a také díky realističtějšímu vnímání důležitosti vývoje v Rusku pro budoucnost Evropy. Putinův nástup k moci v roce 1999 byl celkem logickým důsledkem americké politiky (a samozřejmě v ještě větší míře neřešených vnitřních ruských problémů). Ani podle mne upřímná ruská podpora Spojených států v asi nejkritičtějším okamžiku jejich moderních dějin, při teroristických útocích 11. září 2001, na tom nic nezměnila.

Andrej Gračov ve svých vzpomínkách Zkáza sovětského svazu (česky 2017) píše: Jestliže Rusko, jež nesložilo zkoušku z nečekaně získané svobody, nevyužilo šanci porvat se s tradicí autoritářství, také Západ se nevyhnul pasti triumfu a potěšení z falešné představy o monopolním ovládnutí světa (přeložil M. Syruček).

Barevné plakátky a zájmy velmocí

Ale zpět k mému nepřímému setkání s prezidentem Bushem starším. V roce 1988 mi bylo třináct let a máma mne vzala na výlet do Prahy. V hlavním městě jsem byl s rodiči před tím již několikrát, až nyní jsem začal vnímat řadu souvislostí. Třeba jsme prošli kolem amerického velvyslanectví na Malé straně a máma, rozšiřující si svoji učitelskou kvalifikaci o angličtinu (vystudovala kombinaci ruština – němčina), se zastavila u vývěsky vedle vchodu. Naše pražská známá, u které jsme bydleli, nám potom řekla, že jsme se zbláznili. Zastavit se u amerického velvyslanectví! Vždyť to tam hlídají tajní a zaznamenávají si každého chodce, který se tam zdrží! To jsme jako moravští venkované samozřejmě netušili. Uvolňování však již bylo v plném proudu a nic se nestalo.

Zato v Praze v perestrojkové atmosféře probíhala řada zajímavých akcí. Šlo o výroční rok vzniku Československa a režim po několika desetiletích znovu uznal dvacátý osmý říjen státním svátkem. Navštívili jsme proto velkolepou výstavu „Sto let československé fotografie“ a dokonce projekci amerických filmů! Už nevím, co se kde konalo. Zastavovali jsme se však určitě v Paláci kultury a také v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, Pražany familiérně zvaném Julda-Fulda (dnes Výstaviště). Mohl jsem tak sledovat snímek Sophiina volba, natočený podle slavné Styronovy knihy. Mnohému jsem v něm nerozuměl, přesto to byl pro mne jedinečný zážitek. K tomu jsme dostali barevný leták s proslovem prezidenta Bushe k divákům v socialistickém Československu. Z fotografie se na mne usmíval americký prezident. Podobné krásné letáky u nás tehdy neexistovaly. Na křídový papír se sice tisklo, barevný tisk podobných materiálů byl však velmi nekvalitní.

Tenkrát to vypadalo nadějně. Mrazivé sevření Studené války pomalu roztávalo. Pak události nabraly rychlý spád. Sametová revoluce, rozpad Východního bloku a „přelití“ naší země do západní sféry vlivu. Máma dokončila studium angličtiny na jaře 1989. Mnozí se jí smáli, k čemu že jí to bude. Rychlý pád režimu nikdo nepředpokládal. Po pár měsících byla na roztrhání a deset let učila místo ruštiny angličtinu. Před důchodem se zase vrátila k ruštině. Mezi mladými umí anglicky téměř všichni, ruštináři skoro nejsou.

Během těch let hojně využívala služeb Britské rady (British Council). Ta provozovala v Brně i knihovnu anglicky psané literatury. Po pár rocích však Angličané přiškrtili peníze, pobočka Britské rady byla zrušena. Knižní fond naštěstí převzala do správy Moravská zemská knihovna a je přístupný dodnes.

