Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 3 > Alena Zemančíková: Boj s divadlem na život a na smrt

Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Boj s divadlem na život a na smrt

Divadelníci z malých divadel v Praze si dělali z Národního divadla legraci, dělali si ji ostatně z celé národní ideje první republiky včetně prezidenta Masaryka. To už tak patří k avantgardě. Tíž avantgardní umělci ovšem také dostávali v Národním divadle příležitosti, angažmá, doplňovali a posilovali herecký soubor činohry a také tam režírovali. V Národním v té době byl šéfem činohry člověk poněkud bizarního vystupování, vlastním jménem Karel Bakule, režírující a publikující pod pseudonymem Karel Hugo Hilar.

S Hilarovou lidskou tváří se milovník divadla nejlépe seznámí z knížky Divadlo aneb Snář (Odeon 1976). Vzpomínky – zejména na působení v Národním divadle – v ní sepsal herec Eduard Kohout, jeden z Hilarových nejoblíbenějších a nejobsazovanějších. Vyprávění svědčí o tom, že Kohout byl otevřená umělecká osobnost, přístupná kdejakému experimentu, s bohatou škálou výrazových prostředků rétorických i pohybových. Jako takového ho Hilar obsadil do klíčových rolí Hamleta (1926) a Krále Oidipa (1932) – a vedle toho do řady dalších, méně slavných, ale možná o to oblíbenějších kusů repertoáru ND. Kohout líčí Hilara jako člověka plně oddaného divadlu, vzdělaného a umělecky vyhraněného tvůrce inscenace jako komplexního díla, které je formováno do výrazné stylovosti i výpravou (Hilarův scénograf Vlastislav Hofmann figuruje v každé učebnici), světlem, hudbou a samozřejmě hereckým projevem.

Hilarovo období v Národním divadle se dělí na dvě epochy – ta první, na jejímž konci je režisér stižen mozkovou mrtvicí, je expresionistická, ta druhá, poté, co se, uzdraven, do divadla vrátí, bývá nazývána civilistní. Jeho příchod do Národního charakterizoval Miroslav Rutte takto:

Hilar byl umělec z rodu Dionýsova. Jím vtrhuje na české jeviště běs, jehož bytostnou řečí je vichření. Po harmonickém lyrismu Kvapilově přichází období rozpoutaných sil, kdy vidíme na jevišti vulkanické výbuchy světel, smršť hlasů a těl, divoký útok na prostor a drsnou, syrovou člověčinu. Tempo, rytmus, zkratka a gradace – to jsou hlavní projevy tohoto vnitřního přetlaku, jímž Hilar elektrisoval české divadlo.

*

K Hilarovu odkazu se inscenací Za krásu přihlásil současný šéf činohry Národního divadla v Praze Daniel Špinar. S obdivovaným režisérem ho spojuje vypjaté estétství i místo v Národním divadle, kam – jako každý nový šéf – musel přivést své herce, ale také se srovnat s těmi, kteří už v souboru jsou, a vytvořit s nimi dohromady divadlo, hodné renomé první scény. O svém vlastním divadelním přesvědčení promlouvá Špinar Hilarovými slovy, která vkládá do úst šestnáctičlennému ansámblu hereček. Všechny jsou oblečeny stejně – v šedém pánském obleku, s kloboukem a černou patkou do čela. Hraje se na Nové scéně, přičemž diváci sedí na jevišti a herci hrají v hledišti, do kterého jako by se zřítil divadelní lustr: leží mezi řadami, nakloněn jako loď na vlnách.

