Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 4 > Boris Mosković, Jan Pelikán: Zajizvující se rány i toužebná očekávání

Boris Mosković, Jan Pelikán

Zajizvující se rány i toužebná očekávání

Pozornost srbské veřejnosti se v předchozím půlroce upínala k výročí, které ještě stále postrádá patřičnou historickou distanci. Málokterá událost je v Srbsku dodnes přijímána s takovou dávkou nepochopení, otevřené zloby i trpkosti jako ozbrojený zásah Severoatlantické aliance proti někdejší Svazové republice Jugoslávii, od jehož ukončení uplynulo 10. června přesně dvacet let.

Téměř devadesátidenní bombardování jugoslávského území zastavil až podpis příměří v letištním areálu nedaleko makedonského města Kumanova. Během vojenských operací NATO vedle strategicky významných objektů zaútočilo mj. také na budovu státního rozhlasu a televize. Rakety poničily i čínskou ambasádu. Trauma roku 1999 se rychle – a jak se záhy ukázalo i pevně – ukotvilo v podvědomí rozhodující části srbské veřejnosti, která od začátku postup rozhodujících velmocí Západu logicky považovala nejen za zločinnou vnější agresi, ale také za potupnou a krajně licoměrnou geopolitickou lekci, která byla krutou ironií dějin uštědřena na samém konci krvavého 20. století právě jejich, vlastními problémy již dlouho předtím beztak zmítané zemi. V očích mnoha Srbů se tak obrazy leteckých útoků Severoatlantické aliance zároveň staly i jakýmsi tragickým vrcholem bouřlivé dekády, jež se odehrála ve znamení zániku jugoslávské federace, série válek a kolotoče mezietnického násilí.

Kotrmelec srbských národovců

Současné Srbsko je v mnoha ohledech zemí dvou tváří. Zatímco v jedné z nich lze snadno rozpoznat otisky složité minulosti devadesátých let, tu druhou již formovaly události i výzvy nového milénia. Politické a společenské poměry se v uplynulém dvacetiletí v nejednom ohledu výrazně změnily. Nezvratným důsledkem ozbrojeného zásahu NATO se stala nejprve ztráta faktické kontroly a později i formální svrchovanosti nad Kosovem. Došlo též k několika zásadním mocenským změnám – úvodní vedla v roce 2000 k pádu režimu Slobodana Miloševiće, ta (zatím) poslední před několika lety vynesla k moci stávající hlavu státu Aleksandra Vučiće. Právě zákruty osobního i politického života současného, nyní padesátiletého prezidenta názorně ukazují, jak křivolakou cestu Srbsko v posledních dvou dekádách urazilo. Při tomto putování se opakovaně potvrdilo, že vědomí tíživé minulosti a obava z nepředvídatelné budoucnosti jsou gordickým uzlem srbské reality.

Aleksandar Vučić, rodák z Bělehradu a vystudovaný právník, se začal politicky angažovat již na počátku bouřlivých devadesátých let. Tehdy vstoupil do Srbské radikální strany Vojislava Šešelje, muže přitahujícího pozornost svými radikálně nacionalistickými postoji, egocentrickou povahou, širokým rozhledem i břitkými výroky zpravidla překračujícími hranice dobrého vkusu. Snaživý Vučić založil svůj politický vzestup na image oddaného Šešeljova žáka, který nekompromisně obhajoval svérázné názory svého učitele. Vučić se tak mimo jiné hrdě hlásil k ideji „Velkého Srbska“ mající sjednocovat nejen území s většinovou srbskou populací, ale i teritoria považovaná za „historickou a neodcizitelnou“ součást srbského státu. Takový útvar měl podle radikálů zahrnovat i více než třetinu dnešního Chorvatska, Bosnu a Hercegovinu, Makedonii, Černou Horu a samozřejmě Kosovo. Poté, co se Šešelj počátkem roku 2003 dobrovolně odebral do Haagu, aby tam čelil obžalobě mezinárodního soudního tribunálu, jen máloco nasvědčovalo tomu, že by se snad Vučić někdy mohl, byť i mírně, odchýlit od jeho linie. Zvláště když takřka za každých okolností teatrálně nosil odznak s podobiznou svého stranického vůdce a s neskrývaným dojetím hovořil o jeho nadmíru statečné „misi v haagském žaláři“.