Něco podobného se dělo s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa. Za totality vysílala necenzurované informace mimo jiné do Československa. Po určitou dobu pak sídlila v Praze, v bývalé budově Federálního shromáždění. Potom už jí zde nebylo třeba, tak se přesunula dále na východ. Němci, Britové, Francouzi a další země, které hrají ve světě významnější roli, řeší především své vlastní problémy a zájmy. Není na tom nic divného. Kdybychom byli velmocí, dělali bychom totéž. Američané třeba prý teď dokonce v tichosti změnili kategorii velvyslanectví Evropské unie ve Washingtonu z velvyslanectví státu na zastoupení mezinárodní organizace. To by ani tak nevadilo, evropská integrace vázne a takové zařazení odpovídá reálnému stavu. Horší je, že se diplomacie USA vůbec nenamáhala tu evropskou informovat. Priority země za velkou louží jsou zjevně jinde než v Evropě. Do nedávna tomu tak nebylo.

Tak si někdy říkám, jak má člověk rozeznat velmocenskou propagandu s cílem ovládnout kus světa od dobře míněné a nutné kulturní výměny. Bohužel si čím dál víc myslím, že podobné aktivity (jako prezentace amerických filmů v Praze) v 80. letech nebyly vedeny jen snahou umožnit lidem v socialistickém táboře vnímat to lepší z americké kultury. Patrně šlo také o „ideologickou diverzi“ mezi obyvatelstvem protivníka. Též doktrína lidských práv byla v posledních desetiletích mnohokrát zneužita, americká administrativa rozhodně neměří různým zemím stejným metrem. Je to jeden z důvodů, proč význam lidských práv v očích veřejnosti (nejen u nás) klesá. A to nejsou dobré vyhlídky.

Rusové se zase snaží obnovit svůj vliv ve střední Evropě. Oba státečky, vzniklé rozpadem Československa, jim k tomu nabízejí skvělou příležitost. Zvlášť Praha, kde je velký pohyb cizinců, musí být doslova rejdištěm zahraničních tajných služeb (rozhodně nejen ruských). Naše personálně slabá kontrašpionáž ani nemůže mít zahraniční agenty dostatečně pod kontrolou. Ti ruští mají navíc mnohdy krytí v rámci přebujelého diplomatického zastoupení Ruské federace. A navíc si BIS dlouhodobě stěžuje na špatnou spolupráci s vrcholovými politiky, kteří její zprávy často házejí pod stůl, nebo dokonce vyzrazují. Zajímavý pohled na podobné problémy přináší nedávno vydaná kniha Jaroslava Spurného Nepohodlný agent, ve které zpovídá rozvědčíka Karla Randáka.

Ruské tajné služby využívají především vazeb na byznys, často v souvislosti s Rusy, kteří žijí dlouhodobě v ČR. Ruský kulturní vliv je podle mého názoru slabý. Jistě, turné Alexandrovců zájmům Moskvy ovlivnit veřejné mínění ve svůj prospěch nahrává. Že by však Kreml ovlivňoval nálady obyčejných lidí u nás skrze panslovanské reminiscence a způsob výuky o národním obrození v hodinách češtiny, jak se píše v poslední zveřejněné zprávě BIS (za rok 2017), mi přijde směšné. Zájem žáků o českou (i jinou) literaturu setrvale klesá a národní obrození patří k těm nejméně záživným kapitolám. Jestli si dobře pamatuji, v seznamu dvaceti „maturitních“ knih gymnázia v Ústí nad Orlicí, kde jsem donedávna učil, nebylo žádné dílo z doby obrození. A kolega češtinář mi vyprávěl, že Jiráska už skoro neučí, protože to studenty nezajímá. A to je ten kolega rodákem z Litomyšle, kde byl Alois Jirásek mnoho let také středoškolským profesorem. To jsem už ale příliš odbočil od G. Bushe.

O mrtvých jen dobře. Závěr života Bushe staršího nebyl nijak veselý. Byl upoután na invalidní vozík a odkázán na pomoc druhých, mimo jiné asistenčního psa. Budiž mu země lehká.

(Mezititulky redakce.)

Hynek Skořepa

Obsah Listů 1/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.