Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 4 > Pavel Uherek: (Ne)logika Listopadu 89

Pavel Uherek

(Ne)logika Listopadu 89

Na rozdíl od Slováků a třeba také na rozdíl od Rusů jsme si komunismus zvolili sami v roce 1946, a to v parlamentních volbách, v nichž přitom bylo možné zcela legálně a bez postihů volit i jiné politické strany.

Komunisté v roce 1946 neměli „špatnej program“, jak říká Zdeněk Svěrák ve filmu Obecná škola. Ten program tehdy sliboval všechno všem. A především sliboval, že odstraní prospěchářství a korupci, sliboval, že až od teď se začne se skutečným budováním státu.

Proč KSČ v roce 1946 volby až nečekaně výrazně vyhrála, resp. jak je možné, že se potom její režim u nás tak snadno uchytil? Jak je možné, že právě komunismus představuje politické uspořádání, které se v české novodobé historii udrželo ze všech nejdéle? Jak je možné, že už v roce 1925, kdy KSČ vůbec poprvé kandidovala v československých demokratických volbách, tyto volby v Čechách a na Moravě vyhrála? A nakonec jak je možné, že komunisté jsou od roku 1990 až dodnes jedinou českou politickou stranou, která má nepřetržité poslanecké zastoupení v parlamentu?

V jednom z dřívějších článků jsem uváděl, že ve většině jsme národ proticírkevní, zejména v důsledku odporu proti katolickým „Rakušákům“. K tomu přispívá také husitská tradice. Obecné vnímání katolíků jako monarchistické, nevlastenecké síly symbolicky ilustrují spory odehrávající se kolem zničení a možného obnovení Mariánského sloupu.

Od první půlky 19. století máme poměrně rozvinutý průmysl a tím pádem dlouhodobě početnou dělnickou vrstvu.

Na jakékoliv elity, ať již je to česká šlechta, armádní velení nebo třeba disidenti, máme tendenci dívat se skrz prsty, zesměšňovat je anebo občas obviňovat z lenosti. Raději mluvíme o národním obrození jako údajně širokém hnutí pilného českého lidu. „No, konečně se zapojil…“ byl komentář jednoho z místních, když v karlínském divadle dělal kulisáka člen českého šlechtického rodu Zdeněk Sternberg.

Početným průmyslovým dělnictvem a zároveň přezíravostí vůči tradičním (tj. politickým) autoritám se lišíme od zbytku střední a východní Evropy, kde dříve komunistické režimy panovaly. Komunismus je nám proto velmi blízký. Je nejen ateistický, ale je pro něj typický odpor k vrchnosti. Naopak prosazuje rovnostářství a hájení zájmů širokých mas pracujících. Z daného důvodu se komunismu v jeho počátcích málokde věřilo tolik jako u nás. Krutosti soudních procesů padesátých let byly smutným dokladem toho, jak silně se komunisté cítili pevní v kramflecích.

Ostatně Stalinův největší pomník na světě byl vybudován… v samotném centru Prahy.

Po celých čtyřicet let se proti zdejšímu režimu KSČ nezvedl žádný výraznější odpor. Protesty byly spíše výjimkami, byť v řadě případů tragickými a zasluhujícími úctu. Na rozdíl od odboje protihabsburského nebo protinacistického však opozice protikomunistická nebyla nijak organizována ani neměla žádné centrum.

Také reformní pohyb v roce 1968 byl z větší části tažen samotnou komunistickou stranou, navíc v něm nešlo o odstranění režimu, ale spíše jen o uvolnění v kulturní sféře. Naopak v roce 1960 jsme jako úplně první zakotvili v ústavě klauzuli o vedoucí úloze komunistické strany ve společnosti. Ostatní socialistické země toto od nás už jen opisovaly.

