Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 4 > Josef Kuthan: Riskantní výlet přírodovědce na okraje humanitních oborů

Josef Kuthan

Riskantní výlet přírodovědce na okraje humanitních oborů

Před více než sedmi desítkami let, okouzlen rozmanitostmi přírodních jevů, jsem se rozhodl věnovat některým z nich nezanedbatelnou část svého života. Nakonec jsem učil vysokoškolské studenty chemii a věnoval se experimentálnímu i teoretickému výzkumu. Pokud jde o humanitní vědy, zůstal jsem vždy pouze laikem, ale současně jejich vděčným sledovatelem. Individualismus nebyl nikdy mým šálkem čaje a vždy mne zajímaly společenské aktivity slibující spravedlivější uspořádání poválečného života našich občanů. Patřím tak k té části právě odcházející generace označované jako „staří chaoti“ (Jan Keller), která prošla očistcem svých omylů v marné snaze rychle a zjednodušeně napravovat historicky vzniklé neduhy naší společnosti.

Odkojen spíše exaktním způsobem myšlení, hledám často obtížně vzájemné porozumění s některými společenskovědními kolegy. Vysvětluji si to tím, že zřejmě nestačím rychlé dynamice změn terminologie i fenomenologie v jejich oborech. V přírodních a zejména technických vědách se obvykle nevedou příliš dlouhé terminologické spory. Po jejich odeznění se dohodnuté termíny alespoň dočasně přijímají a používají bez ohledu na předchozí spory. Nepanují zde proto trvalé názorové bariéry, aby například lékař nerozuměl názorům biologa, optik nesouhlasil s pozorováním astronoma a chemik neakceptoval vysvětlení od jaderného fyzika. Naproti tomu mně například činí potíže pochopit, proč tutéž konkrétní změnu politického režimu různí humanitní badatelé označují přinejmenším šesti odlišnými termíny (kontrarevoluce, majdan, povstání, převrat, puč, revoluce).

Fenomén svobody

Někteří filozofové, politologové i sociologové proklamují termín svoboda jako morálně nejvyšší hodnotu naší soudobé společnosti, aniž vysvětlí jeho skutečný obsah a všeobecně akceptovaný základ. O svobodu myšlení nikdo nemusí usilovat a ani ji obhajovat. Tu nám dala sama matka příroda v procesu vzniku druhu Homo sapiens, a bylo proto vždy absurdní ji dokonce „zakazovat“ (některá náboženství). Jinak je tomu například u svobody slova a svobody činu. Nejsnadnější je definovat svobodu slova. Nikdo by mi neměl bránit veřejně vyslovit jakýkoliv názor, ale prostý rozum mi velí, že i zde musí existovat jistá omezení, i když se na nich třeba všichni asi nikdy neshodnou. Zde by neměly být zřejmě mezi přírodovědci a humanitními specialisty zásadní kontroverze.

Způsob využívání svobody slova považuji za jednu z nezanedbatelných osobních charakteristik. Pokud někdo právem a s přiměřenou znalostí věci veřejně kritizuje nějakého člena vlády nebo funkcionáře politické strany za chyby, opomenutí či za zjevnou odbornou nekompetentnost, spatřuji v tom progresivní občanský postoj. K tomu připojuji i právo klást těmto činitelům veřejně otázky a žádat na ně odpovědi. Naproti tomu veřejné a anonymní zesměšňování těchto politiků pouze proto, že se neztotožňují s určitým a často jen zdánlivě převládajícím pohledem na současné společenské problémy, považuji za typické nepochopení užitečnosti svobody projevu. Takového počínání jsme velmi často svědky a považuji je za negativní občanský postoj, jehož nositelé se nevědomky vlastně vzdávají možnosti přispívat k zlepšení našich společenských poměrů, ale de facto je torpédují. Mezi skupinami občanů s protichůdnými stanovisky k určitým osobám pak trvá nesmiřitelný názorový boj bez naděje na oboustranný dialog.

