Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 4 > Jan Vaněček: Šlaráfové a Vejři

Jan Vaněček

Šlaráfové a Vejři

Uvelebil jsem se na oblíbené rozviklané židli v zahradě před domem. Stejně jako ta židle viklal se mi i zub. Obojí mi nevadilo, nezviklalo, abych kvůli tomu smutnil. Na obloze jsem zahlédl balón. Snášel se pomalu dolů. Vtom mi zazvonil mobil. „Vidím tě, kamaráde, jsem v balónu, nechtěl by ses s námi proletět? Uděláme na tvé zahradě mezipřistání a naložíme tě. Co ty na to?“ Volal mi přítel Pepa. A myslel to vážně. – „Kdepak, Pepo, já mám z výšek strach, pobyt na štaflích považuji za hrdinský čin. Letět v balónu by byl můj konec.“ – „Posero!“ pravil a zavěsil. Balón pak nabral výšku.

Na trávník místo balónu mezipřistáli dva kosáci, prali se zobáky o žížalu. Chvíli na ně zpovzdálí vejrala dvoubarevná sousedovic kočka, pak je rozehnala. Patrně to udělala v jejich zájmu, aby si v té pranici neublížili. Po tomto záslužném činu se odcourala směrem na sever, odkud vpadli v třicetileté válce do Čech Švédové. Ale o tom ona nic nevěděla. Působila poněkud mrzutě.

*

Nic zajímavého už nebylo na zahradě k vidění. V hlavě se mi ale usalašil bezvadný pocit, neboť se mi podařilo konečně vypátrat, že také v mém rodném Českém Krumlově se scházela v letech 1892 až 1938 v zámeckém kasinu na druhém nádvoří pánská stolní společnost s názvem Schlaraffia.

Jednalo se o zábavný spolek, který byl založen již v roce 1859 v Praze a postupně se rozšířil do dalších měst země české i do celé Evropy. Klobouk dolů, jak se to v době bez chytrých mobilů, internetu a počítačů parádně logisticky zmáklo, podivil jsem se, nebyl z toho žádný trapas a zafungovalo to na jedničku. Kolik námahy dalo v porovnání s tím poskládat Evropskou unii. Ale leckdo naopak uvažuje, že by evropskému spolku dal vale.

Bylo to období prosperity, rozvoje průmyslu a nárůstu vzdělanosti, kdy feudalismu začínala zvonit hrana. Na výsluní společnosti měli namířeno továrníci, průmyslníci, bankéři a velkostatkáři, aby od radovánkami, přílišným hodováním a selskými povstáními znavené a znuděné šlechty převzali taktovku vývoje a dirigovali hospodářský a technický pokrok. Poskytli tak obživu pracujícím, dříve poddaným a nevolníkům.

Je pochopitelné, že po této náročné makačce si novodobí boháči potřebovali oddychnout, přijít na jiné myšlenky, zasmát se a pobavit; a ne si jenom lámat hlavu a spekulovat, jak co nejvíce a fofrem zbohatnout, či se obávat konkurence, bankrotu a stávek. Měli v hlavě ustláno, dařilo se jim to. Asi bych byl raději taky takový raně kapitalistický kutil, než se nudil s kněžnou na zámku a povinně poslouchal, jak neumí hrát na harfu a neladí, když zpívá.

Členem Schlaraffie se mohl stát každý bez ohledu na národnost a náboženství. Byla to však hlavně místní honorace, kterou začalo bavit se bavit. Ke zvyklostem patřilo parodování rytířských časů, satirické napodobování nafoukanosti šlechty a monarchistického úřednictva, používání kuriózních řádů a titulů, například Vaše Velkoleposti nebo Velevážený pane maharadžo... Byli ověnčeni mnoha vyznamenáními a řády.

Od pamětníků jsem se dozvěděl tři stupně šlaráfského členství: nováček se nazýval zbrojnoš, pak se z něj stal časem zeman, vrcholem bylo pasování na rytíře.

Ve stanovách měli psáno, že jsou spolkem pro podporu umění a humoru. To považuji za rozumné a příkladné. Každý, kdo má smysl pro humor a legraci, je sympatický. Nemusí mít kvůli tomu stanovy, ale budiž. Napadá mne, že některá ze současných politických stran a hnutí by se mohla radši přeměnit na takový spolek. Možná by se stala populárnější a oblbla více voličů.

Základem činnosti Schlaraffie bylo pořádání spolkových slavností, shromáždění, které se konaly pravidelně každý týden během zimních měsíců se zcela zvláštním ceremoniálem. Byl smontován podle středověkých rytířských hostin, mělo to ráz parodický, neboť místo rytířů se na shromáždění dostavovali třeba šašci (dvorní blázni) s honosnými rytířskými jmény. Toto recesistické pojetí mělo vyjádřit odpor k směšnosti a hloupostem světa, vysmát se životu na královských a knížecích dvorech, bažení po šlechtických titulech a řádech v myslích staré aristokracie a měšťáků. Bylo to v jejich pojetí zábavné a libovali si v tom.

