Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 6 > Pavel Šaradín: Třicátý rok s demokracií

Pavel Šaradín

Třicátý rok s demokracií

Letošnímu roku dominovalo jedno velké výročí, které svádí k rekapitulaci, hodnocení úspěchů i neúspěchů a zejména k otázce, zda je naše demokracie již stabilní, či nikoliv. V roce 1989 jsme nemohli vědět, kam se za 30 let jako společnost dostaneme. Možná jsme si představovali, že na tom budeme jako Rakušané nebo Dánové. Zkrátka Češi a Slováci jako součást západní Evropy. Někdy na začátku 90. let jsem seděl ve fakultní knihovně a četl ekonomické prognózy. Rakouskou ekonomiku doženeme za 27 let, německou za 32 let. S tím souvisela i očekávaná životní úroveň. Po 30 letech víme, že jsme se snažili obě země doběhnout, ale ty nakonec ještě více zrychlily.

Zima

Do nového roku prezident promlouvá netradičně o druhém svátku vánočním. Miloš Zeman změnil zavedenou zvyklost, poslední novoroční prezidentský projev pronesl Václav Klaus v roce 2013. Zmínil v něm tolik kritizovanou amnestii. Zastavil mnohé nevykonané nepodmíněné tresty a některá trestní stíhání. Nový rok 2019 prvně v televizi přivítali předsedové obou parlamentních komor. Jaroslav Kubera varoval před ztrátou svobody a všudypřítomnou kontrolou občanů státem. „Trvejme na tom, že ne chřástal polní a brouk páchník jsou pány tvorstva, ale že muž a žena a rodina v širším slova smyslu ční nad vším ostatním jako Mount Everest,“ zhodnotil předseda Senátu. Předseda sněmovny Radek Vondráček se soustředil na demokracii, vyzdvihoval ji a upozorňoval na rozdělenou společnost, za niž podle sebe sama nese spoluodpovědnost.

Podle ukázek aspiroval osmidílný seriál Most na filmovou událost roku. Po prvním díle jsme věděli, že tomu tak bude. Režisér Jan Prušinovský, zdá se, pomohl romskou komunitu přiblížit celé společnosti, a to vcelku sympatickým způsobem. Osm večerů však nestačí. Některé hlášky zlidověly, problémy byly pojmenovány, ale po pár týdnech zase zapomenuty. Což není vina filmového štábu, ale naší společnosti a našich priorit. Přitom výzkumy ukazují, že pokud se někdo narodí v strukturálně postiženém regionu, vyloučené lokalitě, obtížně toto prostředí opouští. Děti mají horší průměrné známky než ve zbytku populace, a tím i horší podmínky, aby se dobře uplatnily v životě.

Zahraničněpolitickým tématům vévodilo jediné, očekával se odchod Británie z Evropské unie. V lednu se promítal film Brexit, který poukázal, jak špinavá a lživá kampaň se v době před referendem vedla. Na konci roku 2019 víme, že Británie zatím neodešla. Brexit se plánuje na rok 2020, zemi ovládá chaos a pro nás je to velké varovní před bezhlavým posilováním některých prvků přímé demokracie. Británie je nejvýraznějším příkladem selhání politiky. Politiky jako povolání. A kolébky zastupitelské demokracie.

Špatná zpráva přišla z našich vod. „Okouni mizejí z českých řek, rybáři musí omezit lov,“ psalo se v únoru na Novinkách. Ještě před několika lety se o okounovi psalo, že je plevelná ryba. V rybářské baště v Rudolticích na Šumpersku je porce dvakrát dražší, než platí zákazníci za pstruha.

Jaro

Na Slovensku se uskutečnily prezidentské volby. Vyhrála Zuzana Čaputová. S politickou kariérou teprve začíná, ta může být skvělá, stejně jako špatná. Způsob jejího projevu je konsensuální, což je dobrý základ pro to, aby byla prezidentkou celé země, nikoliv jen svých voličů. V bouřlivé době se jedná o skvělou zprávu, protože role lídra je nesmírně důležitá. Jeho pojetí společnosti přebírají mnozí občané, a tak je velký rozdíl mezi tím, když hovoříte vlídně, nebo urážíte své odpůrce. Stejně jako Miloš Zeman ve svém inauguračním projevu řekla: „Budu usilovat být prezidentkou všech občanů.“

Milan Kundera oslavil 90 let. V rozhlase se četly jeho Nesmrtelnost a Nesnesitelná lehkost bytí. V listopadu pak Host otiskl rozhovor s jeho paní. Mj. v něm tvrdí, že Pavel Tigrid říkal po převratu jejímu muži, aby se nepletl do politiky. A do země se nevrátil proto, že ho nechtěli disidenti.

