Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 6 > Matěj Stropnický: Vybojovat zbývá ještě všechno

Matěj Stropnický

Vybojovat zbývá ještě všechno

Nad zeleným hnutím v Česku 30 let od revoluce

Uvedení čtenáře do situace určité proměny v čase provázejí vždy jisté obtíže. Pisatel se hrozí nebezpečí, že upadne do zevšeobecňování veřejného mínění, ač by na ně za běžných okolností ani nechtěl věřit, nebo naopak do nepodstatných detailů, je-li sám součástí popisovaného a mnoho z toho, co bude chtít předložit jako informaci, sám i prožil. Přecenění příliš obecného i zase příliš konkrétního se však nejde vyvarovat zcela. S touto omluvou přijměte následující text, jímž nabízím svůj pohled na stav zeleného hnutí v Česku, zemi stojící dnes zaslouženě mimo světové dění, zemi, kterou však přesto miluji, ačkoli se v ní cítím jako v exilu.

Dříve, než se dostanu k přítomnosti, chci nastínit tři faktory, které podle mne nápadnou společenskou okrajovost zeleného hnutí v Česku utvářely.

První vede hluboko do minulosti a souvisí s poražením pokusu o reformu socialismu v době Pražského jara 1968. Konec šedesátých let je v západním světě spojen se vznikem nových sociálních hnutí vzešlých z intelektuálního podhoubí kritiky kapitalismu v díle autorů Frankfurtské školy, dnes souhrnně označované jako neomarxismus, a environmentalismus byl jedním z nich. Francouzský politolog českého původu Jacques Rupnik nedávno v jednom z esejů sebraných v knize Střední Evropa je jako pták s očima vzadu napsal, že „francouzští osmašedesátníci zaujímají již po dvě desetiletí vlivné pozice ve francouzském kulturním a mediálním establishmentu, zatímco jejich české protějšky patří ke ztracené generaci“. To platí šířeji: ideje osmašedesátého jsou na Západě legitimní a vlivnou, byť kooptovanou a zkrotlou součástí veřejné debaty, v Československu bylo toto myšlení jako celek těžce delegitimizováno, ne-li poraženo vojsky Varšavské smlouvy. A je teď vedlejší, že se požadavky Západu a Východu v roce 1968 značně lišily. Tato generace nemá v Česku vliv dodnes téměř žádný a už ho nikdy nezíská. Proto zelené hnutí není v Česku součástí elit a jeho požadavky nejsou běžnou součástí veřejné debaty. Jsou stále okrajem.

Faktem nicméně také je, že rozmach zeleného aktivismu je v Československu spojen teprve s druhou polovinou osmdesátých let, kdy rozšiřují svou činnost organizace zabývající se ochranou přírody, ať už přímo financované státem jako Český svaz ochránců přírody, nebo jen tolerované jako Hnutí Brontosaurus, nebo dokonce otevřeně protirežimní jako stávky za lepší ovzduší blízké spíše undergroundu. Jak poznamenává historik Matěj Spurný ve studii Mezi vědou a politikou z letos vyšlé knihy editora Michala Kopečka Architekti dlouhé změny o vývoji místního environmentálního hnutí v letech 1975–95 (tedy přes horizont revoluce roku 1989!), s krátkou přestávkou revoluce minulý i tehdejší režim a po nich velká část společnosti rozlišují ekologii velkou, tedy ekologickou politiku, kterou má provádět výhradně stát, a malou, občanskou ochranu přírody; tu mohou dělat ekologické spolky, chtějí-li být užitečné. Hnutí Duha, založené v září 1989, tedy ještě před sametem, toto rozdělení „kompetencí“ od začátku a jako první překračovalo. Jakkoli od devadesátých let množství spolků jdoucích přes hranice tohoto rozdělení přibylo, ve společnosti jeho požadavek přetrvává. I to má své důsledky: opakované okřikování zeleného hnutí vždy tehdy, vykročí-li z povoleného pole výsadby stromů, čištění potoků nebo sběru odpadu: kdybyste radši zasadili strom místo těch demonstrací.