Dneska se také baží po titulech, ale jiných. Ty šlechtické už dávno nefrčí.

Spolková místnost šlaráfů se nazývala Hradem, měli vytvořený spolkový znak a spolkové barvy. Na shromáždění byl předepsaný tmavý oblek nebo frak. Přes pravé rameno nosili šerpu. Na hrudi měl každý řády a vyznamenání. Byli na ně pyšní a nechávali se s nimi na památku fotografovat. V Krumlově lze nalézt snímky místních šlaráfů v bývalém fotoateliéru pana Seidela.

Spolku šéfoval maršál, zřizovaly se funkce kancléře, tajné rady a dalších hodnostářů. O přijetí nového člena hlasovali šlaráfové cvrnkáním kuliček. Přivítacím pozdravem se stal pokřik lu-lu, což vyjadřovalo souhlas či pochvalu. Jednacím jazykem byla němčina. Nebylo dovoleno diskutovat o politice, obchodu a náboženství. Důležitá byla zábava a dobrá nálada. A pak ty řády, které si vzájemně udělovali a zdobili se jimi.

Je psáno, že název Schlaraffia byl odvozen z pojmu vysněná země, svět nicnedělání, bez starostí, pohody a radosti, země nesmyslů. Výraz Schlaraffer byl překládán jako bezstarostný požitkář. Bavili se podle svého a leccos si dovolili.

Ti krumlovští unesli prý z recese prachatického starostu, který byl také členem tohoto spolku. Patrně pak požadovali výkupné, napadlo mne. Na kolik si Prachatičtí svého starostu cenili, jsem se nikde nedočetl. Ale věřím, že jim Krumlováci výkupné ze slušnosti vrátili, konec konců co s ním, jednoho starostu už ve městě měli. Dva by se mohli pohádat.

Krumlovský spolek se jmenoval Krumavia, v Budějovicích byl též – s názvem Budovicia.

Jedním z maršálů krumlovského spolku býval Ignác Spiro, velkoprůmyslník židovského původu, majitel papírny ve Větřní. Financoval výstavbu synagogy ve městě – i dalších staveb, zejména sociálního poslání, například sirotčince. Členy nebyli však jen továrníci a obchodníci, ale i ředitel městské hudební školy, učitelé, profesoři, školní inspektor a další vzdělanci. Někteří z nich psali básně, byli i jinak literárně činní a na veřejnosti známí.

Krumovia zanikla koncem třicátých let dvacátého století stejně jako jiné šlaráfské spolky; všude tam, kde území obsadili nacisté. Hitler takové spolky neměl v oblibě, protože se v nich nehajlovalo. To šlaráfové nedělali. Přesto se některé zachovaly nebo byly v Evropě po válce obnoveny, například v Praze. V Krumlově nikoliv. Není známo, kdo byl tím posledním šlaráfem, který v krumlovském zámeckém kasinu zhasl.

Nejvíce mě zaujalo, že Bubo bubo, výra velkého – naši největší sovu, symbol moudrosti – si Schlaraffia zvolila za svůj hlavní znak a erbovní zvíře.

*

Dotrmácel jsem se ve svém rozjímání k další krumlovské zábavní společnosti pojmenované Vejři, která měla Bubo bubo také ve znaku. Vejral na ně ze zdi jejich klubové místnosti.

Uhnízdili se jako pánský stolní klub ve Vejrovně hostince U Dušků na jaře roku 1968. Postaral se o to místní notář Josef Moravec. Zrovna toho dne pršelo. Ale brzy přestalo.

Prvním jejich Vejrovským činem bylo, že si Vejrovnu vyzdobili mucholapkami a dbali, aby nebyla otevřená okna a dveře, kudy by se dovnitř hrnuly mouchy a upíjeli jim z půllitru pivo.

Přicházeli mezi ně postupně i osoby mužského pohlaví z okolních farností a polesí, které se chtěly stát také Vejry. Šířily pak jejich ideály i za humny.

Vejři měli rádi nadsázku. Platí, že historky vyznějí pravdivě, jsou-li uvěřitelné a pobaví. Sympatické bylo jejich Vejrovství, důležité velké „V“ v názvu. Existují vejři s malým „v“. Koukají na nás z volebních plakátů, vysedávají na úřadech, mluví v televizi. Někdo zůstane vejrem navěky, jiný se zastydí a vyhledá pomoc.

Rádi do Vejrovny zavítali také známí pražští herci Jaroslav Vojta a Josef Bek, když v Krumlově divadelničili.

