Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 4 > Knihy

Knihy 4/2019

Hymna demokratickej mládeže

– Kdyby chtěl někdo natočit něco jako Trainspotting pro dnešek a cítil se při tom situován na východ od bývalé železné opony, může vzít Hymnu demokratickej mládeže Serhije Žadana jako výborný základ pro scénář. Úsporný soubor črt koncentruje na malé ploše esenciální zážitky čerstvě nabyté dospělosti v čerstvě nabytém kapitalismu. Nepřeberně „svobodných“ možností – jak vydělávat, s kým chodit, jaké brát drogy a po čem toužit – zde v rozletu naráží do tradičních vzorců, které se od časů „před svobodou“ nehnuly ani o píď. Básník, esejista a občanský aktivista Serhij Žadan tento náraz ukazuje v kompozici šesti příběhů ze současné Ukrajiny. Jejich aktéři zápasí o nemožné: systémové spojení romantické vůle k životu a naprosté lhostejnosti vůči člověku, obdivu ke kráse a lásce s brutálním cynismem a fyzickou krutostí. Humor, který místy odkazuje k vyspělé tradici politické satiry v postsovětských zemích, čtenáři jasně napovídá, že autor v něčem přehání; zároveň se ale nemůžete zbavit dojmu, že to dělá vlastně z ohleduplnosti k nositelům dost podobných reálných osudů. Ostatně fakticita zde (téměř básnicky) neslouží k pochopení věci, kulisy podnikatelských záměrů, rodových mafií a zraněných vztahů skládají dohromady jeviště, na kterém skutečné vyprávění teprve začíná. Hymna demokratickej mládeže není fundovanou reflexí současného života v postsovětských zemích, je to literárně převyprávěný životní pocit lidí, kteří ve zhruba podobnou chvíli chtěli od života zhruba podobné věci a dostalo se jim zhruba podobných facek. Kniha vyšla nejprve v Německu (Suhrkamp 2008), vloni pak na Slovensku, do češtiny zatím přeložená není.

Serhij Žadan, Hymna demokratickej mládeže, z ukrajinštiny do slovenštiny

přeložil Patrik Oriešek, BRAK, Bratislava 2018, 146 s.

Pohřební hostina za jedno město

Heda Čepelová

– Nový román Miloše Urbana můžete číst mnoha způsoby. Je to dobrý detektivní thriller. Je to místopis, který vám živým obrazotvorným jazykem představí Karlovy Vary v jejich dnešní podobě, té goethovsky historické i té teprve nedávné, porevoluční. Jak je autorovým dobrým zvykem, je to i román o vztazích a o tom, jak se naše vztahy k druhým hluboko propíjejí do naší subjektivity a očekávání od vlastní budoucnosti. Ať už Kar čtete jakkoliv, jedno v něm najdete: boj s úpadkem, prochá­tráváním se ke konci, boj proti strachu z konečnosti, která číhá za rohem. Autor v knize označuje své rodné město „městem mrtvých dětí“, a jak vyplývá z děje, nejde jen o ty, které se stanou obětí brutálních kanibalských vražd, jež se v Karlových Varech začaly šířit. Některé děti jsou mrtvé, ačkoliv fyzicky stále žijí, a jiné žijí, aniž by se kdy fyzicky narodily. Metafyzika života se potkává s organismem lázní: také ty mají svůj cyklus, svoje zdroje života, ať už v podobě ruských turistů nebo místních lidí, a svoje zdroje odumírání. Jak v těch zamotaných vztazích odhalit vraha a chytit ho při činu za ruku? A ruku na srdce, má cenu zachránit jeden život, ať už svůj vlastní, nebo něčí milovaný, když jsou ve hře potenciální stovky životů, existence celého města? Detektivkovému čtení pomáhá, že je román psaný v „er-formě“, a tak je možné se při hledání viníka příjemně probát ke konci s odstupem od etických dilemat a rodácké nostalgie. Dramatičnost děje navíc krásně umocňují syrové brutální scény a fakt, že hrozící katastrofa má civilizační rozměr teroristického útoku či výbuchu jaderné elektrárny. Pokud se ale rozhodnete přijmout od knihy víc než variaci na sezónní téma „Černobyl“, zkuste ji uchopit jako pozvání. Kar může být skvělou důvěrnou společností při návštěvě Karlových Varů mimo festivalovou sezónu.

Miloš Urban, Kar.

Pohřební hostina za jedno město,

Argo, Praha 2019, 348 s.