Třetí aspekt je tento. Říká-li se, že ryba smrdí od hlavy, je to jistě jedno z mnoha otřepaných rčení. Nejde nicméně nevidět, že v čele našeho státu stojí již druhý prezident v řadě, celkem čtvrté funkční období, který zelené hnutí nenávidí. Slabší slovo pro to v případě Václava Klause (prezidentem 2003–13) ani Miloše Zemana (prezidentem od 2013 dosud) bohužel nejde použít, ačkoli má jejich nenávist jiné projevy.

Klaus je klasický popírač klimatických změn ve jménu co nejvolnějšího trhu, jakých zná i Západ mnoho. Boj s klimatickou změnou je pro něj hlavním vyzyvatelem svobodné společnosti, a vždy si tak zakládal na tom, že je to on, kdo vede svět klimatických popíračů, jelikož v něm má politicky nejvyšší funkci. To bylo ještě před Trumpem.

Zeman se naopak, v souladu se svým programovým plebejstvím, nesoustřeďoval nikdy významně na teoretické zpochybňování vážnosti klimatické hrozby, a raději si vystačil se zesměšňováním zelených aktivistů coby hlupáků a s útoky na zelené jako zpátečníky bránící pokroku a blahobytu, na rozdíl od jinak nespecifikované správné ochrany přírody.

Nelze přehlédnout ani to, že svými názory oba ovlivňovali českou veřejnou debatu již dávno před zvolením do čela státu, a to jako premiéři: Klaus jím byl v letech 1992–1998, Zeman v letech 1998–2002. Jejich hlasy, oba velmi silně antizelené, rozhodujícím způsobem z vrcholových funkcí spoluvytvářejí názor obyvatel na naše hnutí již téměř tři desetiletí. To vše po čtyřicetileté éře státního ignorantství vůči přírodě, která nástupu této dvojice předcházela.

Shrňme, že tedy existují tři významné rysy, které utvářejí názor na zelené hnutí v Česku: do země zadupaná teorie stojící u vzniku environmentalismu na Západě v okamžiku zrodu, teorie v očích české veřejnosti již tehdy poražená, státem starým i novým postulované a široce přijímané dělení ekologie na velkou politiku a malé ochranářství, a konečně z obou těchto faktorů plynoucí politické vedení země, které veškeré požadavky i projevy zeleného hnutí posledních třicet let z nejvyšších míst symbolicky vetuje. Odtud plyne, že je české zelené hnutí přes krátkodobé vzestupy jako v okamžiku sběru podpisů pod petici za zastavení výstavby jaderné elektrárny Temelín (2000) nebo proti americkému radaru v Brdech (2009) vlastně stále jen trpěné, neprorostlo společností a je jí vnímáno jako něco spíše cizorodého. Nicméně je tu.

***

Nyní si tedy krátce projdeme jeho jednotlivé části. Pro zjednodušení je uspořádám jen takto: občanské iniciativy a neziskové organizace, politické strany a média.

Nejstarší skutečně ekologickou českou organizací v západním smyslu je Hnutí Duha založené Janem Beránkem a Jakubem Patočkou v roce 1989 v Brně. Jeho aktivity od začátku propojovaly malou ochranu přírody s tematizací ekologické politiky. Mezi jeho dlouhodobé kampaně patří ochrana bezzásahových zón v národních parcích, zejména na Šumavě, kterou vede Jaromír Bláha. Právě Duha byla vedle Jihočeských matek hlavním tahounem někdejší kampaně proti dostavbě Temelína, ještě dřív ale i úsilí zastavit bourání vesnic v severočeské uhelné pánvi kvůli další těžbě hnědého uhlí (Jan Piňos). Po zprovoznění Temelína a generační obměně svého vedení zmírnila Duha své vystupování a přeorientovala se na podporu obnovitelných zdrojů, v rámci čehož o řadu let později spustila projekt Velká výzva zaměřený právě na podporu přechodu na udržitelnou energetiku. V očích veřejnosti je dnes určitě nejvíc spojena se Šumavou a její část viní hnutí z občasných kůrovcových kalamit, hojně a tendenčně medializovaných.

