Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 2 > S Václavem Žákem hovoří Jaroslav Bican: Proč vyhrál Donald Trump volby?

S Václavem Žákem hovoří Jaroslav Bican

Proč vyhrál Donald Trump volby?

Jaroslav Bican a Václav Žák se ve svém dalším společném rozhovoru snaží ukázat, jakými proměnami prošly Spojené státy, než Donald Trump vyhrál v roce 2016 prezidentské volby. Jako vodítko jim slouží kniha Politický tribalismus.

Profesorka práva z Harvardovy univerzity Amy Chua a její manžel, právník a spisovatel Jed Rubenfeld přicházejí v knize Politický tribalismus s konceptem politických klanů. Co je to politický klan a jak může být užitečný pro analýzu politiky?

Kniha vychází z jedné poloviny Aristotelovy definice člověka, totiž že člověk je zoon politikon. Anglické slovo tribe pochází z latiny, kde pravděpodobně popisovalo části, do nichž se dělil mýtický římský lid. V čele každé té části stál tribun jako její mluvčí a vůdce. V angličtině označuje každou identifikovatelnou skupinu osob, kterou spojují sociální, ekonomické, náboženské či pokrevní vazby, která má společné hodnoty, kulturu, dialekt a obvykle v jejím čele stojí uznávaný vůdce. Může jít o tak odlišné skupiny jako pouliční gang, náboženské sekty nebo bílí intelektuálové východního pobřeží.

V češtině se hledá těžko ekvivalent, nakonec jsem se rozhodl pro slovo klan, i když je zatíženo představou pokrevního příbuzenství. Slovo banda, které by asi dostatečně vystihovalo libovolnost vazeb mezi členy skupiny, je zatíženo negativní konotací. Politický tribalismus není politický banditismus, nebo aspoň ne vždy.

Myslím, že pro pochopení toho přístupu je nejlepší z knihy jednu pasáž ocitovat: „Lidé jsou klanoví. Musíme patřit do skupin. Toužíme po vztazích a sympatiích, a proto milujeme kluby, týmy, společenství, rodinu. Téměř nikdo není poustevník. Dokonce i mnichové a bratři patří k řádům. Ale klanový instinkt není jen instinktem, který nás nutí někam patřit. Je to také instinkt, jenž nás vede k vyloučení těch, kdo do klanu nepatří.

Některé skupiny jsou dobrovolné; některé nejsou. Některé klany jsou zdrojem radosti a spásy; některé jsou hrozivým produktem manipulace s nenávistí hledačů moci. Ale jakmile lidé náleží do klanu, mohou se jejich identity zvláštním způsobem propojit s identitou klanu. Budou se snažit prospět svým kolegům, i když z toho osobně nic nezískají. Budou zdánlivě bez účelu šikanovat outsidery. Mohou se obětovat, a dokonce pro své klany zabíjet a zemřít.

V naší zahraniční politice jsme nejméně posledních padesát let očividně přehlíželi sílu klanové politiky. Máme tendenci pohlížet na svět z hlediska národních států zapojených do velkých ideologických bojů – kapitalismus versus komunismus, demokracie versus autoritářství, ‚svobodný svět‘ versus ‚osa zla‘. Zaslepení svými ideologickými brýlemi jsme opakovaně ignorovali primárnější a důležitější klanové identity, které jsou pro miliardy lidí ty nejsilnější a nejsmysluplnější a které jsou zdrojem politických otřesů po celém světě. Tato slepota byla Achillovou patou americké zahraniční politiky.“

Autoři poukazují na chyby americké zahraniční politiky jak ve válce ve Vietnamu, tak v Iráku. V čem je vidí?

