Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 4 > Alena Zemančíková: Tady stávaly topoly

Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Tady stávaly topoly

Teprve loni vyšel v nakladatelství Torst knižní rozhovor Karla Hvížďaly s Josefem Topolem Sezóny srdce, pořízený v letech 2002–2005. V ediční poznámce čteme: „Ač mě pan Topol celou dobu při práci podporoval a byl s textem spokojený, když jsem mu ho předal celý k autorizaci, zakázal ho publikovat. Byl světloplachý a bál se asi hlavně publicity a rozruchu, kterým by na sebe upozornil: chvílemi propadal až třeskuté panice z bulváru.“

Josef Topol zemřel v roce 2015, mladší syn Filip v roce 2013. Bulvárního v té knize není nic, Josef Topol mluví o lidech svého soukromí výhradně láskyplně, problémů se nedotýká. Čtenáře to až mrzí, nikoli z bažení po bulváru, ale proto, že by u tak senzitivního člověka jako Josef Topol chtěl alespoň tušit, jak prožíval události, s nimiž si nevíme rady, například sebedestrukci mladšího syna Filipa (kterého o dva roky přežil).

Rozhovor se dotýká především dětství v Poříčí nad Sázavou (a rodových kořenů), divadelních začátků u E. F. Buriana a spolupůsobení v Divadle Za branou. K tomu patří i portréty jeho zakladatelů Otomara Krejči a Karla Krause a herců Jana Třísky, Marie Tomášové a Leopoldy Dostalové. Trochu se dotkne i přátelství s Václavem Havlem, ale méně, než by čtenář čekal. Kapitoly o Divadle Za branou jsou překvapivě kritické, zejména vůči Otomaru Krejčovi a jeho diktátorské režijní metodě i dlouhému zkoušení, pochopíme, že mladý Josef Topol se cítil Krejčou v Národním divadle do značné míry lapen a tím předčasně vyřazen ze společenství divadelníků malých scén, které v Praze od počátku 60. let vytvářely „divadelní zázrak“, který zaujal tehdejší svobodný divadelní svět. Josef Topol ale nebyl světoobčan, v knize publikované dopisy ženě Jiřině z USA, kde pobýval na stipendiu Fordovy nadace, svědčí o plachosti a stesku po domově.

Důvěrným světem Josefa Topola bylo Poříčí nad Sázavou, které se otisklo do hry Konec masopustu a jež prosvítá i dějem románů Jáchyma Topola Noční práceCitlivý člověk. Josef Topol mluví o rodičích a důležitých postavách svého dětství (právě v nich vidíme předobrazy postav v Konci masopustu). Ve vzpomínkách evokuje i důležité děje válečné doby i poválečných poměrů.

Výpovědi Josefa Topola jsou Karlem Hvížďalou citlivě přepsány, takže znějí podobným jazykem, jakým promlouvají postavy jeho her. Doplněny jsou dopisy, básněmi, promluvami k hercům a několikrát i texty jiných autorů (zejména filozofa Josefa Šafaříka, který měl na Topola mimořádný vliv). Celek knížky, která má podtitul Collage in adagio, je s pomocí editorovou vytvořený autoportrét, pouze však jeden z možných. Je na něm citlivý až přecitlivělý muž básnického nadání, mistr osobitého slovesného výrazu, pozorovatel, intuitivně se děsící jakéhokoli násilí (včetně reformního v roce 1968 a revolučního v roce 1989), s postavou poznamenanou fyzickou prací. Vyprávění je obestřeno tajemstvím nevysloveného, na otázku, kterou přijme, odpovídá Josef Topol otevřeně, anebo otázku (ohledně dramat svého soukromí) nepřipustí. Text – koláž se tedy čeří nad hlubinami, do nichž nevidíme.

*

Takhle přistoupili pražští generačně spříznění divadelníci, dnes už absolventi DAMU v různých angažmá, k inscenaci Tady stávaly topoly, kterou sehráli 18. července 2019 pouze jednou v Poříčí nad Sázavou. Představení mělo podobu obchůzky kolem řeky Sázavy, jejího náhonu, místa před rodným domem, hřbitova, mostu a lávky, končilo na louce. Vše potřebné se vezlo na bizarních kárách, postrkovaných maškarami, které různě zneklidňovaly účastníky dění. Herci byli víceméně v rolích postav z her Josefa a románů Jáchyma Topola, Marek Mikulášek s sebou stěhoval elektrické klávesy, na něž hrál skladby Filipa Topola. Publikum vedl a animoval Anděl, chvílemi je proměnil ve sbor maškar z Konce masopustu a donutil je odpovídat na otázky života a smrti. Neklid a trápení zosobňoval Mertek, Jáchymův blázen i divotvůrce, který chodil po hladině i po dně řeky (opravdu, vypadalo to tak), polohu obav a úzkostí představovala Matka, na jednom zastavení zavřená v kleci obecní studny, hudebník se na hřbitově proměnil ve Václava Klause, ješitně přednášejícího vlastní otřesnou recenzi na román Citlivý člověk, v níž bolševicky označuje autora Jáchyma Topola za pražskou kavárnu odcizenou obyčejným lidem. Nakonec Anděl odveze Mertka, který si zoufá nad tím, že v žádné hospodě se nedá s nikým mluvit, protože všude hraje televize, na motorce (podobně, jako Rafael vozí Marii v Konci masopustu a Polka vypravěče v Noční práci) a podvečerem zní klavír Filipa Topola, na který hraje muzikant chvílemi doslova rukama nohama (nohama kolegyně herečky, empaticky inklinující ke staršímu i mladšímu topolovskému výrazu, nejspíš v roli, přisouzené staršímu bratru Jáchymovi). Ti, kteří přijeli z Prahy, odcházejí na poslední večerní vlak, místní jdou domů, hlavu plnou mihotání odlesků na řece, postav, slov a neodbytných klavírních úhozů.

Josef Topol: Sezóny srdce. Collage in adagio. Rozhovor Karla Hvížďaly. TORST 2018.

*

Tady stávaly topoly. Plenérové divadelní setkání inspirované dílem a fantaziemi Josefa, Jáchyma a Filipa Topola. Vzniká na základě vzpomínek, básní, románů, her a písní tří výrazných uměleckých osobností, které v obci Poříčí nad Sázavou prožily část svého života. V díle všech tří Topolů zanechalo městečko, jeho obyvatelé a příběhy otisk. Přečetli, vybrali, vyposlechli, přetvořili a sehráli Kateřina Císařová, Martina Šindelářová, Marek Mikulášek, Vít Roleček, Bára Šupová, Vojtěch Bartoš, Pavel Kubín, režisérka Zuzana Burianová a dramaturgyně Marie Nováková.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 4/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.