I organizace Děti země okolo Miroslava Patrika má své centrum v Brně. Vždy se zabývala hlavně ochranou druhů při výstavbě silniční infrastruktury: zejména obchvatu Plzně, dálnice Brno-Vídeň, ale i Olomouc-Ostrava, Praha-Hradec Králové a Praha-Drážďany. Právě posledně jmenovaná stavba přes chráněné území Českého středohoří vzbudila nejvytrvalejší souboj mezi Dětmi země a státem, zastoupeným Ředitelstvím silnic a dálnic. Děti země se snažily dosáhnout varianty šetrnější vůči tamní krajině připomínkami a námitkami v řízeních o povolení stavby. Ve veřejnosti převážil postupně opět za přispění médií a v tomto případě výrazně i Miloše Zemana osobně, pro něhož se Děti země staly na čas ztělesněním všeho ekologického zla, názor, že ekologové blokují výstavbu. Nic nepomohlo, že stát porušoval opakovaně své vlastní předpisy, což soudy opakovaně prokázaly, a dokonce veřejné mínění nenalomil vážně ani sesuv části již hotové dálnice (2013), přestože na jeho hrozbu Děti země svými námitkami upozorňovaly.

Třetí organizací za všechny, již nelze nezmínit, je česká pobočka hnutí Greenpeace sídlící v Praze. Její kampaně se – dáno její mezinárodností – zpravidla od ostatních odlišují tím, že vnášejí do české debaty na téma klimatu české společnosti vzdálenější problémy (např. tání ledovců, ochrana ledních medvědů, záchrana velryb, plasty v oceánech apod.), což na jedné straně přináší méně kontroverzí ve veřejnosti, ovšem na druhé straně také méně zájmu z důvodů větší distance. Souběžně se nicméně hnutí Greenpeace intenzivně angažuje v ochraně hranic těžebních limitů (Jan Rovenský), ochraně vody (Jan Freidinger) a jako jediná ekologická organizace se účastnilo úsilí o odvrácení výstavby amerického radaru v Brdech (v letech 2007–2009), což je vedle Šumavy a donedávna i udržení limitů těžby nejúspěšnější celospolečenská zelená iniciativa po roce 1989. Radar po rozsáhlých protestech u nás, neprojednání českým parlamentem a samozřejmě odporu v USA zrušil po svém nástupu do úřadu prezident Barack Obama.

Z iniciativ, které bych nepopsal jako organizace, které však mají celostátní působnost, je třeba zmínit hnutí Limity jsme my, které zastřešuje a radikalizuje aktivity týkající se ukončení těžby uhlí v Česku bez jeho nahrazení jádrem po vzoru německé Energiewende. Jádro má obecně v české veřejnosti mimořádnou popularitu, Temelín je pokládán takřka za národní energetický zdroj a zdroj pýchy zároveň. Jádro se těší podpoře všech politických stran vyjma Zelených, a i u těch se ve vnitřní debatě opakovaně objevují návrhy kritiku jádra zmírnit s cílem prosadit nejprve ukončení těžby uhlí. Česká energetická debata je celkově hodně ovlivněna jednak podporou jaderné energie ve veřejnosti, jednak fatálním selháním (možná záměrným) politické reprezentace při nastavení regulace podpory fotovoltaických zdrojů (2008), které vedlo k veřejností velmi kritizovanému boomu silně dotované fotovoltaiky a k vzniku tzv. solárních baronů – podnikatelů, co na solárních zdrojích zbohatli. Obnovitelné zdroje energie touto nevhodně nastavenou podporou, opět navíc velmi tendenčně medializovanou, ve veřejném mínění dlouhodobě utrpěly.