Tvrdí, že Vietnamci nebyli praporečníky komunismu, jak se tehdejší americká administrativa domnívala, což dokládají tím, že se těsně po skončení války s USA pustili do války s komunistickou Čínou. Potom, co se osvobodili z koloniálního panství Francouzů, chtěli si vládnout sami. Američané taky přehlédli, že ve Vietnamu žije málo početná menšina velmi bohatých Číňanů, která měla v rukou obchod. Protože Američani neustále mluvili o kapitalismu, Vietnamci se domnívali, že chtějí podporovat nenáviděné čínské obchodníky. O to houževnatěji pak s Američany válčili.

Válka v Iráku byla ještě větším selháním. Zmíním se o ní podrobněji. V předvečer americké invaze patnáctiprocentní sunnitská menšina dominovala zemi ekonomicky, politicky i vojensky, píší autoři. Většina šíitů žila na venkově a v chudinských předměstích. Sunnité v Iráku vládli po staletí: nejprve během (sunnitské) otomanské říše, pak je v rámci strategie rozděl a panuj převzalo britské impérium a o ně se opíral i Saddám Husajn. Šíitská většina byla potlačovaná drastickými prostředky, stejně jako Kurdové. Spojené státy neměly tušení, v jak složité klanové struktuře zahajují válku.

Paul Wolfowitz prohlásil, že je v Iráku čeká třiadvacet milionů nejvzdělanějších Arabů, kteří je přivítají jako osvoboditele. Neuvědomil si, že se šíitská většina bude chtít pomstít za léta pronásledování během vlády Saddáma Husajna. Prakticky od okamžiku, kdy jednotky Spojených států přijely, sunnitští povstalci, kteří se (právem) domnívali, že Američané budou chtít předat moc šíitům, proti nim zahájili válku. V Dočasné ústřední správě uměl jenom jeden starší úředník arabsky. Uchazeče o místo ve správě testovali, jestli jsou proti potratům a jestli volili prezidenta Bushe.

Neznalost prostředí vedla ke katastrofálním rozhodnutím. Debaasifikační zákon (obdoba našeho lustračního zákona) vyřadil čtyři nejvyšší patra baasistické strany z veřejného života. Vedlo to k rozpadu státní správy i veřejných služeb, například zdravotnictví. Lékaři nesměli vykonávat svou profesi. Pravděpodobně nejhorší rozhodnutí bylo rozpustit Saddámovu armádu. Přes noc se ocitlo na dlažbě 250 až 350 tisíc sunnitských mužů, kteří měli zbraně a jejichž jedinou „tržní“ kvalifikací byl vojenský výcvik. Mnoho z nich se přidalo k Al-Káidě či tzv. Islámskému státu a začali bojovat proti Spojeným státům. -Vojenské operace Islámského státu vedli nejlepší důstojníci Saddámovy armády.

To byly praktické důsledky naprosté ignorace Dočasné ústřední správy vůči reálné situaci v Iráku. Strategie, která předpokládala, že zavedení demokracie vyřeší konflikt mezi sunnity a šíity, naprosto selhala. Volby, od nichž si prezident Bush sliboval demokratizaci Iráku, jenom prohloubily sektářský konflikt v zemi.

Čím se klanové identity liší od mnoha jiných běžných identit: učitele, leváka, vysokoškolačky, Pražáka, blondýny, skauta? Je možné nalézt nějaký definiční znak politického klanu?

Řekl bych, že se liší mírou schopnosti použití pro politickou mobilizaci. Když někdo v květnu 1945 zapěl Havlíčkovu píseň Hrr na Němce, hrr na vraha, mohl očekávat, že nebude klanem Čechů neoslyšen. Ostatní příklady tuto sílu nemají.

I kdyby Američané klanově rozdělenou společnost v Iráku neignorovali a byli si jí vědomi, změnilo by to něco? Bylo snad v jejich silách klanové rozdělení překlenout nějakou jinou identitou?

Ne, ale nejspíš by v Iráku neintervenovali, nebo se tam nesnažili zavést demokracii.

Je selhání americké politiky v Iráku ojedinělou záležitostí, nebo charakterizuje obecněji americkou politiku po skončení studené války?

