Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 6 > Kateřina Smejkalová: Mýtus konce pravolevého konfliktu

Kateřina Smejkalová

Mýtus konce pravolevého konfliktu

Pohled na politické debaty skýtá v současnosti značně paradoxní obrázek: zatímco majetkové nerovnosti se každým rokem šplhají do absurdnějších a absurdnějších výšin, s aktuálně pouze 26 lidmi vlastnícími tolik jako chudší polovina planety a podobně pokřivenými poměry i v rámci většiny jednotlivých zemí, hovoří se zároveň o překonanosti pravolevého konfliktu, jejž se přitom svést o tuto zjevnou sociální nespravedlnost přímo nabízí. Je očividné, že tento konflikt nevymizel ani tak ve smyslu reálně existujících protichůdných zájmů a asymetrické moci různých společenských tříd, jako ve významu schopnosti těch v tomto konfliktu slabších ho jako takový pojmout a přenést do reálných politických bojů. Dokud nepochopíme, jak se to stalo, můžeme těžko formulovat předpovědi, či dokonce návody pro budoucnost levice, která je všude po západním světě právě v důsledku tohoto rozporu – tím, že ho dopustila, ba se na něm mnohde přímo sama podílela, a že na něj dosud v podstatě nikde nenašla adekvátní odpověď – v hluboké existenční krizi. Je přitom zřejmé, že ačkoli má situace levice v každé zemi svá specifika, některé příčiny stávající situace jsou globálního charakteru. Začněme tedy jimi.

Příčinou zřejmě nejskloňovanější je vítězné tažení doktríny neoliberalismu nejpozději od konce studené války, kdy ho definitivně přestal brzdit konkurenční komunistický projekt. Jedná se o jakýsi totální kapitalismus vytržený z usměrňujících poválečných mantinelů, kdy se v ekonomických kategoriích ziskovosti a efektivity začalo uvažovat prakticky o všem. K jeho základním dogmatům patří přesvědčení o trhu jako nejlepším mechanismu společenské koordinace a státu naopak jako o tom nejneschopnějším aktérovi, jehož roli je třeba odpovídajícím způsobem umenšit. Titul mu propůjčilo specifické pojetí svobody, které na jedné straně v podstatě činí přednost z neochoty brát ohled na širší důsledky svých činů a které zároveň těm, kteří tím či jakýmkoli jeho jiným projevem trpí, odepírá oprávněnost protestu, protože jim v takto chápané svobodě přece nic nebrání se ze svízelné situace sami vymanit. Komu se nedaří, může si za to především sám, a tak také ani není důvod ho jakkoli velkoryseji podporovat. Naopak pokud se někomu daří, je to údajně dobré pro všechny, protože jeho bohatství jednou prokape až dolů, a tak by bylo kontraproduktivní stanovovat jeho bohatnutí nějaké příliš restriktivní hranice.

Ve jménu této ideologie se všude po západním světě od 90. let přijímaly politiky, které se měly o třicet let později ukázat jako zcela devastační. Ať již šlo o postupnou liberalizaci globálního pohybu kapitálu, zboží a služeb, která vedla k nárůstu ekonomické a politické moci nadnárodních korporací na úkor demokratické politiky národních států, potažmo jejich občanů a zaměstnanců těchto firem, či o privatizaci, osekávání či v nejlepším případě stagnaci mnoha veřejných služeb a infrastruktur.

***

V mnoha západních zemích lidé zažívali nezaměstnanost v důsledku globální konkurence nebo zhoršování pracovních podmínek a stagnaci mezd pod její hrozbou. A státy, které místo aby za takové situace své záchranné sítě odpovídajícím způsobem posílily, podporu naopak zredukovaly a výrazně zpřísnily. Fatální na tom bylo – a můžeme se dohadovat o tom, do jaké míry to tehdy bylo pouze naivní podlehnutí líbivé a zdánlivě smysl dávající ideologii a do jaké míry už šlo o provázanost mnoha politických elit s ekonomickou mocí, která z toho profitovala –, že se k tomuto pohledu na svět do velké míry přihlásila a na těchto politických opatřeních podílela právě i levice. Exemplárním příkladem je politika tzv. třetí cesty britského labouristy Tonyho Blaira či německého sociálního demokrata Gerharda Schrödera, kterým jsou dokonce připisovány jedny v tomto smyslu z nejbrutálnějších politických opatření.