Nejnověji – viditelně až od letoška – působí v Česku i dvě iniciativy původně založené v zahraničí a organizované již novou generací, nezapojenou v předchozích konfliktech: Extinction Rebellion a Friday’s for Future (FFF). První se soustřeďuje zejména na radikalizaci nástrojů komunikace environmentálních kampaní (a připomíná tak v domácích poměrech hnutí Greenpeace v jeho začátcích). FFF se od spíše centrálně organizovaných spolků a iniciativ zmíněných výše odlišují vyšší mírou decentralizace a spontánnosti plynoucí z toho, že vznikají okolo nejaktivnějších studentů středních škol v jednotlivých městech, jejich požadavky, míra radikality i schopnost organizace se proto místně velmi liší. Jakkoliv je existence obou potěšující, dosah a podpora ve veřejnosti nesnese srovnání ani se sousedním Slovenskem, natož s Rakouskem nebo Německem.

Zmínit je na místě možná i to, že ekologické organizace se naopak nezapojily do nejvýznamnějších socio-ekonomických protestů proti vládě v období samostatné České republiky v letech 2011–2012, organizovaných společně levicovými iniciativami ProAlt a Za svobodné vysoké školy a všemi odborovými organizacemi, ačkoli součástí kritiky adresované tehdejší vládě Petra Nečase byly i ekologické požadavky. Tyto protesty překonaly až letos pořádané demonstrace iniciativy Milion chvilek pro demokracii proti vládě Andreje Babiše, tentokrát již se zástupci ekologických iniciativ, ačkoli spíše na okraji.

***

Mezi politickými stranami zaujímají samozřejmě ústřední místo Zelení, strana, jíž jsem od roku 2003 členem, v posledních dvou letech již jen velmi vlažným. Zelení jako politická strana nebyli v Česku nikdy příliš šťastným projektem. Ačkoli se ustavili již na podzim 1989 a krátce působili v prvním porevolučním parlamentu, ve volbách záhy propadli a na návrat do sněmovny museli počkat až do roku 2006, znovu jen na jediné volební období. Posledních deset let mají sice zastoupení v Senátu, v některých krajích a v řadě měst včetně jejich vedení (zejména ve vedení Prahy v letech 2006–2009 a znovu 2014–2018, Brna v letech 2006–2010 a znovu 2014–2018), ale do nejvyšší politiky se pokoušejí vrátit bez úspěchu.

Strana byla vždycky něčím fatálně rozdělena. Promítaly se do ní všechny protiklady různých strategií českého environmentalismu na cestě za dosažením opět ne zcela všemi sdílených cílů. V devadesátých letech převažoval názor nejvýznamnějších postav zeleného hnutí jako Josefa Vavrouška, Bedřicha Moldana či Ivana Dejmala, že environmentalismus není samostatný politický proud, nemá být reprezentován stranou, ale jeho představitelé se mají angažovat ve stranách podle svého přesvědčení: mezi konzervativci, liberály, socialisty, křesťany atd. Tento přístup byl překonán až tzv. Tmavozelenou výzvou (2002) organizovanou bývalými zakladateli Hnutí Duha Janem Beránkem a Jakubem Patočkou s neformální podporou tehdejšího prezidenta Václava Havla. Směřoval k obrodě tehdy skomírající Strany zelených vstupem několika desítek osobností veřejného života a vyústil o rok později v její politické převzetí.

Na přelomu let 2004 a 2005 uvnitř strany ovšem vyvrcholil konflikt mezi radikálnějším křídlem, reprezentovaným stále Beránkem a Patočkou, a konformnější částí v čele s bývalým ministrem životního prostředí v úřednické vládě Josefa Tošovského vzešlé z pádu druhé vlády Václava Klause Martinem Bursíkem. Bursík se stal předsedou strany a přivedl ji v roce 2006 podruhé do parlamentu a následně do pravicové vlády Mirka Topolánka (2007–2009), která ovšem kromě amerického radaru prosazovala i privatizaci pojišťoven, nemocnic, drah, lesů, prováděla škrty sociálních dávek, chystala zavedení školného a již provázela řada pochybných kauz od okamžiku vzniku její parlamentní většiny založené na dvou původně opozičních poslancích. Účast ve vládě a neustálé programové ústupky Zelené znovu hluboce rozdělily, nejprve v členské základně, pak v širším vedení, posléze v užším vedení a nakonec i v poslaneckém klubu, což vedlo k vyloučení dvou ze šesti poslankyň klubu ze strany a následně k pádu vlády v době českého předsednictví EU. Zelení následně podpořili i úřednickou vládu Jana Fischera, ale před veřejností byli jak nedodržováním svého programu a vládními kompromisy, tak rozhádaností v médiích natolik poškozeni, že v roce 2010 ze Sněmovny trvale vypadli.