Autoři vysvětlují necitlivost vůči klanové politice tím, že Spojené státy jsou jedinou zemí na světě, které se podařilo překlenout klanovou identitu vytvořením superskupiny s celoamerickou identitou. Neokonzervativci očekávali, že demokracie a prosperita dokážou klanové rozdíly překlenout i v Iráku. Bohužel si jako vzor pro intervenci vybrali příklad úspěšné demokratizace Německa a Japonska, a přehlédli důsledky, jaké mělo rychlé zavedení demokracie v zemích bývalé Jugoslávie.

A výhodou Německa a Japonska bylo, že v nich na rozdíl od Iráku a Jugoslávie žádné klany nebyly?

Po těžkých porážkách tam nebyly nashromážděné resentimenty, které by se demokratickým provozem násobily.

Jinými slovy, nepřekonané nenávisti zděděné z minulosti volební klání v demokracii spíš znásobí, než utlumí.

Přesně tak. Autoři tvrdí, že americká propadla triumfalismu poté, co komunismus a autoritářství byly poraženy. Pokud komunismus prohrál, musí být vítěznou strategií jeho opak: trhy a demokracie. Tenkrát existovala shoda mezi demokraty a republikány, že demokracie a tržní ekonomika jsou univerzálním lékem na neduhy světa. Ruku v ruce měly přetvořit svět na společenství prosperujících mírumilovných národů, jejichž příslušníci se změní na občany a spotřebitele. Etnická nenávist a náboženský fanatismus v procesu zmizí. Dopadlo to jinak.

Místo globálního míru a prosperity se v dekádě od roku 1991 do roku 2001 rozšířily etnické konflikty, narostl nacionalismus, fundamentalismus a antiamerikanismus, došlo ke krvavým válkám a k největšímu útoku na Spojené Státy od Pearl Harboru. Tím, že se nevzal v úvahu potenciál klanové politiky, ve skutečnosti v zemích, ve kterých existují dlouhodobě potlačované etnické a náboženské konflikty, zažehla rychlá demokratizace skupinové nenávisti. Demagogové, kteří chtějí hlasy, je nezískávají racionálními argumenty, ale apelem na historickou identitu, nastřádané křivdy, strach a hněv.

Snaží se autoři vysvětlit, proč má klanová politika takovou sílu?

To je jedna z nejzajímavějších částí knihy. Na základě psychologických výzkumů a experimentů, na základě studia fungování mozku pomocí magnetické rezonance vysvětlují, že jedinec vnímá členy skupiny, do níž patří, jinak než ty, kteří do ní nepatří. Tato schopnost se vyvíjí už ve třetím měsíci.

Stejně zajímavý je jejich přístup k terorismu. Autoři popisují moderní výzkumy proměn, které nastávají v psychice jedince, jenž je součástí klanu, k němuž cítí oddanost. Konstatují, že teroristé nejsou psychicky deviantní jako třeba sérioví vrazi. Spíš se zdá, že stejný mechanismus, který vyvolává oddanost vůči klanu, zároveň zbavuje atributů lidství ty, kdo do něho nepatří.

Autoři citují neurologa Iana Robertsona, že kombinací hormonu oddanosti oxytocinu a dominance testosteronu, které si v mozku vyrobí teroristé sami během riskantní akce, mohou prožívat tak intenzivní extázi, jakou by žádná z vnějšku dodaná droga nedokázala vyvolat.

Nabízejí autoři odpověď na otázku, proč se tak u některých identit děje, a u jiných nikoli?

Říkají, že klan amerických pediatrů asi nebezpečný není. Nejsnáze se dají zneužít identity spojené se silnými emočními vzněty.

Dá se pochopit, že autoři se svou argumentací mohou dobře popsat společnosti jako Vietnam nebo Irák. Ale dá se podobnou mikroanalýzou postihnout i politický vývoj v samotných Spojených státech?