Západní společnosti se tím ocitly v jakémsi zvláštním ideologickém bezčasí: na jednu stranu je od té doby ovládá jedna partikulární ideologie s minimálními odchylkami v podání levice či pravice. Na druhou stranu ji však její početní proponenti ve všech institucích včetně mnohých médií hlavního proudu zvládli velmi dobře prodat ne jako jen jednu z mnoha interpretací světa a návodů, jak ho uspořádat, ale jako jakýsi lidské nátuře odpovídající přirozený stav věcí, který je bez alternativ, což bylo podpořeno jak vítězstvím počínajícího neoliberálního kapitalismu proti komunismu, tak právě i tím, že se k němu přihlásila pravice i levice.

Lidé se tím ocitli v poměrně schizofrenní situaci: na jednu stranu čím dál tím zřetelněji cítili, že uspořádání nefunguje ve prospěch většiny z nich, že zatímco oni se mají v lepším případě v podstatě pořád stejně, nicméně bez jakékoli jistoty do budoucna, takže se bohatství v realitě místo prokapávání spíš koncentruje a přeměňuje na politickou moc, která jim postupně bere zbytky kontroly nad svým životem. Na druhou stranu byli soustavně vystavováni přesvědčování o bezalternativnosti takového směřování a nutnosti hledat chyby hlavně u sebe, ve své nedostatečné snaze či schopnosti.

Mluví-li se o individualizaci společnosti jako jedné z příčin pro rozpad tradičních volebních vzorců, pak je na místě říct, že nespadla z nebe a ani nutně není jen jakýmsi nevyhnutelným modernizačním pohybem zdola, ale že je spolu s dramatickou depolitizací výsledkem právě tohoto převládajícího diskursu. V situaci, kdy by občané bývali víc než kdy dřív potřebovali tradiční politické kategorie, jako je právě levice či pravice, ale i třída a mezitřídní dynamiky ovládajícíchovládaných, k pochopení a uchopení vlastní situace, byli jich systematicky v zásadě zbaveni. Výsledkem byla vzrůstající difúzní nespokojenost, vztek a bezmoc, které dlouhou dobu zůstaly bez možnosti adekvátní artikulace a politického směřování tím směrem, odkud se skutečně berou.

Levice v tomto smyslu jednoznačně selhala. Bez většího odporu neoliberalismus přijala a nechala se zatlačit – či tam dokonce mnohdy sama entuziasticky zaujala pozice jako představitel třetí cesty – do minimálního politického prostoru, který ještě deregulovaný kapitalismus a vznikající oligarchie ponechaly pro předstírání politického střetu levice s pravicí. Zde dosažené změny v rozložení ekonomické a tím politické moci mohly být z principu pouze kosmetické, často se jednalo jen o chabou ochranu alespoň části výdobytků z minulosti. Na prozření, kam to povede, neřkuli k odvážnější, alternativní vizi budoucnosti se levice nezmohla, byť se s rostoucím odstupem zdá absurdnější a absurdnější, jak vůbec bylo možné z toho vyplývající důsledky nedomyslet.

Místo toho se mnohde na západě přiklonila k politice morálního liberalismu, lidských práv a kulturních identit, jednak zřejmě z nutnosti něčím prostor po socioekonomických střetech, které se již vážně nevedly, zaplnit, jednak ale i kvůli tomu, že v – zčásti cíleně – individualizované společnosti, přinejmenším jejích vzdělanějších, zaopatřenějších vrstvách, po tom vznikla poptávka, a protože se politická elita čím dál tím častěji právě z těchto vrstev rekrutovala.

Nancy Fraserová tuto fatální kombinaci příhodně nazvala progresivním neoliberalismem, který diskreditaci levice pro mnoho jejích bývalých voličů dokonal: pro jejich prekérní materiální situaci a s ní související společenské zneuznání v tomto pojetí politického konfliktu totiž nebyl prostor. Debata o lidských právech – jistě sama o sobě důležitá – většinou končila předtím, než došlo na ta sociální; diskriminace kvůli sexuální orientaci – jistě sama o sobě zavrženíhodná – se v jejím podání zdála urgentnější než nelidské pracovní podmínky, debata o svobodě a demokracii se vedla ve vyprázdněných frázích, které spíš měly prokázat morální a intelektuální výši, než že by se dívala na reálnou nerovnováhu v moci a zastoupení.

