Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 4 > Patrik Eichler: Proměna pravidel, proměna témat

Patrik Eichler

Proměna pravidel, proměna témat

Téměř dva roky se ve veřejné debatě točí morální a politické argumenty, jejichž středobodem je Andrej Babiš. Od vyhlášení volebních výsledků koncem října 2017 hledají jeho odpůrci, jak by Andreje Babiše oslabili, srazili preference jeho politické straně a utvrdili přesvědčené, že kvůli tíži vlastních problémů nemůže ve funkci zůstat už ani den. Na rozdíl od svých oponentů je tak premiér viditelným pólem veřejné debaty.

Poučil jsem se zde, co je třeba v české politice vydržet, když chce člověk hájit zásady a principy právního státu, končil své vystoupení na Pražském hradě v květnu 2017 premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD). Sami si budete ono setkání mezi premiérem a prezidentem pamatovat spíše z fotek, na kterých Miloš Zeman mává směrem k premiérovi holí a v ostentativně nastrojeném aranžmá přeříkává text, kterým přijímá demisi, kterou mu premiér nepřinesl.

Už tehdy to byl Miloš Zeman, kdo bez mrknutí oka zkroutil ústavu a přišel s tím, že demise premiéra v jeho pojetí nebude znamenat demisi vlády, ale demisi jen premiéra osobně. A vládu by pak mohl řídit třeba Andrej Babiš (ANO), v té chvíli ostatně ještě její první vicepremiér. Kvůli Andreji Babišovi tehdy začala krátká krize zakončená Babišovým odvoláním a jmenováním nového ministra financí Ivana Pilného ještě ten samý měsíc.

Co tehdy Bohuslava Sobotku k urputné snaze odvolat z funkce ministra financí předsedu druhé nejsilnější koaliční strany vedlo? Oficiálně – vážné podezření z daňových podvodů v případě korunových dluhopisů a úkolování Babišem vlastněné Mladé fronty Dnes. Možná si pamatujete nahrávku, na které se Babiš nechává informovat, co jím vlastněné noviny zjistili třeba o majetku ministra vnitra Milana Chovance. Při Sobotkově konciliantnosti se ale oprávněně můžeme domnívat, že ho po třech letech koaličního vládnutí ke snaze odstínit Andreje Babiše alespoň od části jeho moci vedlo vědomí, že jde především o bezohledného predátora.

Že již tehdy předseda ANO v nějaké míře dohadoval své kroky s prezidentem republiky, dokládá nejen ono na stovkách fotografií zachycené mávání holí, ale i prezidentův postup nesený po říjnových volbách viditelnou snahou se co nejdříve zbavit právě Sobotky a jeho ministrů a učinit svým spolupracovníkem na premiérském postu Andreje Babiše.

I tehdy ve veřejné debatě zaznívalo, že autory polistopadové ústavy ani ve snu nenapadlo, že by někdo chtěl vědomě držet u moci premiéra s vládou bez důvěry. A že samozřejmě je mnohem silnější demokratický mandát vlády Sobotkovy, která důvěru Sněmovny již získala – i když jiné, než té ustavené po volbách – než nové vlády Babišovy, která v prosinci 2017 ve chvíli svého jmenování ani jen neuvažovala o tom, že by důvěru Sněmovny získat chtěla.

První polovina roku 2018 pak byla ve znamení vyčkávání a posléze váhavých vyjednávání, která nakonec přinesla České republice vládu politického hnutí ANO a ČSSD s podporou KSČM. ČSSD bývá v tom příběhu vykreslována jako strana, která opakovaně popřela samu sebe, třeba když nejprve odmítala účast v Babišově vládě, pak říkala, že je pro ni účast trestně stíhaného člověka ve vládě vážný problém a nakonec do takové vlády vstoupila.

Je ale na místě podotknout, že dveře k úspěchu Babišova druhého pokusu o sestavení vlády otevřeli v listopadu 2017 Piráti, když pomohli ke zvolení Radka Vondráčka, nominanta politického hnutí ANO, předsedou Sněmovny. Svým hlasováním totiž ukázali, že opoziční strany beztak nebudou v nové Sněmovně postupovat společně. Již tehdy svou funkčnost prokázala také stínová sněmovní většina tvořená sedmdesáti osmi poslanci ANO, dvaadvaceti poslanci Svobody a přímé demokracie a patnácti komunisty.