Vejři nekonali sice taková vznešená alotria jako šlaráfové, ale jejich snahou bylo, aby z hospod ani v období budování socialismu nevymizela dobrá nálada a sranda, vývoj neustrnul, ubíral se správným směrem, dělníci, rolníci a pracující inteligence si mohli dopřát po práci legraci. Prohlašovali, že nejspokojenější jsou ti, kterým nebyla násilím vnucována vzdělanost, politická či náboženská příslušnost. A hlásali, aby každý odcházel z hospody chytřejší, než když do ní vstoupil, neboť i tam je možné doplnit si vzdělání. Proto pořádali ve Vejrovně disputace na různá témata, například o moderních metodách šlapání zelí. Zajímavá byla debata o sexu, kde se, teprve až kukačka zakukala půlnoc, nakonec shodli, že sex je práce jako každá jiná, a nemá se odkládat na jindy. Na předvánočním kolokviu, když si smočili jazyk prvním pivem, se při rozpravě o umění jednomyslně usnesli, že umělci nesnášejí čistý vzduch, denní světlo a mléčnou stravu. U druhého džbánku dospěli k poznání, že pořekadlo Já o voze a ty o koze je kýč.

O politice Vejři rozmlouvali až po třetím pivu, neboť jim to teprve začalo politicky správně myslet a zbavilo je to trémy. Vejr Melichar z horní hájovny přestal koktat a zapil to lidskou tváří (myslivcem).

Když Vejři dopili závěrečné vítězné pivo toho večera, tak se ještě, než se odebrali domů do svých postelí, shodli, že člověk s alkoholem v krvi má lepší schopnost domluvit se v cizím jazyku. Zajímavý průběh měl masopustní seminář. Byl na téma Co si člověk neudělá sám, to mu jiný udělá blbě. Následná dvouhodinová rozprava zabývající se dějinami této moudrosti jim zachutnala jako Vejří zob, který k pivu přitom zobali. Věděli, že dějiny se vždy lépe vstřebávají a chápou s plným žaludkem.

Dávali také najevo, že i pouhé písmeno může vyjádřit zajímavou myšlenku. O Ypsilonu tvrdili, že vytváří rozcestí. Jedna z cest může vést do pekla. Žádný nápis či plakát ve Vejrovně nesměl obsahovat Y. Zbavili se ho i za cenu gramatické chyby. Místo Výři se proto pojmenovali Vejři. Tak byli důslední a svědomití ve své mluvnické praxi. A nepodléhali ani módním vlivům, co se týče pokrývky hlavy. Pánbůh nás stvořil vlasaté, toho se drželi. Pokud někdo vstoupil do Vejrovny v klobouku nebo v čepici na hlavě, odehnali ho. Jednou se však nečekaně stalo, že vešla dovnitř babča s nůší. Poručila si limonádu, že má žízeň. Na hlavě měla šátek. Té ho prominuli a zapsali ten svůj dobrý skutek do kroniky. Stalo se pak zvykem, že babči s nůší mohly do Vejrovny vstupovat v šátku a nikomu to nevadilo.

A ještě jeden zvyk se ve Vejrovně ujal. Ti Vejři, kteří se během roku něčím proslavili, mohli v zimě sedávat blíž ke kamnům. Někdy tam bývala tlačenice, ale nikdy prázdno.

Konali také osvětovou činnost. Pro žáky z místní školy, kteří měli na vysvědčení dvojku z chování, uspořádali výlet do polepšovny s odborným výkladem a ukázkou moderních způsobů trestů. Trojkaři z mravů mohli okouknout, jak to chodí v „lapáku“. Několika lumpům se tam zalíbilo a nechtěli se vrátit zpět do školních lavic. Ředitel školy pak už neměl zájem tuto osvětovou akci opakovat, ubývalo mu žáků a přibývalo trojkařů z mravů. Vejrům však za jejich snahu poděkoval a předal na památku obraz s názvem Dva Vejři píšou čtyřručně na psacím stroji, který ve volné chvíli osobně v ředitelně namaloval a nechal ve školních dílnách zarámovat.

Zajímavou a poučnou akcí ve Vejrovně byl Den otevřených oken a dveří. Nejvíc se tam hrnuli důchodci v domnění, že dostanou zdarma napít piva dle libosti. Za stejným účelem tam oknem lezli i zvědaví psi. Napít dostali všichni, ale vodu, z níž se to pivo vaří. Hostinský po skončení této dobročinné akce prohlásil, že se tu dneska vypilo víc vody než včera piva. Bylo to tím, že včera měl zavřeno.

*

Ti dva kosáci se do třetice objevili na trávníku. Žížalu v trávě nehledali, přiletěli mi znovu zazpívat. Tentokrát neswingovali. Zlidověli v repertoáru. Kdyby je slyšel Leoš Janáček, zapsal by si jejich zpěv do not a použil v některém ze svých hudebních děl.

Vedle u sousedů zakokrhal dobře živený kohout natrénovanou odpolední znělku a dal mi tak najevo, abych nemeškal, neboť nastal čas zajít do blízké hospody a načerpat tam nových intelektuálních sil. A domů jsem pak z ní odcházel chytřejší, než když jsem vešel.

Jan Vaněček (1946) publikuje časopisecky i knižně povídky a fejetony. Žije v Českém Krumlově.

Obsah Listů 4/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.