***

Levice se tak v podstatě podílela na zažehnutí kulturního konfliktu, který nyní graduje. Nacionalismus a kulturní konzervativismus pravicových populistů není totiž ničím jiným než svého druhu politikou identity. Umně ho doplňují sociálními elementy (či alespoň jejich slibováním), ale hlavně zviditelněním a uznáním – byť pochybným, protože realizovaným formou vyvyšování se nad slabší či odlišné – všech v poslední době marginalizovaných vrstev a kanalizováním jejich nahromaděného hněvu. Jeho směřování přitom není vždy tak iracionální nebo zcela zástupné, jak se často soudí: Snad dostatečně výše doloženým faktem kupříkladu je, že se velká část etablované politiky svým přístupem posledních tří dekád zdiskreditovala, stejně tak jako celá řada médií středního proudu a dalších institucí. Nedůvěra určité části společnosti k nim, byť může nabírat až třeba podobu vyloženě iracionálních spikleneckých teorií, má tedy svůj neoddiskutovatelný racionální základ. Stejně tak jako obava z migrantů, s nimiž se zejména již tak zápasící vrstvy budou nuceny podělit o skromné a nejisté zdroje všeho druhu, zcela v souladu se svou zkušeností posledních dekád, kdy nikdy pořádně k žádnému jejich zvyšování, které by si situace žádala, nedošlo.

Mnoho dalších věcí, jako je princip genderové rovnosti či liberálních hodnot, pak může být odmítán z principu, protože ho hlásá v podobě, která obvykle nemá moc co do činění s realitou dotyčných lidí, někdo, na koho mají tak jako tak vztek, protože je v jiném směru nechal na holičkách. Na reálném základu pravolevého socioekonomického konfliktu se nám tak před očima odehrávají zástupné a do velké míry pomýlené konflikty, které zároveň dál posilují dominanci neoliberalismu, když soustřeďují pozornost jiným směrem než na primárně socioekonomickou nespravedlnost a nerovnost, kterou plodí.

Není náhodou, že celá řada oligarchů předstírá vyznávání konzervativních hodnot – může to být o dost méně autentické přesvědčení, jako spíš účinná politická strategie kouřové clony, kterou bezmála k dokonalosti dotáhla kupříkladu Trumpova oligarchy tvořená administrativa, snaha o udržení především ekonomické moci pro sebe a hrstku svých vyvolených ale stojí kupříkladu i za maďarským Orbánovým režimem.

Situace levice v postkomunistickém prostoru pak je specifická ještě v mnoha dalších ohledech. Neoliberalismus byl v našem regionu uplatňován s ještě větší razancí a důsledností, aby bylo co nejrychleji a nejlépe napraveno pomýlené směřování před rokem 1989, jehož perfektním pravým opakem, a tedy zcela logickým korektivem se bohužel jevil být. A to nejen ze strany zdejších politických aktérů, ale také mezinárodních institucí jako Mezinárodního měnového fondu, pro které byla východní Evropa vítanou případovou studií pro uplatnění nedávno předtím přijatého manifestu neoliberalismu, Washingtonského konsenzu.

Tím pádem byl bez většího odporu či kritické reflexe také přijímán, a ještě o něco více než na Západě u nás začal rychle být vnímán jako jakýsi přirozený a kýžený stav, který je bez alternativ, protože ty už tu přece byly a dopadlo to s nimi neslavně. Zatímco v západních společnostech se přes veškerou depolitizaci alespoň jako analytická kategorie popisující realitu kapitalismus, respektive jeho neoliberální podoba v debatě celkem běžně objevuje, u nás tomuto pojmu zůstala výhradně pozitivní konotace, nejčastěji ale v úvahách o stavu společnosti nefiguruje vůbec a již jeho zmínění je vnímáno s nevolí.

S tím souvisí i fenomén možná vůbec nejvíc určující, kterým je specificky postkomunistický antikomunismus, tedy odpor oproti všemu, co by byť jen minimálně zasahovalo do vlastnických práv, svobody podnikat či poskytovalo někomu výraznější sociální podporu. S argumentem Něco podobného už tu bylo a jako to skončilo! tak v našem prostoru lze rychle zcela zdiskreditovat i obědy zdarma ve školách, regulaci nájemného v časech krize bydlení či mírně progresivní zdanění, vše na Západ od nás zcela běžná politická opatření.

