Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 2 > Alena Wagnerová: Jak digitálně uložit kufr

Alena Wagnerová

Jak digitálně uložit kufr

Digitalizace se k nám blíží mílovými kroky. A jako vždy je za nekritického nadšení technokratů spojena s představou pokroku, který nám ovšem přinesl i atomovou bombu. Člověk obyčejný ale do digitálního světa vstupuje zcela nepřipraven. Donedávna například patřilo k jeho životním samozřejmostem, že cestuje-li někam s kufrem a má z různých důvodů potřebu jej na chvíli odložit, na každém trochu větším nádraží najde úložnu zavazadel, přepážku, u níž člověk v železničářské čepici jeho kufr převezme, uloží na některou z polic a strčí mu do ruky lístek, s nímž si kufr zase vyzvedne.

Ti nejstarší z nás ještě pamatují doby, kdy bylo možné zvlášť těžký kufr poslat jako spoluzavazadlo, tzv. mitgepäck, který jste si na cílovém nádraží zase vyzvedli, nebo vám jej dokonce přivezli až do hotelu. Jistě, tehdy se kufry tahaly ještě v ruce, zatímco dnes jsou opatřeny kolečky.

Je to už řádka let, kdy muž v železničářské čepici začal být postupně nahrazován plechovými skříněmi, v jejichž boxech různé velikosti jste si mohli uložit svůj kufr a přihrádku zavřít klíčem. Vhození patřičného poplatku vám pak umožnilo vytáhnout klíč ze zámku. Ještě tu ale někde vzadu existovalo okénko, u něhož seděl železničář v čepici a v případě nutnosti vám přišel na pomoc.

Zatočit klíčem umí každý z nás. To ovšem uměli i zloději, a proto byl vynalezen nový systém, kdy ne u každého boxu je klíč, ale jsou spravovány centrálně s návodem k použití. Takové zařízení existuje například na hlavním nádraží ve Vídni a po několika pokusech se vám podaří kufr zde uskladnit. Často tu ovšem uvidíte skupinky bezradných, kteří se snaží problematiku ukládání kufrů společně zvládnout.

Jista si svými znalostmi jsem totéž zařízení očekávala na lipském nádraží. Jedno jsem uviděla hned, když jsem vstoupila do nádražní haly. Když jsem ale přišla blíž, nestačila jsem se divit. V rámci pokračující digitalizace zde totiž instalovali zařízení zcela nové, kde můžete platit jen kreditní kartou, proces ukládání kufru je zobrazen na malém monitoru. Uprostřed uskladňovacího procesu se na něm náhle objeví otázka, na kolik hodin chcete zavazadlo uložit, a podle vašich údajů cena uložení stoupá. To všechno, co teď píšu, jsem ovšem při kontaktu s prvním digitálním boxem ještě nevěděla. Kolem skříní pobíhalo několik zmatených lidí, proto jsem se vydala hledat na nádraží nějakou úložnou alternativu. Skončila jsem ale u stejného zařízení, poznala je podle toho, že před ním stála bezradná starší paní. Ona už ale mezitím zvládla začátek celého procesu a pomohla mně, já mezitím pochopila, jak pokračovat dál. Když se pak dvířka vybraných boxů otevřela, málem jsme si padly do náručí a skoro přehlédly, že počítač mezitím začal vyplivovat potvrzenky, s nimiž jsme si mohly kufry vyzvednout.

Protože uložení kufru trvalo skoro půl hodiny, počítala jsem s tím, že i jeho vyzvednutí bude potřebovat svůj čas, a byla na lipském nádraží o hodinu dřív. Před řadou boxů, kde byl můj kufr uložen, ale už stál starší pán, který věděl, že pro vyzvednutí kufru je třeba vyklepat na tabulku řadu sotva viditelných malých čísel z vašeho kupónu. Ta mi nadiktoval a box s mým kufrem se jako zázrakem otevřel. Já jsem ovšem očekávala spíš další těžkosti než svůj kufr.

Co po této zkušenosti považuji za pokrok, není digitalizace, ale to, že před těmito nesmyslnými zařízeními vzniká ve vzájemné pomoci něco jako solidarita otřesených vládou algoritmů.

Ale co když jednoho dne anonymity algoritmů využije i terorista, místo kufru uloží do boxu časovanou bombu a celá skříň i kus nádraží vyletí do povětří? Pak bude rychle jako na nádraží v Berlíně obnovena úložna kufrů s mužem v železničářské čepici. A svět bude zase v pořádku, protože on ve vás pouhé číslo vidět nebude. A teď pozor! Následující větu nečíst!! Že by i teroristé byli k něčemu dobří?

Alena Wagnerová

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.