-hč-

Homo deus. Stručné dějiny

– Izraelský historik navazuje na svou knihu Sapiens. Stručné dějiny lidstva (vyšla i u nás), v níž líčí průběh a důsledky „kognitivní revoluce“. Posilování lidského rozumu, které započalo před asi 50 000 lety, dalo člověku do rukou moc, která mu dnes umožňuje vyhnout se hladomorům, epidemiím, ale také velkým válkám. První část knihy tak začíná optimistickým akordem, který je ale v druhé části narušen otázkou: „Moderní úmluva slíbíla lidstvu nebývalou moc a slib splnila. Čím ale za ni máme zaplatit? Máme se vzdát smyslu.“ Věda, na níž je naše moc založena, totiž nedokáže ve světě žádný smysl najít. Zdá se však, že ve druhé části knihy autor nachází východisko. Je jím „zrod nové, revoluční víry – náboženství humanismu“. Ukázalo se, že tento humanismus, podle něhož „nejvyšším zdrojem smyslu života a nejvyšší autoritou je naše svobodná vůle“, dokáže vytvořit společnost, která se obejde „bez pomocné ruky nějakého boha, krále nebo církve“. V druhé půli minulého století poněkud překvapivě dokázal zvítězit i nad agresivním komunismem. Tím bohužel příběh nekončí. Největší úspěchy lidského poznání nás totiž naklánějí k závěru, že základní opora liberálního humanismus – naše svobodná vůle – neexistuje. „Umělé inteligence“, kterým lehkomyslně předáváme stále větší díl své agendy, nic nevolí, prostě se řídí algoritmy – dokonce bychom je přímo mohli algoritmy nazývat. Inteligence není podle autora totožná s vědomím, co je -vědomí, jsme se přes všechny vědecké úspěchy nedověděli a ve srovnání s triumfy algoritmů se vědomí zdá být pouhou chimérou. Stručné dějiny zítřka, k nimž nakonec přechází autor, tak naznačují dvě alternativy: jednou je podřízení humanismu technologii, což by podle Harariho znamenalo konec člověka, jak jsme ho doposud znali, druhou pak „dataismus“, v němž se smyslem všeho stane sbírání a využívání dat a sám člověk se posléze ukáže jako zbytečný a nahraditelný umělou inteligencí. V čem vlastně spočívá důstojnost člověka, která by ho činila nenahraditelným? Autor dokáže jasně a jednoduše vyložit základní filozofické problémy, do nichž se naše budoucnost zaplétá. Odmítá iluze, jimž podle jeho názorů propadají i obhájci humanistického racionalismu jako Dennett, Harris či Dawkins. Jeho kniha je natolik znepokojivá, že skoro váhám, mám-li ji čtenáři toužícímu po dobré zprávě doporučit. Budu se jí asi časem muset zabývat podrobněji.

Yuval Noah Harari: Homo deus. Stručné dějiny

zítřka, z angličtiny přeložili Alexander Tomský a Anna Pilátová, LEDA, Voznice 2017, 431 s.

Hvězdopravné nebe

Jan Novotný

– Nazíráno ze Země projde Slunce každý rok kolem dokola tuctem souhvězdí, který nazýváme zvěrokruhem, ačkoliv obrazce s nimi spojené, a tedy ani jejich názvy zvířatům vždy nepříslušejí. Zvěrokruh hrál zprvu významnou roli v astronomii, pak se zájem o něj přesunul k astrologům a dnes je hlavně zdrojem inspirace pro umělce. Okouzlil i antropologa, archeologa, spisovatele a básníka Jaroslava Malinu, který mu s pomocí osmi poradců a třiceti výtvarných umělců věnoval dílo vynikající učeností i krásou. Najdeme v něm především pojednání o úloze nebeských jevů a zvěrokruhu v pozemském životě od pravěku až po současný „světověk“. Text je provázen ukázkami architektury a umění příslušných dob, nechybí ani orloje včetně olomouckého. Další část se věnuje jednotlivým souhvězdím, bájím a tradicím s nimi spojeným, a uvádí i výběr osobností ve znameních narozených. Následují díla našich současných malířů a sochařů inspirovaná zvěrokruhem a doprovázená medailonky tvůrců. V závěru knihy se dovíme, proč narození v jistém znamení již neznamená, že v jeho okamžiku se Slunce nacházelo v příslušném souhvězdí, a jak se ve zvěrokruhu ocitlo ještě třinácté souhvězdí – Hadonoš. Knihu možná nezaložíte do hlubin knihovny, ale ponecháte ji na očích, kde bude stále lákat k otevření a vizuálnímu i čtenářskému potěšení.

Jaroslav Malina: Hvězdopravné nebe

zvěrokruhu nad námi provázené

originálními texty, malbami a sochami,

Akademické nakladatelství CERM,Brno 2019, 528 s.

-jn-

Knihy všech ročníků

Obsah Listů 4/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.