Jednoduché to není. Argumentace, kterou v knize používají, jednak sleduje proměny americké politiky na pravici i na levici, jednak si všímá, na jakých tématech se daří vytvářet politické klany. Dá se říci, že sledují dvě osy: společenskou nerovnost a rasovou otázku, kterou považují za hlavní dělicí rozhraní v americké společnosti. Za klíčový problém ovlivňující fungování americké politiky považují ochotu politiků při obsluze svého klanu brát v úvahu nutnost překračování klanového pojetí politiky v zájmu udržení USA jako funkční superskupiny.

Nakolik nám politický tribalismus může pomoci při pochopení toho, proč byl Donald Trump zvolen prezidentem?

Zaprvé bych si všiml tematizace otázky nerovnosti. Autoři popisují několik politických klanů, které jsou populární mezi americkými chudými. Patří sem například 75 milionů fanoušků závodů nákladních automobilů NASCAR, druhého nejpopulárnějšího sportu ve Spojených státech po americkém fotbalu. Zatímco fotbal má příznivce v celém sociálním spektru, příznivci závodů náklaďáků jsou hrdí na to, že jde převážně o sport chudých bílých Američanů. Je to jeden z příkladů, že se i bílá Amerika dělí do dvou klanů, a to ostře. Dalším takovým klanem jsou příznivci WWE (World Wrestling Entertainment), světové zápasnické zábavy. To jsou ty kašírované podívané, v nichž muži i ženy v ringu třískají svými soupeři o zem. Podle autorů nejpřesněji rozlišují americké bohaté a chudé. Bohatí bílí touhle zábavou naprosto pohrdají. Donald Trump se v jednom pořadu utkal s majitelem WWE a pochopitelně ho porazil. Jeho žena pak dostala místo v exekutivě.

Chudí bílí pracující z venkovské střední Ameriky nemají s bílými z měst na pobřeží téměř nic společného. Nekomunikují spolu, nedochází mezi nimi ke sňatkům, ve skutečnosti tvoří dva různé politické klany, tvrdí autoři.

Pro velkou politiku je důležité, že Donald Trump prostřednictvím klanů typu NASCAR a WWE dodává věrohodnost své politické pozici bojovníka proti establishmentu. Není zde místo, abych popisoval další klany, důležité je, že se jejich prostřednictvím dá oslovit cílová skupina chudých bílých Američanů, kterým se kvůli jejich barvě pleti upírá právo cítit se diskriminovaní.

Výklad proměn politiky po druhé ose, která se týká problematiky přístupu k rasovému dělení USA, budu muset kvůli prostoru zjednodušit. Doufám, že argumentaci autorů nezkreslím příliš.

Aby se Spojeným státům podařilo vytvořit superskupinu s celoamerickou identitou, bylo třeba, aby se politici snažili společnosti vtisknout hodnoty, které překračují skupinové identity. Klíčovou roli v tomto procesu hrál čtrnáctý dodatek americké ústavy, který byl přijat v roce 1868 po občanské válce. Dodatek stanoví, že se občanem stane ten, kdo se ve Spojených státech narodí nebo je naturalizován. Jinými slovy, občanství nezáleží na krvi, ale na vazbě na území podléhající jedné ústavě. To je dodnes velmi ojedinělé ústavní uspořádání, v Evropě je běžné, že se občanství dědí po rodičích.

Tím se ovšem občany stali jak osvobození černoši, tak Indiáni! S tím se asi jižanské státy nesmiřovaly lehce.

To tedy opravdu ne. Podepsaly ten dodatek jenom pod hrozbou, že jinak nebudou připuštěny do Kongresu. Představa, že ve státech, ve kterých by černoši měli většinu, budou vládnout, vedla k tomu, že politické reprezentace jižanských států tvořené zhusta bílými členy Demokratické strany přijaly diskriminační a segregační legislativu, takže v nich zavládl apartheid. Inspirovala i Adolfa Hitlera, dodejme na okraj. O tom se autoři nezmiňují.