Nejmladší Kateřina Císařová překotně sděluje Hilarovy teoretické a poetické názory na divadlo, které staví až fanaticky do čela všech umění a v něž věří jako v evangelium. Starší Alena Štréblová reflektuje prostřednictvím textů z Hilarových článků a knih obtíže divadelního tvůrce, souboj dramatického ducha s přízemní hmotou celého divadelního tělesa včetně pomocných profesí. Martina Preissová vede vlastní linii sarkastických a kritických poznámek. V intermezzu se nám předvádí imaginární scéna zkoušek na Macbetha, kterého Hilar nikdy neuvedl, i když se na to celý život připravoval a také s textem Macbetha v ruce v roce 1935 zemřel. Tato část, při níž herci předvádějí své odvěké manýry a jevištní aparát pořádně nefunguje, je divácky nejvděčnější pro svou až kabaretní povahu, celek inscenace však nabourává stylově i délkou rozehrávání, a také jazykem, který tentokrát není důsledně Hilarův. Inscenaci uzavírá velké rozčilené finále v interpretaci Jany Strykové, při němž chce Hilar od herců nemožné stejně tak, jako nemožné žádá sám od sebe. Herečka osvědčí rétorické schopnosti (vypěstované mimo jiné i rozhlasovým účinkováním) a pohybový temperament, její frenetické lpění na divadelní dokonalosti nevyhnutelně hrozí zhroucením, k němuž nakonec dojde – Hilar zemřel na druhou ataku mozkové mrtvice v padesáti letech roku 1935. Zmíněné sólové výkony jsou ve Špinarově režii doplněny účinkováním sboru hereček, které vytvářejí (kromě toho, že tu a tam vypomohou replikou vedlejších postav) dojem všudypřítomnosti, komplexity režisérovy a šéfovy práce a jeho působení.

*

Zdeněk Štěpánek, který se s Hilarem setkal už na Vinohradech, ho pěkně charakterizoval ve svých pamětech: Hilar jako režisér byl tvrdý až brutální, snad i krutý, ale jakmile si uvědomil, že přestřelil, okamžitě vše obrátil v žert. Řekl jsem již, že často budil dojem, jako by nebyl normální. Snad opravdu nebyl, ale jsem si jist, že si toho byl vědom a vše zastíral podivným šaškovstvím. Řekli byste cvok. Právě tak si počínal i v práci s herci. Dráždil je, ironizoval, zesměšňoval, až někdy herečky i plakaly, ale zajímavé bylo, že vždycky z takových provokací vyšlo něco nového, že v nás vyburcoval a objevil zcela nový tón, překvapující herecký projev, o němž jsme sami netušili, že jsme ho schopni.

Identifikace režiséra a současného šéfa činohry s dávným předchůdcem v ND je z inscenace zjevná. Člověka přitom také napadne nejen to, že za Hilarových časů znamenalo Národní divadlo víc než dnes, je také osloven velikou Hilarovou vzdělaností, jeho neustálou reflexí umění obecně a divadla v něm, znalostí klasických textů i jazyků, jeho velkým soustředěním na výklad dramatu i na jeho estetický výraz.

Národní divadlo má (jako žádné jiné) za povinnost uvádět českou dramatickou klasiku. Není to snadný úkol, velkých českých dramat není mnoho a s jejich ideou je ne vždy schopno se divadlo v té které době ztotožnit. Český divadelní odkaz však nespočívá jen v dramatické literatuře, ale i ve způsobu inscenování, v přináležitosti k progresivním evropským uměleckým i myšlenkovým proudům. Špinarova inscenace Za krásu se řadí vedle jiných, které vznikly v malých divadlech, jako další z těch, pro něž je české divadelní umění tématem. Připomínám tu Korespondenci V+W v Divadle Na zábradlí a Vojnu E. F. Buriana, kterou uvádí porůznu Body and Voice Band v režii Jaroslavy Šiktancové, ale také třeba terezínskou operu Brundibár, inscenovanou Dismanovým rozhlasovým dětským souborem.

Člověk by nečekal, že v době největšího blahobytu nastane tak líté řádění státního establishmentu v kultuře, jaké předvedl v posledních týdnech ministr Antonín Staněk. I Karel Hugo Hilar se potýkal s maloměšťáckými názory politiků a různých vašnostů a čelil úsporným opatřením: to může být jeho následovníkům útěchou. Předčasná smrt v padesáti letech je naopak mementem, že v boji za krásu jde o život.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.