Svět přírodních věd bývá v tomto ohledu mnohem tolerantnější, i když zde se setkáváme s dočasnými negativními postoji vyplývajícími z příliš úzkého pohledu vlastního speciálního zaměření. Při několika příležitostech jsem to dokládal na příkladu významného vědce v oboru katalýzy a nositele Nobelovy ceny za chemii Wilhelma Ostwalda, který neustále tvrdil, že atomy neexistují. Nikdo z do věci více zasvěcených ho v jeho názoru neomezoval a on teprve před svým úmrtím prý rezignoval. Ochrana svobody projevu a jeho uplatnění na veřejnosti včetně jeho publikování je trvalou hodnotou v této oblasti lidské aktivity, které vděčíme za neustálý rozvoj lidského poznání a jeho důsledky na náš bezprostřední život.

Kontrastuje to občas s menší tolerancí u právních nauk, kdy například podpora nacistické či komunistické ideologie je v některých státech považována za trestný čin a určité etapy vývoje státu jsou zákonem stanoveny za nelegitimní, což vše je paradoxně zdůvodňováno ochranou svobody. Za politických režimů více či méně ovlivňovaných oběma zmíněnými, i když navzájem nesmiřitelnými ideologiemi působili vedle občanů běžných povolání také vědci a intelektuálové s nimi z různých důvodů spříznění. Přesto zanechali trvalý vklad lidskému poznání a kultuře. Mohu uvést opět příklad německého teoretika a nositele Nobelovy ceny za fyziku Wernera Heisenberga, který poznamenal nechvalně svoji životní cestu podporou projektu atomového reaktoru a A-bomby v nacistickém Německu. Zcela protichůdný humanitní postoj i osobní odstup od politiky našeho nositele Nobelovy ceny za chemii Jaroslava Heyrovského je dokladem zcela odlišného občanského chování. Princip neurčitosti nezmizí proto z historie přírodních věd stejně tak jako přínos polarografie, protože objektivní věda není založena na dobových společenských postojích jejích nositelů.

Mimo vědeckou a uměleckou komunitu tomu tak ale téměř nikdy není. Studená válka zasahovala do životních osudů mnoha přírodovědců i umělců často ne podle toho, na které straně „barikády“ právě působili, ale podle jejich skutečných nebo jen předpokládaných ideových názorů. V prvé vlně vzedmutí studenoválečných konfrontací byli nuceni opouštět Spojené státy, pokud americkou svobodu „ochraňoval“ vlivný senátor Joseph McCarthy a jeho spřízněnci. Uplatňování „vedoucí úlohy strany“ u nás zasáhlo do postavení významnějších pracovních postů (politické prověrky) a vedlo k prvé vlně poúnorové emigrace. Příčiny a logiku tragických politických procesů nejen u nás se mi dosud nepodařilo na základě dosavadní publicistiky zcela pochopit. Má mysl směřuje nezadržitelně k přesvědčení, že jejich přijatelná analýza stále zůstává na bedrech příštích generací nezaujatých historiků.

V druhé následující vlně po osmašedesátém roce pak některé naše vědce i umělce opět vyhnal z republiky rázný výklad „socialistické svobody“ v podání tehdejších sovětských i našich politických představitelů. Vypjatá atmosféra po okupaci vojsk Varšavské smlouvy a z obavy ze ztráty úplné svobody vedla dokonce upřímně smýšlející mladé muže k zoufalému rozhodnutí sáhnout si dobrovolně na vlastní život (Janové Palach a Zajíc). Cítím jako bývalý kantor stále i vnitřní spoluodpovědnost, že naše intelektuální a zvláště pedagogická komunita tehdy nedokázala nenahraditelný život těchto našich studentů ochránit.

