Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 4 > Tomáš Tichák: Vzpomínky z cest aneb dala dala

Tomáš Tichák

Vzpomínky z cest aneb dala dala

Zní to banálně, ale nevýhodou práce doma je, že se z práce nedá odejít domů. Ale má to i své výhody. Třeba o prázdninách, které jsou sice stále pracovní dobou, skoro nikdo však netelefonuje, nepíše. A na nic se nespěchá, neboť se vzájemně předpokládá, že se všichni sluní u Jadranu, v Pacifiku či Karibiku. A protože tam asi skutečně odletěli i autoři a reportéři pořadů, jež pravidelně sleduji v rozhlase a televizi, najednou se jakoby zastaví čas.

Přicházejí ovšem zprávy od dětí, jež se též rozptýlily do světa. Dcera zrovna objíždí na kole skandinávské fjordy. „Až na tu heatwave je nám tu hezky,“ píše. A syn zase u Indického oceánu krouží kolem Zanzibaru. „Náš rezort je, no... nádherný! Ale na bookingu ho docela utřem. Náš pokoj je ,budget economy‘, takže bývalý kozí chlív, i když jakože super hipster cosy. Do blízkého Paje jezdíme dala dala.“ Zní to pěkně exoticky, přestože se při čtení zastydím nad svým provincionalismem.

I když je v létě ve městě jen o trochu méně hluku, někdy jako by se vkrádalo úzkostné ticho. Přivolává sny a oživlé vzpomínky na přátele a příbuzné, kteří zmizeli do nenávratna. A na dávné události. Včetně zvuků, vůní, chvějivých pocitů. Hluboká noc v červenci před padesáti lety. Sedíme u mihotavé obrazovky, na níž sestupuje po schůdkách šedivý stín na nejasnou zem – ale Země to není. Obraz je špatný a bez komentáře bychom nevěděli, na co se díváme. Už tehdy jsem si ale uvědomil, že se vlastně účastníme největší události v dějinách lidstva, a do očí mi vhrkly slzy. Když přenos skončil, za záclonami se rozlehl šelest, to kráčela tiše ranním šerem do kasáren nová sovětská okupační posádka.

Cestuji dál časem. Před dvaceti lety se kolem mne sunuly jiné armády. Ve Skopji, kam jsme coby zaměstnanci české Charity doprovodili humanitární konvoj, jsme nocovali v hotelu společně se zpravodaji světových televizních stanic. Nad hlavami duněly vrtulníky Apache, v ulicích obrněné transportéry, všiml jsem si, že v otevřeném poklopu jednoho z nich stojí britská důstojnice. Od hraničního přechodu svážely napěchované městské autobusy uprchlíky do nedozírných sběrných táborů za městem. Tu a tam proťala oblohu klikatá stopa a  zpoza kopců na severu se po chvíli ozvala dutá rána. Vysvětlili mi, že to je chytrá raketa Tomahawk.

Také tam jsem ve snu hovořil s blízkým, nenávratně vzdáleným člověkem. Okamžiky vymknuté z všednodenních kloubů tomu asi přejí. O měsíce později jsme, už v Kosovu, na vlastní oči viděli vypálené albánské vesnice i na oplátku hořící srbské, rozbombardovanou elektrárnu v Prištině, čerstvé hroby v Gjilane.

Opravdu stárnu, protože u sebe pozoruji efekt nepřímo úměrné zapomnětlivosti – padesát let stará vzpomínka je jako živá, deset roků zpět si nepamatuji zhola nic. A tak jsem nalistoval svůj deset let starý fejeton. Ale nebylo to k ničemu. Jako by ho psal někdo jiný. Byl o touze po příbězích a hledání fyzikální teorie všeho. Autor dospěl k smělému závěru, že příběhy nevytváří uměle touha hledat souvislost v nahodilém sledu událostí, ale právě ta nahodilost že je skutečný obraz světa, „světa příběhů stvořených z principu neurčitosti“.

Včera se syn vrátil z Afriky a reportoval už osobně. Například teď víme, že káva arabica roste na stromech, kdežto robusta na keřích, anebo že pepř černý, bílý, červený i zelený je totéž koření, pouze jinak zpracované. „Je v Tanzánii draho?“ vzneseme dotaz. „Záleží, jak se domluvíte.“ Zapomněl jsem se ovšem zeptat, co to znamená jezdit dala dala.

Odpoledne mě napadlo zajet za otcem a pokračovat v cestování časem jeho prostřednictvím. O svých šestých narozeninách koncem srpna byl s rodiči na výletě ve Zlíně. Divil se tolika vojákům na nádražích. 1. září ho maminka zavedla poprvé do školy. Od pana učitele Vaci se dověděli, že začala válka.

Konečně! – zaradovali se prý sousedé, protože předpokládali, že Hitler bude do měsíce na lopatkách.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 4/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.