Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 3 > Alena Wagnerová: Nad článkem F. A. Hayeka II

Alena Wagnerová

Nad článkem F. A. Hayeka II

Vyprávěl mi nedávno jeden pamětník starých časů, jak mu známý stranický funkcionář, který měl na ministerstvu školství na starosti katedry marxismu-leninismu, jednou v rozhovoru řekl: „Víš, ty největší svině, s kterejma jsem se v životě setkal, byli komunisti. A ti nejlepší lidi, takové čisté duše, to byli taky komunisti.“ První polovina jeho výroku by u nás při hlasování získala jistě většinu, druhá podporu spíš minimální, protože paušálně zatracovat komunisty jako svině se v rámci zvykového českého antikomunismu sluší a patří. Skutečnost dobrého a zlého je ale daleko složitější. Od počátku svých dějin se člověk ve svém chování a jednání pohybuje v prostoru mezi dobrem a zlem, jednou blíž k jednomu, po druhé k druhému pólu. A právě v onom středu mezi nimi se odehrává život každé, ano, každé společnosti. Těch, kteří celý život setrvávají na jednom z daných dvou pólů, není mnoho. Z jednoho se rekrutují zločinci, z toho druhého mučedníci. To ovšem neznamená, že by společnosti chyběly jakékoliv ideály, ideál práva a spravedlnosti, svobody, dobra pro všechny a vůle je uskutečnit. Ale proč dosud všechny tyto pokusy dřív či později selhaly, obvykle na poloviční cestě, když vůle k dobru se zdála vítězit?

Odpověď na tuto otázku nám neočekávaně přináší Friedrich A. Hayek v článku Intelektuálové a socialismus, z něhož jsem už čerpala ve fejetonu v prvním čísle letošních Listů. Připomíná v něm starou myšlenku historika Johna Edwarda Dalberg-Actona, že upřímní idealisté jsou v každém společenském hnutí v menšině. Jakmile si ale aktivnější část intelektuálů, Hayek tu má na mysli ty levicové, osvojí nějaký soubor přesvědčení, pak proces, díky němuž začínají být tato přesvědčení všeobecně přijímána, je téměř automatický a neodvolatelný. V procesu realizace jejich ideálů v rovině žité skutečnosti se k nim ale z různých důvodů přidávají lidé, jejichž cíle se od jejich ideálů liší a v připojení se k danému společenskému nebo politickému hnutí hledají především výhody pro sebe nebo moc. A zaštiťují se přitom původními ideály.

Vzpomeneme-li si na fronty lidí, kteří krátce po osvobození za všeobecného nadšení pro lepší příští čekali před sekretariáty komunistické strany, aby se stali jejími členy, dovedeme si představit, i jací lidé mezi nimi tehdy byli a do strany vstoupili. A ti, kteří poválečnou situaci zažili, si pamatují, jak se pak mnozí z nich už před, ale především po Únoru chovali a využívali převratové situace třeba jen k tomu, aby si užili moci, mohli se vyřádit, vyřídit staré účty a měli k tomu opravňující legitimaci. Zvlášť dobře tento mechanismus vyřizování starých účtů fungoval například při kolektivizaci zemědělství. Tuto zkušenost zneužití svých původních idejí mají za sebou ovšem nejen komunistické strany, ale i křesťanství a všechna další velká společenská a duchovní hnutí. Ono revolucionáře i reformátory lze vůbec rozdělovat na dvě skupiny, jedni milují hlavně svou ideologii, druzí člověka. K těm prvním patřil například Stalin, k těm druhým Rosa Luxemburková. Ale právě ze středu těch, pro něž v centru pozornosti stojí člověk a jeho dobro, to už ale Hayek neříká, pak v procesu institucionalizace výchozích idejí vycházejí i jejich kritikové, ať už se jim říká kacíři, úchylkáři, trockisté nebo reformní komunisté, kteří proti deformacím původní ideje i vlastní frustraci bojují, jak o tom můžeme číst u Milana Kundery: „A tehdy ti mladí, chytří a radikální lidé měli najednou divný pocit, že poslali do světa čin a ten začal žít svým vlastním životem, přestal se podobat jejich představám a nedbal na ty, co ho zrodili. Ti mladí a chytří lidé začali tedy křičet na svůj čin, začali ho volat, napomínat, honit a pronásledovat. Kdybych psal román o generaci těch nadaných a radikálních lidi, nazval bych ho Pronásledováním ztraceného činu.“ Výsledek je známý. Přejely jej tanky.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.