Ani devětaosmdesátý rok nepřinesl všem intelektuálům rovné příležitosti. Někteří opět odcházeli z vysokých škol a akademie věd, tentokrát jako „zastánci minulého režimu“, třeba do penze nebo do zahraničí, jiní se ze stejných pozic vraceli na jejich místa. Vypjatá společenská atmosféra vyvolaná ortodoxním antikomunismem v některých politických stranách varovala badatele, aby své nekonformní ideologické názory raději veřejně neprojevovali. Přes jisté uklidňování společenských vztahů pochybuji, že tato přechodná etapa vývoje je již úplně za námi a realističtěji bych se připojil k jejímu označení jako postpravdivá (Jiří Pribáň).

Dělit státy zjednodušeně na „svobodné“ a „nesvobodné“ považuji proto za přežívající politologický archaismus používaný jen jako příležitostný nástroj politického soupeření. Ve snaze o objektivní a ideologicky nezaujatý pohled na dějiny docházím zpravidla k závěru, že každá společnost si rozsah „své“ svobody mocensky zajišťovala různými zákony. Některá tvrději, jiná liberálněji, ale žádná se této mocenské výsady ve vlastním existenčním zájmu nevzdávala. A platí to dodnes.

Realita a idea

Při posuzování společenských poměrů mne vždy zajímal vtah reality a ideje, například při úsilí zkoumat a pochopit vesmír či pozemský život, včetně existence lidské společnosti. Na rozdíl od zastánců duchovna (jako zcela nezávislé kategorie) nejsem schopen tyto dva pojmy od sebe oddělit. Při pohledu na jednu entitu se nemohu vyhnout jejímu protipólu, tedy následujícímu pohledu na tu druhou a vice versa. Zastávám názor, že právě spekulace či ideje, jako výlučné produkty činnosti mozku (lidského), bývají často podnětem k poznání a cílenému ovlivňování objektivně existujícího prostředí, ve kterém se pozemský biologický život a tím i lidská společnost nachází. Za realitu mohu považovat jen historickou pravdu, přesněji vědeckými metodami ověřený stav a chování společnosti v daném místě a čase. Filozofující diskuse operující s výrazy postpravda, posthistoriepostpolitika (Dita Malečková, Ondřej Slačálek) zůstávají mimo obzor mých úvah, protože jejich významy jsou podle mého názoru srozumitelné jen úzkému okruhu zasvěcených.

Za jednu ze skutečně pravdivých realit považuji například právě existující formu státu.

Jako přírodovědec mohu jen na základě respektu k sociologicky, ekonomicky a politologicky prokazatelným faktům akceptovat, do jaké míry soudobá státní forma České republiky vytváří životní podmínky pro jednotlivé vrstvy svých obyvatel. Teprve při vlastním posuzování opodstatněnosti tohoto stavu a možností jeho změn se nevyhnu subjektivně zjednodušeným pohledům. Záleží především na mé individuální schopnosti poznávat a akceptovat i dílčí rysy dané politické reality. Souhlasím se známým stanoviskem Václava Bělohradského, že „i mizerná realita je lepší než krásný únik před ní“. Prostě vše, co vzniká jen jako světový názor člověka (ateismus, teismus, deismus, agnosticismus, materialismus, idealismus) a nemá prokazatelně na člověku nezávislý původ v přírodě (vesmíru), bych měl posuzovat kriticky a ostražitě. Mohu tak docházet jen k časově a účelově omezeným konstrukcím (despocie, feudalismus, monarchismus, kapitalismus, liberalismus, konzervatismus, fašismus, socialismus, komunismus, kolektivismus, individualismus, marxismus, neomarxismus apod.) zobrazujícím právě jen neúplné pohledy limitované právě dosaženým stupněm lidského poznání.

