Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 2 > Pavla Bergmannová: Tak trochu jiní hrdinové

Theatrum mundi

Pavla Bergmannová

Tak trochu jiní hrdinové

Nedávné uvedení seriálu České televize Most zaznamenalo velkou vlnu ohlasů. Titul diváky rozdělil na nadšené příjemce i rozhořčené odpůrce. Část veřejnosti pobouřilo ztvárněním transsexuální postavy Dáši, která se – ve zcela specifickém prostředí severočeského města – stala svébytnou rozbuškou pro odhalování limitů lidské tolerance. Poslance ČSSD Jaroslava Foldynu krásná transsexuálka dokonce rozdráždila natolik, že začal hovořil o excesu a nevhodné návodnosti pro mládež. Kdyby ale byl Foldyna poučenější, tušil by, že téma transexuality není zas tak úplnou novinkou.

V tomto ohledu můžeme zmínit zajímavý životní příběh české prvorepublikové sportovní hvězdy – atletky Zdeny Koubkové, která v roce 1934 vytvořila světový rekord v běhu na osm set metrů a stala naší mezinárodně nejuznávanější sportovkyní. Její kariéra by se určitě i nadále vyvíjela nadějně, kdyby jí lékaři oficiálně nepotvrdili, že je intersexuál – tedy člověk s nejednoznačným pohlavím. Koubková se ze světa sportu stáhla, neboť se kvůli svému neženskému vzhledu stala terčem posměchu, a sváděla nelehký boj o svou pohlavní identitu. Nakonec se nechala přeoperovat na muže a následně žila spokojený partnerský život.

Právě její fascinující osud se stal námětem pro inscenaci Transky, body, vteřiny režiséra Tomáše Dianišky, který ji uvedl v ostravském Divadle Petra Bezruče na konci ledna. Vše citlivě zasadil do kontextu meziválečné éry s důrazem na vyhrocená třicátá léta se sílícím nacismem, kdy se začínaly extrémně vyhrocovat postoje vůči lidem, kteří se výrazněji odlišovali. Díky tomu se do popředí dostalo téma vyobcování člověka silnou většinou kvůli jinakosti, s níž se sám těžko vyrovnává, ale ještě hůře se k ní staví právě jeho okolí.

Dianiška se k příběhům konkrétních osobností neobrací poprvé. Historická fakta jsou pro něj ale většinou jen jakýmsi odrazovým můstkem pro vlastní režijní invenci. I zde funguje propojení humoru s vážnou rovinou, nicméně Dianiškova jindy tak silná ironie se neprojevuje až tak extrémně. Výraznější prostor dostane humor hlavně v úvodu inscenace, kdy je divák baven téměř cimrmanovskými fóry (když se malá Zdena honí s dětmi, zaplete se mezi ně chlapec, kterého nikdo nemůže doběhnout a jenž mimochodem prohlásí, že se jmenuje Emil Zátopek a že je tu zrovna na prázdninách), které slouží jako zcizující prvky s cílem odpatetizovat příběh. Obecně zde ale převažuje mnohem pesimističtější duch, který koresponduje s hrdinčiným rozhodnutím vzdát se kariéry a hledat svou sexuální identitu.

Děj mapuje jak řadu událostí ze života hrdinky, tak klima meziválečné doby, s čímž si skvěle poradila výtvarnice Lenka Odvárková. Velmi funkčně využila celé jeviště i část pod ním, která zasahuje do diváků. Sem umístila symbolickou běžeckou dráhu i mikropódium – místo pro interview hrdinky s novinářkou. Jeviště pak slouží jako prostor dětských her i tréninkových zápolení.

Ústřední rozpolcenou postavu ztvárňuje mladičký a skvěle typově zvolený Jakub -Burýšek – herec menšího vzrůstu s jemným chlapeckým obličejem, který ale v kontrastu s tím disponuje vypracovanou atletickou postavou jako stvořenou pro ztvárnění jeho hrdinky. V každém případě si s její komplikovaností – neustálým oscilováním mezi mužským a ženským světem – poradil skvěle především herecky. V úvodních momentech, kdy se začíná zpovídat novinářce, je oblečený do ženských šatů, zdůrazňuje jemná gesta rukou a do křesla usedá jako skutečná dáma. Ovšem nic z toho ani v náznaku nepůsobí jako parodie. Následně ve své niterné zpovědi prochází od dětství ke sportovní kariéře, kdy se pro jeho hrdinku běh stává osobním štěstím i osvobozením. Scény tréninků jsou pak naplněny náročnou fyzickou akcí sportovních úkonů, které herec opět zvládá bravurně, stejně jako složitý dramatický přerod, když si uvědomí, že se jeho postava v ženském těle necítí dobře. Silně v tomto ohledu vyznívá scéna intimní výpovědi, kdy herec využívá mikroport s efektem jemného echa a modulace jeho hlasu působí tak neuvěřitelně žensky, že divák musí až zapochybovat, zda je na jevišti vůbec přítomen muž.

Ukazuje se, že oba zmíněné příběhy – jak ten současný, tak ten předválečný – mnohé spojuje. Dianiškovy divadelní Transky, body, vteřiny i televizní Most jsou především siným varování před naší osobní totalitou, která pramení především z netolerance, předsudků i neznalosti. Před totalitou, která v některých z nás zůstává stále hluboce zakořeněna.

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.