Návrat se straně nepodařil ani poté, co ji částečně převzala skupina kritiků někdejšího vládního angažmá a ohlásila její obrat doleva; po jejich odchodu v roce 2017 se strana propadla do úplné neviditelnosti.

Zelení utrousili za svou existenci několik odštěpků: nikdy příliš aktivní Politické hnutí Zelení podporující politiku Jakuba Patočky po jeho porážce Bursíkem, bezvýznamnou Demokratickou stranu zelených okolo jedné z vyloučených poslankyň, lokálně v Liberci i dnes úspěšnou Změnu Jana Korytáře a Liberálně ekologickou stranu, kterou po svém odchodu od Zelených založil Martin Bursík, ozeleňující tu a tam některou pravicovou stranu nebo jejího senátního kandidáta bez valného výsledku. Sám Bursík se na léta stáhl a teprve letos byl po letech jmenován vedením Prahy do čela klimatické komise, první svého druhu v Česku, což lze považovat za jeho částečný politický návrat.

Nepochybně nejcitlivější vůči požadavkům zeleného hnutí byla česká vláda vedená Petrem Pithartem, která nařídila limity těžby (1992), a středolevá vláda Vladimíra Špidly z let 2002–2004 (pozdějšího eurokomisaře v komisi Manuela Barrosa). Největší legislativní dosah má ale dodnes zákon na ochranu přírody a krajiny připravený dvojicí Vavroušek – Dejmal opět již na počátku devadesátých let. Tento zákon se přes četné pokusy nikdy nepodařilo zásadně okleštit a je vlastně dosud „odměnou“ ekologům za jejich podíl na pádu minulého režimu.

Tendence vnímat zelené hnutí nejen jako obtížný hmyz vždy chyběla klausovské i poklausovské ODS, tedy hlavní české pravicové straně, mnoho na tom nemění ani současné proklamace vymezující se ostatně příklonem k ochraně přírody vůči aktivismu Grety Thunbergové, stejně jako nepříliš reformovaným dědicům předlistopadových komunistů, kteří jsou v Česku stále v parlamentu, a jakkoli slábnou, v současnosti jsou dokonce součástí vládní většiny. Hnutí ANO premiéra Andreje Babiše, úspěšné od voleb roku 2013, hlásá rovněž „rozumnou politiku ochrany přírody“, ale aniž environmentální hnutí zásadně ostrakizuje, nevěnuje mu ani větší pozornost a v otázce klimatu vystupuje navenek neutrálně a prakticky nedělá nic krom sekundárního boje se suchem. Piráti, středolevá formace vznikající postupně již deset let na troskách Zelených, kandidovali v posledních volbách mj. pod heslem „ekologie bez ideologie“ – myšleno bez ideologie klimatické, lidskoprávní, antikapitalistické a také environmentální ve svém celku: piráti jsou Babišovým ANO pro mladé, budou chránit přírodu, pokud to bude společnost požadovat dost důrazně, v jejich genetickém kódu ale „zelená kauza“ slovy českého filozofa Václava Bělohradského nemá významné místo.