Fenomén společenského systému

Mám často nejistotu, zda je obecně akceptována logická souvislost systému (společenského) a demokracie jako jedné z forem jeho řízení (vládnutí). V přírodních vědách bývají různé systémy jednoznačně definovány a mohu je téměř každému zájemci obvykle bez velkých obtíží vysvětlit jako soubory určitých typických prvků (entit) a vztahů mezi nimi, někdy dokonce vhodnými matematickými prostředky. Ve svém dopise sjezdu České strany sociálně demokratické v roce 2013 uvádí například Václav Bělohradský, že někdy „je třeba volit mezi demokracií a systémem“. Toto stanovisko mohu chápat jen tak, že oba tyto pojmy vyjadřují dvě nezávislé alternativy. To by ale odporovalo výchozímu předpokladu, že demokracie je jen jedním z možných způsobů řízení (proměnných veličin) společenského systému (základní funkce), a nelze proto oba tyto pojmy oddělovat. Přečetl jsem si ale také názor politologa Jiřího Pehe, že bývalý americký prezident Obama usiloval o změnu systému, ale nikoliv o konec kapitalismu. Vše by tedy mělo nastat jen uvnitř tohoto společenského systému obměnou jedné nebo více jeho proměnných. Postrádá to úplně logiku a jako humanitnímu laikovi mi zbývá jen údiv nad mnohovýznamovou terminologií v těchto politologických úvahách.

Společenský systém jako realitu jsem tedy schopen chápat jen jako základ historicky doložený (někdy i prognosticky předpokládaný) soubor určitých typických historických, sociologických, ekonomických a politologických znaků dané společnosti, například právě samotný kapitalismus. Za jeden z možných vztahů mezi jeho politologickými znaky mohu pak považovat také demokracii a posuzovat, v jakém rozsahu se v konkrétní zemi a v dané době uplatňuje. Stěží mohu ale najít stát, ve kterém by nebyly také uplatňovány nezbytné nedemokratické vztahy, například uvnitř ozbrojených a bezpečnostních složek nebo při vnitřním řízení státních institucí. Příčí se to proto běžnému schematismu dělit státy na „demokratické“ a „nedemokratické“, takže mohu v nich jen posuzovat rozsah demokracie a kterých společenských vrstev, složek státní struktury, politických stran a dalších občanských iniciativ se týká.

Fenomén kapitalismu

Jako jiný příklad vztahu realita – idea bych mohl uvést souvislost prácekapitálu, který od pionýrského období politické ekonomie skotského profesora Adama Smitha podle mně dostupných informací asi nejlépe analyzoval až v devatenáctém století německý filozof a ekonom Karl Marx. Kapitál pak chápu jako lidskou prací vytvořené prostředky, jež nejsou spotřebovány, ale použity jako vstup do další výroby s cílem dosažení zisku či vyšších výnosů v budoucnu. Dlouhá a rozporuplná etapa analýzy kapitalistické ekonomiky byla patrně dovršena osobnostmi typu amerického badatele Herberta Alexandera Simona, nositele Nobelovy ceny za ekonomii v roce 1978. Důsledky produktivního pracovního procesu jsou ale dle mého soudu vždy hodnoty v podstatě hmotnostního charakteru. Vnímají je tak soudobé fyzikální, chemické, biologické i aplikované technické vědy, neboť i pohybové a energetické jevy jsou nemyslitelné bez souvisejících hmotností. Také výlučně teoretické vědy mají obvykle konečný cíl v nacházení a výkladu odpovídajících exaktních resp. hmatatelných charakteristik. Naproti tomu pojem kapitál mohu z přírodovědného hlediska chápat jen jako pomocnou ideu bez hmotnostního obsahu, jako snahu člověka vyjádřit nějakou obecnou ekonomickou vlastnost zobrazující a zobecňující důsledky pracovního procesu ve prospěch rozvoje a prosperity určitého typu společnosti, v tomto případě kapitalismu. Respektuji výsostné právo ekonomů, aby spekulativní formulací i analýzou relativně fiktivního pojmu kapitál nacházeli způsoby k jeho využití v organizaci výrobních sil uvnitř tohoto společenského systému.

Nedivím se, že někteří ideologové, vzdáleni dle mého názoru realistickému pohledu na svět a slabě respektující jeho skutečný stav, vkládali do našeho polistopadového vývoje naději, že od systému minulého režimu bude možné směřovat přímo k společenskému systému s lepšími mezilidskými vztahy založenými na „pravdě a lásce“. Osvědčený pojem kapitál byl pro ně patrně příliš drsným k tomu, aby vyjadřoval nastolování „čistých“ soukromovlastnických majetkových vztahů. Všiml jsem si, že také Václav Havel nepoužíval pojem kapitalismus pro vznikající polistopadový systém.