Většinové předporozumění světu je u nás zkrátka více či méně pravicové, a to i u lidí považujících se za apolitické, těch, kterým by jejich pozice předepisovala politickou neutralitu včetně novinářů či úředníků, či u iniciativ vydávajících se za občanské. Nacházíme se tak v paradoxní situaci, kdy se čím dál víc prosazuje přesvědčení, že pravolevý konflikt je překonaný a že politika má být spíše technickou disciplínou přinášející obvykle blíže nespecifikované „dobré výsledky“, ale ve skutečnosti je většina debaty i reálných politických opatření pravicová. Pravice má na své straně diskursivní hegemonii, a tak je česká politika donekonečna strukturována odpovídajícími hodnotami a koncepty – diskreditováním státu a omíláním jeho výdajů a zadlužování jako bezmála hlavního politického cíle, zásluhovostí a zneužíváním sociálních systémů, zbožšťováním trhu, efektivitou a konkurenceschopností, svobodou, jíž je obvykle míněna především svoboda vlastnit a podnikat.

Velký prostor pak zaujímají hodnoty zdánlivě apolitické, jako je slušnost či pravda, které jsou však při bližším pohledu pouze příkladem postkomunistické depolitizace a neschopnosti nahlédnout, kudy skutečně probíhají politické konfliktní linie: tyto koncepty totiž obvykle fungují zástupně, nepřiznaně a snad mnohdy i nevědomky, za velmi politické postoje – v případě slušnosti obvykle za pohrdání lidmi z nižších společenských tříd se specifickým habitem a politickými preferencemi či přinejmenším za neschopnost pochopit, že jevy jako korupce mají systémové příčiny, které nelze odstranit pouhým apelem na morálku; v případě pravdy zase za pravicové, nejčastěji pravicově liberální přesvědčení. Česká levice tak má v mnoha ohledech dramaticky zúžený a velmi komplikovaný prostor pro své působení. A to bohužel nikoli jen v diskursivním slova smyslu, ale i tom materiálním. V pravicově smýšlející a v důsledku toho čím dál tím více oligarchickými strukturami ovládané společnosti má stále obtížnější existenci: z logiky věci je v prostředí boháči s odpovídajícími zájmy vlastněných médií a drahých kampaní handicapována.

***

Přitom ani u nás podobně jako v celém západním světě neplatí, že by snad vymizely důvody pro pravolevý střet či že by se rozsáhlé části společnosti reálně nenacházely v takové materiální a mocenské pozici, která by je zcela logicky měla směrovat k politické levici. Panují u nás špatné pracovní podmínky a velmi nízké mzdy ústící ve v podstatě masově rozšířenou materiální deprivaci, popřípadě zadlužení, veřejné služby a infrastruktury jsou podfinancované či neexistují v podstatě vůbec jako komunální či sociální bydlení a majetkové nerovnosti dosahují takových rozměrů, že zatímco nejbohatších 10 procent obyvatelstva vlastní dvě třetiny majetku, dolní třetina nemá ani na novou pračku a každý desátý je v takových dluzích, že se z nich už nikdy nedostane, a podobně nerovně jako majetek je rozdělena i politická moc.

Jenže zkrátka velká část obyvatelstva pod dojmem antikomunismu inklinuje k pravici, a to z části včetně těch, pro které to není ani v nejmenším v jejich racionálním zájmu. I kulturní liberalismus je u nás obvykle spojen se socioekonomickou pravicí, a to ještě o něco výrazněji než na Západě. Zatímco tam kulturní liberalismus spíš na řešení sociálních nespravedlností pouze poněkud bezmocně rezignoval či je ztratil ze zřetele, u nás se běžně u jeho zastánců setkáme s vysloveným popíráním či alespoň bagatelizováním jejich existence. Důvody pro jeho odmítání jsou u nás tedy náturou podobné, avšak ještě silnější než na Západě, a dále umocněné tím, že bývají vnímané právě jako určitý import odtud, odkud spolu s nimi přišlo také pohrdlivé poučování a vykořisťování v rámci nerovného postavení na evropských a globálních trzích.

Zbytek neprivilegovaných, v pravicově strukturované realitě upozaděných tříd, který se nenechal pomást neoliberálním příslibem úspěchu pro každého, kdo se dost snaží, se podobným pohybem obrací stejným politickým směrem jako v nepostkomunistickém světě: k politickým aktérům, kteří určité materiální polepšení slibují na pozadí pozornosti a uznání, jehož deficit jde s materiálním strádáním a prekaritou ruku v ruce.