Postavit na stejném formátu i vládní většinu se ale Andreji Babišovi ani ANO nechtělo. Spolupráce s Okamurovými rasisty by pro Andreje Babiše znamenala přinejmenším stopku v evropském politickém salónu. Ale během dubna 2018 zdejší média dokonce zaznamenala nesouhlas jinak bezejmenných poslanců nejsilnější sněmovní strany s takovou koalicí, ba i zvláštní jednání stranického předsednictva ANO v té věci a prohlášení ministrů spravedlnosti a dopravy Pelikána a Ťoka, že by ve vládě s takovouto podporou sedět nemohli.

Jak dlouho by byl prezident Zeman ochoten premiéra Babiše držet u moci bez důvěry Sněmovny, nezjistíme. Předchůdce Klause a dvě vlády Mirka Topolánka se svým půlrokem i tak trumfl o dva měsíce. A svůj předchozí výkon s vládou Jiřího Rusnoka, která svou roli nakonec plnila od června 2013 do ledna 2014, v Babišově případě zhruba vyrovnal.

Problémy spojené s odvoláním ministra kultury Antonína Staňka jsou jedním z dalších okamžiků, kdy prezident Zeman jen dovedně zneužívá možnosti, které mu, třeba kvůli svým osobním problémům, ostatní politici a instituce dávají. Na rozdíl od předchozích případů zde více jde o rozšiřování vlastního hracího pole a rozvolňování jeho pravidel než o udržení Andreje Babiše u moci za každou cenu a libovolně dlouho. Není v tom nepodstatné, že stávající koalice ANO a ČSSD funguje dost málo na to, aby musela existovat ještě o Vánocích. A i pokud se udrží do konce volebního období, tak volební období prezidenta je delší, takže to bude Miloš Zeman, kdo bude při dobrém zdraví jmenovat premiéra ještě přinejmenším na přelomu let 2021 a 2022.

Sociální demokraté jsou dnes v trochu podobné pozici jako na jaře a začátkem léta 2018. Část veřejnosti, část vlastní členské základny i funkcionářů i značná část mediální scény se na ně dívá a vytýká jim, že drží u moci trestně stíhaného oligarchu viněného z daňových podvodů, ovlivňování médií, zneuží­vání evropských dotací, násilného přebírání konkurenčních firem, zneužívání politického vlivu na finanční správu k likvidaci podnikatelských konkurentů i únosu a skrývání vlastního syna před policejním vyšetřováním. Obden nezapomenou kritici Babiše i sociální demokracie coby slabšího prvku koaliční vlády připomenout, že Andrej Babiš je komunista, že spolupracoval se Státní bezpečností a že ve slušných zemích se odstupuje kvůli podezřením a problémům řádově menším. Třeba zambijský prezident po roce 2000 skončil ve funkci mimo jiné kvůli velké sbírce bot.

Výčet Babišových domnělých a skutečných hříchů – třeba podvody s Čapím hnízdem sám přesvědčivě popsal v dlouhém sněmovním projevu v březnu 2016 – působí drtivě. A i proto je dobré připomenout, že žádný z nich za poslední roky neudělal s podporou premiérovy strany ani s podporou jeho osobně vcelku vůbec nic.

Zvenku pak sledujeme, jak sociální demokraté stanovují termíny, dokdy chtějí koaliční krizi vyřešit, a pak je sami překračují a posouvají, protože možná pod drtivým dojmem premiérových kauz pozapomněli, že prezident svého času premiérovi slíbil, že ho bude držet u moci bez ohledu na parlament a že právě premiér je pro něj ještě pořád hlavním silovým partnerem. A také – že do takto otevřené a takto vypadající jámy lvové zhruba před rokem vědomě vstoupili. A že překvapení se tedy pro ně nekoná.

Nejpozději od chvíle, kdy prezident se sobě vlastním mocenským apetitem prohlásil směrem k sociální demokracii, že demise premiéra neznamená demisi vlády, pokud se to jemu bude hodit, můžeme si být jisti, že v něm demokratická politika nemá spolehlivého partnera. Neznamená to, že se má prezidentovi vyhýbat nebo s ním nehovořit o každodenním politickém provozu, pro velký pohyb demokratické politiky ho ale už nikdy s jistotou použít nepůjde.