Znaky společenských systémů

K jinému případu nadřazenosti reality nad idejemi mohu dojít při porovnávání minuléhosoučasného společenského systému v České republice. Pokud se oprostím od subjektivního, jen emocionálně motivovaného pohledu a použiji převládající terminologii našich humanitních kolegů, mohu snadno dojít k zjištění, že jde jen o dvě společenské krajnosti reprezentující svojí podstatou obě protichůdné polohy lidské emancipace dvacátého prvního století, tentokrát v českomoravském prostoru. Proto se je pokusím porovnat z několika srovnatelných hledisek.

Z hlediska řízení společenského systému vycházel minulý režim z principu omezeného počtu politických stran s jednou vedoucí, která se snažila hromadně zapojovat občany do své politiky na jedné straně jen prostřednictvím malého počtu svých satelitů v Národní frontě a ostatních odborových i zájmových organizací, na druhé straně ale hlavně zpočátku také masovým přijímáním nových členů (tzv. Gottwaldova výzva). Spatřuji v tom kontroverzní politický kolektivismus, který sice usiloval o vysokou účast občanů při volbách, ale méně už na státní politice, kde ignoroval a potlačoval své ideové oponenty. Bohatství společnosti bylo spatřováno v bohatství celého státu s dosti rovnostářským pohledem na podíl jednotlivých občanů na jeho vytváření. Chyběly dnes již neodmyslitelné stimuly pro individuální zbohatnutí, což mělo být kompenzováno zabezpečováním pouze základních životních potřeb ve školství, zdravotnictví, službách, bydlení a veřejné dopravě.

Z ekonomického hlediska se minulý režim opíral o krajní kolektivní vlastnictví veřejných statků (hlavně výrobních prostředků), které ale hromadným, neselektivním, a proto příliš paušálním zestátňováním a združstevňováním násilně zbavil velké části historicky vytvořených růstových stimulů tržní ekonomiky. Proto dle mého soudu došlo k stagnaci hospodářského růstu a zaostávání za světovým vývojem ekonomiky. Náš direktivní socialistický systém nebyl schopen pro pohodlné a bezmyšlenkovité vazalské kopírování sovětského modelu socialismu prosazované vedoucími politickými činiteli zabezpečit zvyšování životní úrovně obyvatelstva srovnatelné s nejvyspělejšími státy. Velká část občanů se proto od něj převážně z tohoto důvodu odvrátila.

Domnívám se, že tyto příčiny kolapsu bývalého režimu spočívající v selhání celého direktivního systému řízení především jako důsledku prohlubujícího se mocenského zápasu uvnitř KSČ bývají zejména ve vztahu k mladším generacím často zatlačovány do pozadí ve prospěch soudobých krajních ideologických pohledů. Ty odsuzují jakýkoliv kolektivismus a mohou sloužit opět jako příklad nevyváženého vztahu realita – ideje. Před jistou dobou jsem se setkal s názorem, že nová nastupující, převážně studentská generace nepovažuje už za hlavního nepřítele dříve odsuzovaný kapitalismus, nýbrž právě jakýkoliv direktivně zaměřený společenský systém (Jan Keller), nicméně často odsuzuje typické znaky soudobé kapitalistické ekonomiky (nezaměstnanost, chudobu, bezdomovectví a sociální nerovnost).

Velmi často je označován jako totalitní režim a touto terminologií se honosí i název jednoho z polistopadových humanitních ústavů (ÚSTR), který tímto vyznačuje předmět a tím i časová vymezení svého bádání. Problém ale spočívá v okolnosti, že na obsahu pojmu politické „totality“ se neshodnou ani specialisté (Jiří Fuchs, Petr Lepeška, Luděk Rychetník). Podle vymezování různých druhů totalitních režimů těmito autory mohu dojít snadno k pozoruhodnému závěru, že celá naše národní historie se vlastně odehrála, s výjimkou prvé republiky a současnosti, výlučně v totalitním prostředí.