Ano, segregaci ve školách mění až rozsudek Nejvyššího soudu na začátku padesátých let dvacátého století, takže trvala téměř dalších sto let. V roce 1964 Kongres přijal nový zákon o občanských právech, který zavedl rozsáhlou volební reformu a zakázal rasovou diskriminaci v zaměstnání a na veřejných místech, jako jsou hotely, restaurace, divadla. Co se změnilo?

Upřímně řečeno, na to autoři neodpovídají. Věnují se spíš tomu, co následovalo potom. Liberální představa Velké společnosti přijímá koncept univerzálních lidských práv. John Rawls ve své velice vlivné knize Teorie spravedlnosti vychází z toho, že se rozvrh institucí spravedlivé společnosti má dít za závojem nevědomosti, takže nikdo nebude předem vědět, jakou roli ve společnosti bude zastávat, tj. nebude znát svou rasu, pohlaví, náboženské vyznání ani bohatství. Jeho kniha vyšla v roce 1971, ale debaty na toto téma se nutně musely vést i předtím. John F. Kennedy při předkládání zákona o občanských právech řekl: „Toto je jedna země. Stala se jednou zemí, protože my všichni i všichni lidé, kteří sem přišli, jsme měli stejnou šanci rozvíjet svůj talent. Nemůžeme říci deseti procentům obyvatel, že nemohou mít toto právo; že jejich děti nemohou dostat příležitost rozvinout svůj talent.“

Podobně mluvil i Martin Luther King. Ústavní rovnost vyplývající z občanství znamená, že se k barvě pleti nemá přihlížet. Je třeba chránit důstojnost každého člověka jako individuální lidské právo, na němž spočívá mezinárodní řád.

Existovaly tehdy rozdíly mezi pravicí a levicí?

Jenom kosmetické. I když se levice tradičně zastává diskriminovaných menšin, tehdy převládal kosmopolitní ideál překonat nejen skupinová určení rasou, pohlavím či etnickou příslušností, ale dokonce i hranicemi států. Vedoucí konzervativci se v té době také hlásili ke „skupinové slepotě“, ale v nacionalističtějším, vlastenečtějším provedení. Ronald Reagan explicitně odmítal rasismus a prosazoval individualismus založený na rovnosti příležitostí na svobodném trhu. Říkal: „Chceme barvoslepou společnost, která nehodnotí lidi podle barvy jejich kůže, ale podle jejich charakteru.“

Jak se zdá, dlouho to zřejmě nevydrželo.

Mnoho lidí na levici považovalo pravicovou barvoslepost za vytáčku. Reagan odmítal afirmativní akci. Pravděpodobně v reakci na Reaganův přístup se na levici začalo formovat nové hnutí, které zdůrazňovalo skupinové vědomí, skupinovou identitu a skupinové požadavky. Důvod spočíval v tom, že rovnost příležitostí neměnila diskriminační postavení menšin v zemi. Po rozpadu Sovětského svazu ustoupily protikapitalistické argumenty do pozadí a místo nároků na přerozdělování vystoupily do popředí nároky na uznání, protože diskriminace začala být viděna v tom, že menšiny nejsou uznávány kvůli tomu, co je odlišuje.

To ovšem znamená, že se rodí moderní identitní politika.

Ano, přesně tak. Pro levici se stala smrtelným hříchem skupinová barvoslepost, protože podle jejího názoru jenom maskuje hierarchie, které provozují skupinový útlak v současných Spojených státech. Identitní politika přiostřila a ze starostí o inkluzi přesedlala na razantní kritiku vyloučení a utlačování. Nakonec to došlo tak daleko, že ten, kdo nechce uznat nadvládu bílých v Americe, je rasista.

V takovém případě se však nedá vyhnout tomu, aby třeba černé ženy vyčítaly bílým ženám, že jsou víc diskriminované než ony.