Kromě 30. výročí Sametové revoluce jsme si připomněli ještě dvě další důležitá výročí, která z ní vycházejí a naplňují první program Občanského fóra. Na jaře tomu bylo 15 let od našeho vstupu do Evropské unie a 20 let jsme členem Severoatlantické aliance. 12. března 1999 jsme měli velkou radost z toho, že tři postkomunistické země změnily historii, přidaly se k Západu a, jak se psalo, symbolicky zdůraznily konec studené války. 1. května 2004 jsme sounáležitost se Západem potvrdili a spolu s dalšími devíti státy vstoupili do Unie. Za naším členstvím v NATO stály Spojené státy, tehdy stabilní, pevná a inspirativní demokracie. Dnes v jejich čele stojí populista překračující zavedená pravidla a znejisťující demokratický svět.

Díky Evropské unii jsme se stali prosperující zemí, dnes jí ovšem nedůvěřuje polovina obyvatel a některé strany v ní vidí hlavního nepřítele společnosti. Kdybychom dnes vstupovali znovu, některé země by měly velké problémy. Organizace Freedom House každoročně zveřejňuje zprávu, v níž státy hodnotí jako svobodné, částečně svobodné a nesvobodné. Upozorňuje na nedostatky Polska a Maďarsko poprvé kleslo do kategorie částečně svobodných zemí. Je pravděpodobné, že pokud by dnes Maďarsko vstupovalo do Evropské unie, neuspělo by. Vlastně je to hrozivé, že součástí Evropské unie může být nesvobodná země.

Uskutečnily se čtvrté evropské volby. S přehledem je vyhrálo hnutí ANO 2011. Jako téměř všechny ostatní volby. Třeba komunální v Olomouci. Současný primátor, tehdy coby opoziční politik, používal v kampani silná slova, například o potřebě boje proti bezdomovcům. „A dost,“ apeloval tehdy. Na téma bezdomovectví jsme s kolegy z univerzity provedli rozsáhlý výzkum. Na jednom setkání jsem se primátora ptal, jak už je daleko ve svém boji s problémy bezdomovců. „Už to máte vyřešené…“ ptám se. „Řešíme to, jako první to alespoň řešíme,“ odpověděl. Vidím, že na stranickém školení nechyběl.

Léto

Na konci června se uskutečnila čtvrtmilionová demonstrace proti Andreji Babišovi. Milion chvilek bojoval za demokracii. Všechny politické protesty jsou důležité a počet demonstrujících také. Lidové noviny událost doprovodily titulkem: „Hlasy z Letné. Babiš rozkládá demokracii, jeho kombinace se Zemanem je příšerná, zaznělo od lidí.“ To je myslím podstatné sdělení, protože premiér na podstatné věci není sám. Od začátku roku 2013 vidíme ve společnosti zvýšenou polarizaci, do značné míry ji způsobil výkon přímo voleného prezidenta. Miloš Zeman navíc dělá to nejhorší, co může. Demokracie spočívá na zdrženlivosti vůči tomu nejdůležitějšímu, ústavě. Český prezident se v tomto duchu bohužel nechová. Už existuje soupis jeho protiústavních prohřešků. Předseda Ústavního soudu napsal, že některé Zemanovy kroky nebyly v souladu s ústavou. Jednalo se především o letní příběh nejmenování ministra kultury. Levitsky a Ziblatt v knize Jak umírá demokracie píší: „Žádná úspěšná demokracie se neobejde bez neformálních pravidel, která jsou všeobecně známá a respektovaná, třebaže je nenajdeme v ústavě ani zákonech.“ Nelze si při těch slovech nevzpomenout na Zemanova slova o tom, že ústavní zvyklosti jsou projevem idiocie.

Demokracie je skutečně každodenní hodnotový boj, je obtížně udržitelná a víme, že čím silněji budeme mít zažité demokratické zvyklosti, tím stabilnější náš systém bude.

Poprvé jsem se dostal do Žítkové. Překvapila nás silná bouřka, která vyřadila elektřinu v hotelu. Paní starostka má vlastní salaš, jíž se na první pohled dobře daří. Krajiny se dotkla turistika, ale zatím méně než třeba v Jeseníkách.

Bylo zase horké léto, ale občasné deště zahradě stačily a zalévalo se jen dešťovkou. Po několika letech jsem nezapnul ani jednou čerpadlo.

V červenci se v Rýmařově uskutečnila vernisáž fotografií Jindřich Štreita. Jeho sociální fotografie mi učarovaly. V jednom projektu navštěvujeme místa, která před 40 lety fotografoval. Mapujeme, co vše se změnilo. Hovoříme s lidmi, které fotografoval, i s dalšími pamětníky. Konec léta jsem strávil na Šumavě. Na Březníku jako obvykle pršelo, na Poledníku druhý den svítilo slunce. Tentokrát na Modravě nevisel žádný transparent proti ekologickým spolkům. V hotelu podávali Vzteklou zmiji, country, ale 11°. Tak hořké pivo jsem pravděpodobně nikdy nezkusil.