Zlom přišel v druhé polovině roku 2008. Vučić tehdy s o generaci starším Tomislavem Nikolićem, jenž fakticky působil jako Šešeljův zástupce, oznámil odchod od radikálů a založení vlastního politického subjektu – Srbské pokrokové strany (SNS). Jakkoliv se tento krok mohl jevit jako blesk z čistého nebe, jeho chladnokrevná logika byla více než zřejmá. Radikálům se totiž kvůli jejich svéhlavému vystupovaní – a to i přes opakovaná prvenství ve volbách – nedařilo získat odpovědné posty v exekutivě a přímou zkušenost s vládnutím. Nikolić musel krátce vznikem SNS skousnout těsnou porážku v prezidentském klání. S narůstající sérií Pyrrhových vítězství se uvnitř strany prohlubovala frustrace i vážné pochybnosti o správnosti dosavadního přístupu. Předáci nově ustanovené SNS se proto rozhodli vsadit na zdánlivě neslučitelné programové prvky. Srbské, poněkud uhlazenější, ale nadále militantní národovectví doplnili o proevropskou orientaci. Na úkor malicherných sporů o minulost akcentovali aktuální výzvy a budoucí vize. Na rozdíl od svých obdobně vystupujících politických rivalů se SNS mohla odvolávat na skutečnost, že se v předchozích letech nezdiskreditovala údajně nedůstojnou spoluprací se Západem a neúctou k těm, kteří uprostřed válečné vřavy devadesátých let bojovali za zájmy vlasti, aby pak byli podlým způsobem vydáni do nenáviděného Haagu. O vlasteneckém cítění a zapálenosti předáků SNS pochyboval vzhledem k jejich bohatému nacionalistickému portfoliu málokdo.

Náhlý a pro mnohé dodnes nepochopitelný názorový obrat, kterým před deseti lety prošel Vučić a jeho spolupracovníci, nezůstal bez ohlasu. Srbská pokroková strana zvítězila nejen v prezidentských (2012), ale s velkým přehledem i v parlamentních volbách (2014). V čele Srbska stanul tandem tvořený T. Nikolićem jako hlavou státu a A. Vučićem jako premiérem. Můžeme spekulovat, do jaké míry stojí za tímto nevídaným politickým kotrmelcem bezbřehý mocenský pragmatismus, dokonalý volební kalkul či prosté zjištění, že Šešeljova rigidně nacionalistická a v podstatě izolacionistická linie je z dlouhodobého hlediska neudržitelná a kontraproduktivní. Každopádně jejich „hereze“ způsobila na srbské politické scéně nebývalé zemětřesení a jejich vůdcům otevřela dlouho zapovězenou cestu k moci. Nejenže se SNS povedlo přilákat převažující část někdejších Šešeljových příznivců, ale také dokázala v souboji o voličské hlasy na dlouhou dobu doslova paralyzovat většinu svých konkurentů. Vučić, který se před dvěma lety elegantně zbavil svého staršího souputníka Tomislava Nikoliće a vystřídal ho v prezidentské funkci, se velice umně a efektně stylizuje do role zodpovědného a státníka. Tím se pokouší diskvalifikovat své protivníky, kteří podle něj tvrdošíjně a avanturisticky sní o realizaci „Velkého Srbska“ a satanizují každý pokus o spolupráci se Západem. Neznamená to však, že by sebevědomý a obratný Vučić sám pravidelně nezahrál na národoveckou strunu. Obranu srbských národních zájmů, jež v jeho patetických projevech patří mezi často skloňované sousloví, ale už vyzdvihuje bez euforického nádechu a mnohem spíše s odkazem na nezbytnost „tvrdé práce“ ve prospěch obyvatel Srbska.