Od půlky osmdesátých let komunisté začali hovořit o přestavbě, o tom, že je třeba dosavadní systém napravit, povolat nové kádry, začít konečně pracovat s odborníky, aby se kýžené štěstí dostavilo. Změnu měl tenkrát zařídit muž jménem Michail Gorbačov. Co si pod slovy „perestrojka“ a „glasnost“ vlastně představit ale zřejmě ani sám Gorbačov nevěděl. „Je nejvyšší čas, aby vedoucí místa zaujali perspektivní odborníci nezatížení starými metodami s pružnou orientací a schopností optimálního rozhodování,“ recituje vedoucí úředník socialistického podniku Milan Lasica naučené a tehdy prosazované poučky ve filmu Vážení přátelé, ano natočeném v těsně předrevoluční době, kdy název tohoto snímku je s ohledem na pojmenování současného vládnoucího hnutí jakýmsi kouzlem nechtěného.

S odklízením komunismu jsme v roce 1989 začali až jako pátí v pořadí. Tedy dávno po Polácích, ale i po Maďarech a „východních“ Němcích. Dokonce i v Sovětském svazu zahájili reformu komunistického režimu dříve než my.

Tolik tedy historie, byť stručně a možná poněkud zjednodušeně. A jak jsme na tom dnes, třicet let od Listopadu 89?

Máme premiéra, který prohlašuje, že jeho program je tu pro všechny. Že se tady až do jeho nástupu do politiky vlastně nic neudělalo. Jako Gorbačov tvrdí, že je třeba dosavadní politiku přestavět a povolat odborníky.

Premiérův slovník je pouze o něco hovorovější a modernější, je přece třeba přilákat mladé voliče, řada mladých v roce 1946 volila i KSČ. Tak slovo „budovat“ je nahrazeno zemitějším termínem „makat“. Namísto příliš fádního sousloví „v zájmu lidu“ premiér své kroky obhajuje zdůvodněními „lidi to chtěj“ nebo „lidi to vidí“, případně „dělám to pro lidi“. Vždy je přece milejší kilo vepřového než rota spisovatelů.

Premiér tak sice bojuje proti tradiční politice, nicméně on sám je vlastně nejtradičnějším politikem, neboť pouze opakuje to, co v roce 1945 říkali komunisté a před nimi i po nich mnozí další. Sliby o tom, že konečně bude líp, jsou totiž staré jako politika sama. Navíc předseda vlády vytýká opozici tzv. program Antibabiš, přestože sám s programem antistranictví přišel.

Názoroví odpůrci se tedy nálepkují úplně stejným způsobem, který dříve používali komunisté. Soudruhové o svých oponentech mluvili jako o ztroskotancích a samozvancích. Prezident dnes občany protestující na náměstích označuje jako „lidi, kteří nic nedokázali“ nebo o nich rovnou mluví jako o bláznech a hlupácích či dokonce deviantech.

„Protestuje jenom Praha,“ říkali letos v době červnových protivládních demonstrací obhájci Andreje Babiše.

„Nikde nic nebylo, jenom v Praze,“ uvedl v roce 2015 pro slovenský pořad ExtraTéma bývalý generální tajemník komunistické strany Milouš Jakeš, když zpochybňoval legitimitu a masovost demonstrací v listopadu 1989.

Další metodou, jak se v minulém režimu vypořádat s jiným názorem, bylo častování opozice jako přisluhovačů buržoazie. Slyší-li dnes český premiér výtky na svoji adresu, rovněž reaguje obecným a zcela nesouvisejícím označením kritika jako podporovatele migrantů nebo jako zloděje. Premiérovi k ostouzení konkurenta vlastně stačí již pouhý fakt, že oponent má jiný názor. „Nasekal miliardy a chodí demonstrovat,“ konstatoval třeba premiér, když komentoval účast bývalého premiéra Bohuslava Sobotky na protestních akcích v první polovině tohoto roku.