Sociální demokraté jsou přitom součástí vlády, do které je dovedl dnešní předseda Jan Hamáček s tím, že ve vládě představí nové osobnosti, že na stranu bude vidět, že zabrání tomu, aby si Andrej Babiš coby dobrotivý báťuška přivlastňoval body za návrhy, se kterými třeba právě do posledních voleb sociální demokracie šla, a že dohlédne na to, aby vyšetřování premiérových problémů pokračovalo.

V těchto slibovaných bodech se pak Janu Hamáčkovi více méně i daří – jím vedená strana ukázala veřejnosti ministryni práce Janu Maláčovou, ministra zahraničí Tomáše Petříčka, místopředsedy Michala Šmardu nebo Ondřeje Veselého, snaží se spojovat své politiky se zvyšováním důchodů nebo penězi pro sociální služby v krajích, Hamáčkovu personální práci v policii pak v lecčems chválí i lidé z jinak apriori kritické konzervativní pravice. Na nové tváře sociální demokracie pak těžko může Andrej Babiš vyrukovat třeba s oblíbenou figurou, že vytvořily Palermo devadesátých let, ve kterém on sám zbohatl. Z velké části totiž tehdy chodily do základní školy.

Ani Hamáček, ani jeho kolegyně a kolegové z ČSSD přitom neříkají, že se jim ve vládě s Andrejem Babišem líbí. Naopak, opakovaně kritizují jeho nepřipravenost, slabost vůči prezidentovi nebo porušování dohod uzavřených mezi dvěma koaličními stranami. Naposledy jsme takto sledovali spor ohledně – nakonec úspěšně odmítnuté – nominace ultrakonzervativce Michala Semína do Rady ČTK. A blíží se nakonec podzim a s ním i nutnost předložit Sněmovně návrh zákona o státním rozpočtu, do kterého chtějí sociální demokraté přisypat přinejmenším jedenáct miliard na zákonem dané výdaje ministerstva práce a sociálních věcí, peníze na provoz hasičského záchranného sboru a vybavení policie a miliardu na digitalizaci státní správy.

Že předseda vlády nebude chtít svému koaličnímu partnerovi ustoupit snadno, je jasné předem, ale přinejmenším půjde o test, jakou cenu je za pokračování koalice bez SPD i pod tlakem z Hradu zaplatit. Kdyby vláda vydržela ještě rok, můžeme třeba zjistit, že se znovu stanou běžnou součástí veřejné debaty nástroje, jakými jsou digitální nebo sektorové daně, dědická daň nebo různá daň z příjmů podle jejich výše.

V každodenním politickém a mediálním provozu můžeme zapomenout, že se věci nedějí právě teď, ale že mají své často dlouholeté základy a i po letech své důsledky. Že možný přímý vliv Okamurových rasistů na vládu je větší problém než čas, po který se prezident nutí k naplnění svých ústavních povinností, a že s pěti ministry nemáte ve vládě většinu, stojí za to občas z odstupu připomenout.

Pro stabilitu politického systému pak je na místě od zdejších politických stran žádat, aby popsaly, jaké parametry liberálně-demokratického státu, státu práva či dnešní parlamentní demokracie považují za nepřekročitelné a budou se jimi řídit, až sami získají moc. Zejména pravice, za svých posledních vlád stát a veřejné struktury setrvale poškozující, by měla odpovědět zajímavě.

Úspěch pak bude protibabišovská opozice očekávat, až jako pól konfliktu zmizí právě dnešní předseda vlády. Na poslední demonstraci na Letné takto někteří mluvčí hovořili o dnešní vládě coby sboru, který brzdí modernizaci země a nevěnuje pozornost udržitelnosti planety a civilizace. Kdyby místo odchodu Babiše začali demonstrující žádat ekonomiku bez uhlí, odstavení jaderných elektráren nebo radikálně odlišnou práci s krajinou a půdou, mohly by se lépe uplatnit i jednotlivé další sněmovní strany.

K půdě mají tradičně blízko lidovci, k ochraně zaměstnanců v době proměny hospodářství sociální demokraté, na udržitelnosti a občanských svobodách by jistě mohla do příštích voleb vyrůst – podobně jako na Slovensku – nová liberální a ekologická strana. Dokud bude jediným pólem veřejné debaty předseda vlády, k prospěšnější politizaci veřejné debaty nedojde.

Patrik Eichler (1984) je novinář, redaktor Listů, zástupce ředitele Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 4/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.