Soud dějin

Letošní připomínky dvacátého výročí bombardování Jugoslávie velmi dobře ukázaly, že kurs nastolený SNS dokázal výrazně korigovat i pohled na tuto krajně citlivou kapitolu moderních dějin. Ozbrojený zásah NATO zůstává sice i nadále pro většinu Srbů nepřátelskou agresí a flagrantním porušením mezinárodního práva, jeho relevance (a traumatizující efekt) jako faktoru ovlivňujícího další směřování země však již beznadějně bledne. Média sice věnovala mimořádný prostor vzpomínkám, novým detailům a rozličným pohledům vztahujícím se k událostem jara 1999, těžko však mohla – i přes stále přítomnou vypjatou emocionalitu – zvrátit skutečnost, že se dvacet let stará křivda definitivně odporoučela z oblasti aktuální politické agendy do hájemství historizující publicistiky a bilancujících rozprav. Rozličné výstavy, diskusní večery, umělecká vystoupení, ale i několik protestních shromáždění, jež se během letošního jara snažily poukázat na nehumánní až zločinecký charakter intervence NATO, mohly jen stěží změnit nemilosrdná pravidla (geo)politiky. Ta mají mimo jiné za následek i to, že Černá Hora, která před dvěma dekádami tvořila se Srbskem jeden státní útvar, je dnes nejen plnohodnotným členem Severoatlantické aliance, ale její vládnoucí špička dokonce odmítá i sebemenší náznaky teze o někdejší „agresi NATO“. V rámci své euroatlantické linie označuje události roku 1999 za „intervenci“, nad jejímiž následky vyjadřuje maximálně opatrné politování. Takový postoj plně koresponduje i s výroky generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, který dvacet let starou ozbrojenou akci nedávno označil za legitimní a potřebnou, a to především s ohledem na tehdy hrozící humanitární katastrofu. Z jeho slov bylo přitom patrné, že za mnohem podstatnější považuje aktuální úspěšně se prohlubující spolupráci s Bělehradem. Spletitá dějinná traumata, jež vždy silně ovlivňovala společenské klima ex-jugoslávského prostoru, se setkávají s čím dál menším pochopením.

Vzhledem ke všem těmto okolnostem se Vučić vydal cestou promyšleného, ale efektního politického balancování. Srbská vláda i přes svou proevropskou orientaci jasně odmítá případné členství v Severoatlantické alianci. Místo toho se hrdě hlásí k vágně definované, ale přitažlivě znějící „neutralitě“. Opakovaně přitom vyzdvihuje své tradiční a srdečné vztahy s putinovským Ruskem, které pro nemalou část Srbů zůstává jedinou důvěryhodnou velmocí, a to i na základě odmítavého (ve skutečnosti ale spíše pasivního) postoje Kremlu k někdejším útokům NATO. Stejně snaživě se bělehradská mocenská elita ovšem pokouší i zbavovat pout minulosti. Málokterý moment vystihl samotnou podstatu Vučićova politického kursu, styl jeho veřejného vystupování, ale i charakter oficiálních připomínek dvacetiletého výročí útoků NATO lépe než ceremoniál odehrávající se v neděli 24. března v jihosrbském městě Niši. Viditelně pohnutý Vučić na něm na jedné straně připomněl stovky obětí ozbrojeného zásahu i jeho zločinnou podstatu. Na straně druhé ovšem nenechal na nikoho na pochybách, že i tuto zdánlivě nepřekonatelnou křivdu přenechává soudu dějin, a nikoliv silokřivkám aktuální politiky, když prohlásil: „Dnes, po dvaceti letech, máme nejen znovu přátele, ale i ty, kteří již nejsou našimi nepřáteli.“

Mezititulky redakce.

Boris Mosković (1990) je historik a balkanista, pracovník Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd, v. v. i., je mezi jiným autorem monografie Mezi Titem a Tudjmanem: Chorvatsko v letech 1989–1990 (Praha 2017).

Jan Pelikán (1959) je historik a balkanista, profesor Katedry jihoslovanských a balkanistických studií FF UK, mj. autor monografie Novými cestami: Kosovo v letech 1958–1969 (Praha 2014).

Obsah Listů 4/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.