V jednoduchých a snadno srozumitelných odsudcích si liboval i mladý nadějný komunista Vitásek v seriálu Rodáci, když nekomunistické poslankyni za upřímného smíchu svých soudruhů řekl: „Paní poslankyně, máte sice krásné kozy, ale pravdu nemáte.“ Všichni s chutí ocenili slovo „kozy“, v čem že to ona poslankyně pravdu neměla, však Vitásek už neřekl, ostatně to ani nikoho nezajímalo a nebylo to podstatné. Prioritu totiž měl a i dnes má osobní útok, ten přece zaujme mnohem více než věcná debata. Proto prezident Zeman „vyřešil“ kauzu ruské skupiny Pussy Riot tím, že výraz pussy přeložil do češtiny.

Komunistickým ideálem bylo sjednocení politického a ekonomického, podobně český premiér říká, že stát se má řídit jako firma. Mít klid na práci, to je vlastně to hlavní, shodli by se Andrej Babiš a bývalí straničtí funkcionáři.

Jako komunisté ani stávající politikové se nehodlají přizpůsobovat platným pravidlům, ale chtějí, aby se pravidla přizpůsobila jim.

A také současní političtí hochštapleři nechápou politiku jako střet různých názorů, ale jako zápas za jednotu národa a jeho skvělých lidí proti cizím a podlým úkladům. Gustáv Husák mluvíval o nutnosti vychovat správného socialistického člověka oddaného internacionální myšlence, Andrej Babiš obdobně mluví o skvělých a silných Češích předurčených k výraznější roli ve střední Evropě.

„Tato země je naše!“ přidával se k nacionálnímu nadšení prezident Zeman na svých předvolebních plakátech. „Zrušil jsem kvóty!“ chlubí se premiér. „Republiku si rozvracet nedáme!“ znívalo obdobně od soudruhů.

Pro KSČ byli nepřítelem západní „Hitlerovi dědicové“ nebo západní imperialismus. Stejně tak dnes je vykonstruovaným nepřítelem lidu Evropská unie, kterou se nerozpakujeme občas přirovnat k nacistické Třetí říši a jejím metodám. Jako v únoru 1948 má být i dnes zárukou šťastného českého osudu spolupráce s mocnostmi východními, nikoliv s prohnaným a vetchým Západem údajně ohroženým tentokrát ne imperialismem, ale přílivem migrantů. Stejně jako dříve komunisté, tak i naši dnešní vůdcové nás zkrátka ochrání před nebezpečím. Tvrdě a nekompromisně.

Byl tedy Listopad 89 pouze hnutím povrchním a plakátovým? Chtěli jsme tehdy opravdu realizovat ideály, které byly napsány na tehdejších transparentech? Vzali jsme demokratické ústavní instituce za své a chceme je chránit, či je bereme jako zlo, která nás ještě navíc ožebračuje?

Anebo jsme jenom toužili vyměnit trabanty za mercedesy? „Mít ve vládě Komárka, koruna bude jak marka.“ Možná toto byl nejupřímnější slogan listopadových dní, díváme-li se na dnešní náladu ve společnosti. Možná proto byla revoluce v roce 1989 tak krátká, možná proto byla tak sametová.

Jinak by si těžko provozovatel taxi služby dnes dovolil pustit do ulic vozy, jejichž design odkazuje na vozidla Veřejné bezpečnosti. Daný podnikatel ví, že marketingově jde o výborný tah, který se vyplatí.

Máme tedy rádi, je-li minulý režim zobrazován jako jakási legrační doba jdoucí mimo nás. To je však pohled velmi milosrdný, velmi zjednodušující a velmi alibistický. Pohodlně a bez práce jím řešíme nepřehlednou změť viníků a obětí minulosti tak, abychom my sami vyšli bez škraloupů. Přesně takový růžový a usnadňující výklad minulosti a současnosti nám dnes vypočítavě nabízejí náš premiér a prezident. Mimo jiné i z daného důvodu jsme je zvolili, stejně jako kdysi předáky KSČ.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví, absolvoval politologii na FSS MU v Brně.

Obsah Listů 4/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.