Náš současný politický režim hlásící se k liberální demokracii je založen na teoreticky neomezeném počtu soupeřících politických stran a dalších politicky angažovaných subjektů (hnutí). Kloním se k tvrzení humanitních specialistů zastávajících názor, že volební boj početně slabých politických stran a případné vytváření jejich povolebních koalic vede, v rozporu s původním cílem stimulovat většinu občanů svobodně se vyjadřovat k politickému dění ve společnosti, většinou k jejich rezignaci na ovlivňování politiky. Orientují se pak převážně jen na uspokojování individuálních materiálních potřeb.

Termín apolitický individualismus (Václav Bělohradský) pak chápu jako typický jev oslabující soudržnost celé společnosti. Snaha o osobní zbohatnutí se stává objektivně stimulujícím prvkem ekonomického rozvoje celého systému a vede k široké sociální diferenciaci. Bohatství naší společnosti se vlastně redukuje na vlastnictví fyzických a právnických osob sídlících a podnikajících na území České republiky.

Spekulativní modely společenských systémů

Abych mohl objektivně posuzovat odlišné politické režimy jako dva modely různých společenských systémů (vícerozměrných funkcí), zbývá mi je porovnávat v celém rozsahu a nejen v jejich krajních extrémních stavech, tj. maximech (rozkvěty) a minimech (úpadky). Pokud zahrnuji také rozměr času, nemohu se omezit jen na jejich nekritické velebení poblíž jejich maxim a na zatracování poblíž jejich minim. Také v přírodních a technických vědách máme co činit s různými stavy uvažovaných systémů, které se mohou lišit například energií, v humanitní analogii nejspíš vitalitou. Analogicky bych mohl hledat třeba i v obou posuzovaných společenských systémech nějakou jejich vnitřní veličinu (proměnnou), která jejich okamžitý stav nejlépe charakterizuje a jejíž změnou (dovolenou) lze daný stav systému ovlivnit. Mám-li ale náš soudobý politický režim jako jeden z možných stavů kapitalistického systému upřednostnit, musím být také schopen odpovědět na otázku, zda právě míra demokracie je jeho dominantní přednost a zda neexistují ještě jiné veličiny (proměnné), které mají pro jeho změny přinejmenším srovnatelnou, ne-li větší váhu. Měl bych tak symbolicky řešit problém, zda daný systém mohu uspokojivě popsat v závislosti na jediné, dvou nebo více proměnných. Ale to už by byl problém pro humanitní kolegy.

Odlišnost různých politických režimů se nyní pokusím poměřit alespoň mírou demokracie, jedné z forem vládnutí. Ty již od starověku vymezují účast jednotlivců na rozhodovacích procesech ve společenském útvaru, jehož jsou právě členy. Není sporu, že v systému kapitalismu představují demokratické prvky jeden z důležitých faktorů v některých etapách jeho rozvoje. Nacházím je ale i v jiných státních formách, od absolutní monarchie až po různé parlamentní republiky a federace. Existence těchto společenství ale vždy charakteristickým způsobem omezovaly prvky demokracie v hranicích (například jen pro určitou část šlechty), aby neohrožovaly řízení společenského systému, či dokonce jeho existenci (například feudalismus).

Pro zvětšení počtu a zvýšení kvality prvků demokracie prognostici uvádějí, že jsme na prahu zcela nového způsobu řízení společenského systému spočívajícího v napodobování neuronové sítě našeho mozku prostředky soudobé výpočetní techniky (Petr Fischer). Demokracie jako forma vládnutí zůstává nicméně užitečnou, i když jen jednou z dalších, přestože méně popularizovaných proměnných společenského modelu kapitalismu.