K tomu došlo, a říká se tomu intersekcionalita. Vyjadřuje, že diskriminace působí po různých osách. Když si uvědomíme, že identita znamená identitu vnímanou skrze odlišnost, nutně to muselo vést k vytváření nejrůznějších skupin a podskupin. Nakonec řada lidí na levici z takového vývoje nebyla šťastná.

Jak vypadal vývoj na pravici?

Autoři tvrdí, že na pravici dlouho převládal postoj prezidenta Reagana, který odmítal rasismus, ale neuznával afirmativní akci. Průlom zde znamenaly knihy konzervativního myslitele Samuela Huntingtona. Nejprve Střet civilizací z roku 1996, ve které Huntington vyloučil kompatibilitu islámské kultury se západními hodnotami, a posléze ještě kontroverznější bestseler Kdo jsme z roku 2004, ve kterém varoval před hrozbou, kterou pro anglosaskou protestantskou kulturu znamená rozsáhlá hispánská imigrace. Autoři píší, že Huntingtonovy argumenty byly denním chlebem konzervativců, kteří v roce 2016 vedli kampaň za zvolení Donalda Trumpa.

Není ale právě změna demografie Spojených států tím hlavním reálným důvodem pro změnu politické atmosféry?

Velmi pravděpodobně ano. Autoři mluví o hnědnutí Ameriky. Poprvé v dějinách existuje reálná šance, že během krátké doby přestanou být bílí Američané největší etnickou skupinou. Připočteme-li k tomu, že bílí Američané jsou rozděleni po sociální ose na dva politické klany a že se klan amerických chudých cítí být tím nejodstrčenějším, protože ho všichni zastánci menšin považují za privilegovaný už barvou pleti, dostáváme obrázek země, v níž všechny politické klany prožívají znejistění a obavy.

Lze tedy souhlasit s těmi, kteří tvrdí, že Trump dokázal zmobilizovat bílé Američany, kteří byli nejvíce postižení přesunem bohatství do jiných částí světa, například Číny nebo Indie?

Autoři by pravděpodobně namítli, že ztráta sociálního statutu pracujících bílých byla jenom jednou ze součástí Trumpova vítězství. Tou druhou, a pravděpodobně důležitější byla schopnost představit se jako věrohodný vůdce národa proti liberální elitě, která se zajímala o celý svět a ignorovala potřeby prostých Američanů.

Lze najít nějaké styčné plochy mezi konceptem politických klanů a definicí politiky u Carla Schmitta jako umění štěpit společnost na přátele a nepřátele?

Řekl bych, že Carl Schmitt hledá vlastní diferenční znak politiky, který není převoditelný na morální diferenci dobrý/zlý, estetickou krásný/ošklivý nebo ekonomickou rentabilní/nerentabilní. Nachází ji ve dvojici přítel/nepřítel, která není převoditelná na žádnou z předchozích dvojic. Nepřítel nemusí být zlý ani ošklivý, a může se s ním dokonce dát obchodovat, leč nepřítel znamená negaci našeho vlastního způsobu existence. Autoři si, myslím, kladou jiné otázky než Carl Schmitt.

Chua píše: „Velké osvícenské principy modernity – liberalismus, sekularismus, racionalita, rovnost, volný trh – neposkytují takový druh klanové identity, po které lidé vždy toužili a touží.“ Základní otázka zní: pokud jsme přirozeně – dokonce i biologicky – klanoví, znamená to, že nikdo z nás není osvobozen od klanových instinktů. Možnost vytvoření superskupiny, jejíž politická identita dokáže překlenout úzké klanové identity, a tím umožnit politiku, souvisí s pokorným přijetím omezení, že nemůžeme dát volný průchod emocím, které přirozeně pociťujeme, jinak možnost provozovat politiku ztratíme. Nejde o změnu politiky, ale o změnu přístupu.

Jaroslav Bican(1987) je politolog, redaktor webu Tiscali.cz.

Václav Žák (1945) je šéfredaktor Listů.

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.