Milion chvilek nachystal další demonstrace, které připomínaly události 21. 8. 1969. Slovenský producent shání peníze na film o Alexandru Dubčekovi. (Brežněva má hrát Gérard Depardieu a režie se možná ujme Lordan Zafranovič.) Máme k dispozici několik knih o tomto československém politikovi, spoustu textů o událostech, v nichž hrál pozitivní či tragickou dějinnou roli. Ale i běžný pozorovatel událostí minulého století ví, že Dubčekův životní osud si film zaslouží.

Letní politické peripetie skončily, a ministrem kultury se nakonec stal Lubomír Zaorálek.

Podzim

Září bylo plné hub. Na jednom místě jsme našli 23 křemenáčů, nejtěžší vážil 483 gramů. Houbařskou sezónu ukončili mykologové na Salaši zamčením lesa 20. listopadu, já jsem se vydal naposledy o osm dnů později. Rostly hlavně penízovky sametonohé.

Zemřely dvě výrazné postavy české kultury, jejichž osudy jsou velmi odlišné a které určitým způsobem reprezentují kulturu populární i tu náročnou. Karel Gott a Vlasta Chramostová. Desítky nejrůznějších komentářů jednak hodnotily jejich dílo, jednak se věnovaly tomu, jak jejich odchod důstojně doprovodit. Přestřelil Andrej Babiš, který marketingově a se vší razancí v případě pana Gotta trval na státním pohřbu. Byla z toho nepěkná tahanice, premiér musel nakonec ustoupit.

Očekávání listopadových oslav byla značná. Někteří s nadějí doufali, že se připomínkou může něco změnit. Na Letnou přišlo možná o pár desítek tisíc lidí více než v červnu. Premiér dostal ultimátum. Do konce roku má odvolat ministryni spravedlnosti, vzdát se Agrofertu, nebo rezignovat. Samotný 17. listopad 1939 a zejména 1989 jsme si připomínali velmi dlouho. Nebyl to svátek všech, protože část společnosti nemá důvod na konec roku 1989 vzpomínat v dobrém. Na veřejnosti se neukázal ani prezident republiky. 17. listopadu prý věnoval tichou vzpomínku. To je málo, velice málo. Český rozhlas k tomu udělal průzkum a zjistil, že polovina respondentů mu to nezazlívá, druhá naopak vyčítá. Jak jinak.

Před 30 lety jsme toho mnoho nevěděli a museli se učit, třeba to, co je smyslem politiky a jak funguje demokracie. Nabízí se otázka, co jsme zvládli dobře a co hůře. Posouzení je na každém z nás a koneckonců své odpovědi vyjadřujeme ve volbách. Mnoho našich spoluobčanů je ignoruje, což je také vyjádření preferencí. Přibližně před třiceti lety jsem poprvé četl Aristotelovu Politiku i Platónovu Ústavu. Oba byli vůči demokracii kritičtí a považovali ji za špatné zřízení, v němž hrají významnou roli demagogové, kteří manipulují davem. Platón předpokládal, že demokracie má v sobě sebedestruktivní tendence, které vedou k tyranii. V té době jsem ta slova nechápal a v duchu si říkal, že slova napsaná před dvěma a půl tisíci let přeci jen zastarala. Dnes vím, že tomu tak není.

Před právnickou fakultou v Olomouci zmizely z plotu čtyři velkoformátové fotografie Jindřicha Štreita, který je ochotně zapůjčil. Situaci přiléhavě okomentovala děkanka fakulty Zdenka Papoušková: „Víra v lepší a uvědomělou společnost, se kterou jsme výstavu připravovali, se ukázala už po pěti dnech jako naivní.“

Vlastně bych nechtěl, aby přehled roku skončil takto špatně, ale svým způsobem událost symbolizuje stav naší demokracie. V posledních letech se objevila řada knih o tom, jak končí, umírá či oslabuje demokracie. Nám její liberální podoba garantovala svobodu, ochranu práv člověka i prosperitu společnosti. Dějiny nám ukazují, že žádný politický systém není věčný. Pro mnohé z nás však byl rok 2019 nadějí, která je založena na víře, že nedostatky demokracie opravit lze. Anebo na tom, o čem píše americký politolog Larry Diamond: každá demokracie může být vždy ještě lepší.

Pavel Šaradín (1969) je politolog. Působí na Filizofické fakultě UP Olomouc.

Obsah Listů 6/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.