Toto uznání obvykle stojí na pochybném, zcela se s opravdovými konfliktními liniemi míjícím nacionalismu, konzervativismu či specificky českém manažerském šovinismu, maskujícím skutečné ekonomické a mocenské zájmy jeho politických představitelů. Vyhoupnutí se boháčů rovnou do role nejmocnějších politiků, a tomu není u těch středoevropských jinak než u těch západních, je logickým vyústěním koncentrace ekonomické moci a jejího přebírání kontroly nad politikou.

Je přitom jasné, že v jejich zájmu je sledovat politiku, jejíž konfliktní linie co možná nejlépe zakamuflují skutečný střet zájmů, ze kterého právě oni vycházejí maximálně vítězně. Pohánět v primárně socioekonomicky rozštěpené společnosti kulturní konflikty na toto štěpení nasedající je z tohoto pohledu mistrný tah. Česká politická realita je tak utvářena na jedné straně zástupnými kulturními konflikty, tu o západní směřování a demokracii, tu o Koněva nebo Gotta, tu o členství v StB nebo alkoholismus, a na straně druhé ve svých ambicích určených úzkými mantinely možného obvykle spíš úsměvnými pravolevými střety, tu o pár stovek zvýšení minimální mzdy, která beztak zůstane k nežití, tu o podobně „štědré“ přidání důchodcům – které k tomu ještě často pro levici skončí neúspěšně.

Najít v této nevýhodně strukturované realitě recept pro návrat levice není jednoduché. Jako zásadní se jeví pokusit se navrátit do hry materiální pravolevý střet, pro který existují ve formě protichůdných zájmů a bezmála již bezprecedentních nerovností a nespravedlností pádnější důvody než kdy dřív. To je v oligarchické realitě střední Evropy ovládané antikomunismem se zcela depolitizovaným obyvatelstvem zbaveným nástrojů realitu přečíst, jaká je, zřejmě těžší než kde jinde. Přesto je třeba se o to pokusit. Znamená to jít do střetů o socioekonomických otázkách daleko radikálněji, a postupně tak rozšiřovat prostor říkatelného a myslitelného, redefinovat spravedlnost a nebát se poukazovat na dramatické nerovnosti, na které se ze strachu z očerňování z rozdmýchávání třídního konfliktu rezignovalo.

Znamená to naplňovat vyprázdněné pojmy levicovým obsahem a přetáčet konflikty z kulturního zpět socioekonomickým směrem, odkud se většinou primárně berou: demokracie či svoboda, kterou si často berou do úst pravicoví liberálové, v jejich pojetí obvykle znamená jen prázdný apel, kterým se utvrzují ve své morální převaze, nezřídka propojené s privilegovaným materiálním a vzdělanostním postavením. Nevole, která se proti tomu obvykle zvedne, nesměřuje ani tak proti oběma politickým konceptům jako takovým, nýbrž proti tomu, kdo a jak je formuluje. Úkolem levice je do konfliktu vstoupit s pojmem demokracie založené na materiálních východiscích a definované daleko šířeji než jen jako právní stát či svoboda slova a podnikání – totiž jako právo každého mít ve společnosti své místo, být brán vážně, a to jak v materiálním, tak i s tím spojeném symbolickém slova smyslu, a mít nad věcmi, které se mě bezprostředně týkají, kontrolu, která by si to označení zasloužila. Levice musí poukazovat na to, že násobně závažnější než více než čtvrt století staré členství v StB je nahromaděná ekonomická a politická moc, která není morálním selháním jednotlivce, ale má systémové kořeny. Musí umět vysvětlit, že za nostalgií po Koněvovi nebo Gottovi je možná touha po antikomunismem neumožněném uznání vlastních obyčejných biografií před rokem 89, která je zřejmě silnější u těch, kterým se v současnosti nevede dobře.

Oficiální veřejný prostor je pro to značně zúžený, diskursivně i materiálně. Je proto také bezpodmínečně nutné podpořit tyto snahy zdola trpělivým organizováním kolem každodenních problémů, které umožní časem vidět systémové souvislosti a problémy. Takové iniciativy mohou postupně znovu politizovat cíleně depolitizovanou společnost kolem skutečných štěpících linií. Zde mají v oživení levice nezastupitelnou úlohu odbory a různé iniciativy, ať již bojují za dostupné bydlení, nebo sociálně spravedlivou ekologickou transformaci. Pro pohyby z obou stran je pak zásadní mít soudržnou, atraktivní a radikálněji od současnosti kvalitativně odlišnou vizi budoucnosti.

Kateřina Smejkalová (1986) je politoložka.

Obsah Listů 6/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.