Ochrana lidského společenství

Dostupné poznatky nasvědčují, že živočišný druh homo sapiens v průběhu svého vývoje uvnitř pozemského okolí podivuhodně směřuje k organizaci společenství, v němž demokratické prvky postupně narůstají. Může tomu tak být proto, že kolektivní způsob organizace zabezpečuje (na rozdíl od tendencí k samotářství) také tomuto druhu lépe rozvoj i dominanci v okolním biologickém světě. Dávat jen přednost jednoznačně systémům založeným na individuálních zájmech jednotlivců bych považoval nejen za prognosticky uspěchané, ale ve svých důsledcích patrně i sebe ohrožující.

Výzkum společenského chování jiných živočišných druhů ukazuje, že případná domněnka o obecném „demokratickém směřování“ nemusí mít vždy v přírodě užitečnou funkci. Poznatky soudobých přírodních věd nasvědčují, že může záležet na stupni druhového zakotvení a fyziologického vývoje, které daný živočišný druh v průběhu evoluce zatím dosáhl. V říši hmyzu evolučně velmi vzdálené člověku moudrému spatřuji vysoce funkční společenství připomínající pohádkové či historicky doložené absolutní monarchie, matriarcháty a násilnické nájezdnické militaristy, ale také číhající dravé samotáře potravinově závislé na počtu a dostupnosti lovených druhů.

U evolučně nám nejbližších lidoopů se musím už ale vyrovnávat s patrnou tendencí k vytváření společenstev s některými rysy organizací lidí a zajišťujících jedincům trvalejší přežití. Vedle výrazné vnitřní hierarchie mohu sledovat, jak se prosazují často patriarchálně nejsilnější jedinci udržující vnitřní soudržnost skupin a ochraňující je před vnějším i vnitřním nebezpečím. Vnitřní i vnější komunikaci mezi živočichy ale zatím ještě natolik nerozumíme, abychom s nimi mohli vést ještě výraznější dorozumívací styk a dokonce dialog.

Pokládám za nezpochybnitelné, že teprve v civilizační etapě evolučního vývoje našeho poddruhu homo sapiens sapiens se uplatňuje výraznější vnitřní uvědomění jeho jedinců podílet se diferencovaně na ochraně a rozvoji svého druhu bez výraznější diferenciace individuálního původu. Dle mého soudu bude důsledkem dalšího rozvoje lidského poznání kontinuálně mizet ze společenského vědomí teleologicky nepřekročitelná hranice mezi člověkem a ostatními živými tvory.

Závěrem

Mají-li si rozumět přírodovědci a technici se svými humanitními kolegy, je žádoucí především shodně chápat jednotlivé pojmy, kterým se v mediální sféře neobyčejně často přisuzuje zcela odlišný obsah. Shodné výrazy s různým významem jsou právě pro prvé dvě skupiny odborníků zcela nepřijatelné, zatímco třetí skupina jejich variabilitu obvykle toleruje. Vznikají tak neproduktivní odborné přehrady a zbytečná nedorozumění. Také unáhlené používání expresivních výrazů „totalitní“, „devastující“, „prohnilé“, „zločinné“ pro společenské systémy v průběhu jejich analýzy nevytváří prostor pro smysluplnou diskusi, v níž emoce by nikdy neměly převládat nad racionalitou.

Mé úvahy jsou jen odvážným a subjektivním exkursem přírodovědce na okraj intelektuálních sfér, které bývají vyhrazeny humanitním profesím, a proto mohou být diskutabilní i mylné. Zobrazují jen dobře míněnou snahu překročit bariéru oddělující výlučně odborné a neodborné pohledy na naši společnost s cílem iniciovat oboustranně srozumitelnou mezioborovou komunikaci k hledání a nacházení celospolečenského konsensu.

Za kritické připomínky k rukopisu děkuji svému dlouholetému příteli Ing. Antonínu Branžovskému, spolužákovi z Nerudova gymnázia v Praze, bez nichž by unikly mé pozornosti některé důležité aspekty této problematiky.

Josef Kuthan (1934) je chemik a vysokoškolský profesor, působil na VŠCHT v Praze a na univerzitách v Jeně a Freiburgu.

Obsah Listů 4/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.