***

Konečně ještě několik vět k médiím. Myslím si totiž, že základní otevřenost médií vůči zelenému hnutí je rovněž předpokladem pro jeho prosazení se. Česká média prošla po roce 1989 dvojí vlnou transformace: nejprve privatizací státních médií a médií na stát napojených organizací a svazů – vesměs do rukou zahraničních vlastníků, a postupně něčím, co by bylo možné nazvat renacionalizací – postupným zpětným výkupem médií působících na českém území do rukou velkokapitálu. Podstatnou část těchto médií dnes vlastní zprostředkovaně sám český premiér Andrej Babiš (Mladá Fronta DNES, Lidové noviny a jejich internetové verze) podnikající primárně v zemědělství a potravinářství, další segmenty patří jiným, nicméně obdobně bohatým a vlivným osobám. Ve významných případech jsou to dokonce podnikatelé ve fosilním průmyslu jako Zdeněk Bakala (Hospodářské noviny, Respekt, Euro) nebo Daniel Křetínský (Blesk, Reflex, Sport). Od těchto médií nelze až na podporu některých tržních nástrojů typu inovace v průmyslu čekat ve věci podpory zeleného hnutí nic zásadního: dokonce není bez příčin si myslet, že jsou všechna výše uvedená média a desítky jejich méně významných odnoží z týchž vydavatelských domů podstatnou překážkou pro jeho širší etablování.

V Česku existují nicméně, tak jako ve většině evropských zemí, i média veřejnoprávní, v našem případě jde o tiskovou kancelář, rozhlas a televizi. Financována jsou částečně prostřednictvím reklamy a částečně z koncesionářských poplatků. Tato média „veřejné služby“ mají ze zákona povinnost informovat i o aktivitách týkajících se ochrany přírody, přičemž zejména televize skutečně vysílá i kontroverzní environmentální investigativu, zejména pořad Nedej se!, ovšem mimo hlavní vysílací časy a s omezeným dosahem. Zpravodajský mainstream veřejnoprávních médií odpovídá zhruba Bakalově vydavatelství Economia, čili liberální pravici. Čeští novináři se podle hodnotově zaměřeného kvalitativního výzkumu univerzitní studie Jaromíra Volka a Márie Urbánikové Čeští novináři v komparativní perspektivě z roku 2017 hlásí z 86 % k součtu středu a pravice, kdežto celek společnosti je ze 71 % součtem středu a levice. Odtud i pád důvěryhodnosti mainstreamových médií jako celku a nárůst médií tzv. alternativních. Nutno říct, že alternativní média nejsou ani tak liberální jako mainstream, jsou ještě mnohem konzervativnější.

Na určitém okraji, přece však ne bez významu existuje i několik médií blízkých zelenému hnutí. Je to zejména internetový Deník Referendum (od roku 2009) vydávaný soukromě již výše vícekrát zmíněným Jakubem Patočkou po jeho odchodu od Zelených, dále čtrnáctideník A2 včetně jeho internetového deníku Alarm, literární obtýdeník Tvar, do jisté míry i týdeník Literární noviny, list, který držíte v ruce, a několik periodik družstevních s dosahem s odstupem menším. Zástupci těchto periodik navíc postupně stále pravidelněji pronikají jako hosté i do polemik a publicistických pořadů veřejnoprávních médií, čímž nabourávají jejich často ploché liberálně-konzervativní schéma, výjimečně i do soukromých médiích hlavního proudu. Tato média jsou však závislá na příspěvcích svých čtenářů, pracují ve velmi omezených finančních kapacitách a mohou kdykoli zaniknout.

***

Závěrem ještě úplná aktualita. Greta Thunbergová vtrhla do českého prostředí nezvána, ale přesto mnohými z nás vlastně očekávána. Okamžitě aktivizovala odpůrce zeleného hnutí, nicméně jejich síla nemá již příliš kam růst, proto je především posilou pro nás ostatní. Samozřejmě, že zelené hnutí v Česku okamžitě zahájilo debaty nad mírou ostrosti Gretiných požadavků, nad tónem, jímž je pronáší, nad její sebevědomou kritikou kapitalismu a nad obavami, zda tím našemu hnutíčku neuškodí. Část společnosti ale oslovila právě svým specifickým způsobem až ona, umírněnému mainstreamu českého zeleného hnutí vlastně navzdory.

Matěj Stropnický (1983) je novinář a politik, 2016–2017 předseda Strany zelených, 2014–2018 zastupitel Hlavního města Prahy, 2014–2015 náměstek primátorky pro územní rozvoj. Je autorem knížky Myslet socialismus bez tanků (2013).

Obsah Listů 6/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.