Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 6 > Hynek Skořepa: Bouřlivák na cestě mezi Východem a Západem

Hynek Skořepa

Bouřlivák na cestě mezi Východem a Západem

S Ladislavem Mňačkem, respektive s jeho literárním dílem, jsem se poprvé setkal nepřímo. K setkání z očí do očí ani dojít nemohlo, protože spisovatel krátce nato zemřel. Ono první fascinující setkání proběhlo v boskovickém kině Panorama při promítání filmu Smrt si říká Engelchen (1963), který byl nedlouho předtím uvolněn z trezoru. Psal se tuším rok 1990. Film režisérské dvojice Ján Kadár a Elmar Klos, volně inspirovaný stejnojmennou Mňačkovou knihou, přinášel realistický, nemytizující pohled na závěr druhé světové války, partyzány i hrdinství. Samozřejmě jsem následně „zhltl“ také knihu, nejdřív v českém překladu, o něco později i ve slovenském originále. Některé pasáže filmu i jeho literární předlohy znám doslova zpaměti. Zvlášť ty, které se týkají fašisty vypálené Ploštiny či úprku partyzánů před jagdkommandem.

Ploština

Zmíněné pasáže filmu se mi v duchu znovu objevily před očima v říjnu 1992, když jsme skryti pod stále těžšími vyřazenými vojenskými celtami ve vytrvalém dešti klouzali starým úvozem v bukovém lese k železniční stanici Pitín na vlárské dráze. Tenkrát byly jehličkové maskáče, celty a kanady, většinou přinášené staršími kamarády z vojny, u určité („čundrácké“) části středoškoláků v módě. Dnešní studenti mají jiné zájmy a na klasické čundry už z nich téměř nikdo nechodí.

Československu zbývalo již jen pár týdnů existence, vstup obou republik do Evropské unie byl tehdy v nedohlednu a my nevěděli, zda ještě někdy budeme smět překračovat moravsko-slovenskou hranici volně kdekoliv. Křižovali jsme proto cestou necestou bělokarpatskými lesy v okolí Vlárského průsmyku. A nacházeli staré hraniční mezníky z doby Slovenského štátu, na jejichž místě se brzy měly objevit nové. Mňačko v knize Smrt si říká Engelchen mimo jiné popisuje, jak partyzány koncem války tyto hraniční kameny přiváděly k zuřivosti, jak je ničili. Ladislav Mňačko byl kritikem rozdělení republiky. Možná ne až tak vyhraněným jako Karel Kryl, který dokonce odmítal odevzdat československý pas. Oba však byli silně kritičtí nejen ke komunistickému režimu, ale i k polistopadovému vývoji. Oba dalších dilemat ušetřila předčasná smrt.

V úvodu jednoho z vydání knihy (ve slovenštině, byť v pražském nakladatelství Naše vojsko, 1991) Ladislav Mňačko zavzpomínal (psáno 1990):

V roku 1959 som ponúkol rukopis knihy Smrť sa volá Engelchen na české vydanie – na slovenské som už predtým uzavrel zmluvu – vydavateľstvu Mladá fronta. Dva dni po odovzdaní rukopisu ma zavolal telefonicky vtedajší šéfredaktor vydavateľstva Vejdělek, že chce so mnou okamžite hovoriť. Šiel som k nemu. Na stole ležal môj rukopis. Vejdělek mi povedal, že rukopis prečítal a že ho vydavateľstvo zaraďuje do edičného programu.

„Človeče, to sa číta, ako by sa to bolo skutočne stalo…“

Povedal som mu, že „Engelchen“ nie je v pravom zmysle román, že som sa v knihe pokúsil zachytiť udalosti, ktoré som osobne zažil, ide teda skôr o románovú kroniku jednej partizánskej obce vo Vizovických horách…

Väčšina udalostí, opísaných v knihe, sa skutočne stala, používal som v nej pravé mená, aj keď zväčša len krstné, inak sme sa z konšpiratívnych dôvodov neoslovovali… Má tato kniha čo povedať čiteteľovi ešte po viac ako troch desatročiach od jej vzniku? Nazdávam sa, že nadobúda novú aktuálnosť vzhľadom na dnes vedenú diskusiu o odsune sudetských Nemcov... Aj obete totalitních režimov vo východnej Európe sa dajú v určitom zmysle pripísať na Hitlerovo konto… Súhlasil som vtedy s odsunom Nemcov a súhlasím s tým dodnes… Nejde mi pritom o šírenie nenávisti voči Nemcom, patril som k prvým spisovateľom východnej Európy, ktorý naviazal dosť plodný dialóg so spisovateľom západného Nemecka v úmysle prerokúvať s ním aj také žeravé otázky…

Smrt si říká Engelchen je Mňačkovou nejsilnější a nejúspěšnější knihou, přeloženou do patnácti jazyků. Jeho popis partyzánského života je jednoduchý, výstižný, nestrojený:

Ach, partizánske šťastie! Teplá piecka, horúci čaj, pesnička z detstva, dve deci lavórovice, hŕbka sena v mrazivej noci… a vykoľajený vlak, niekoľko zabitých Nemcov…

Novinářské zrání a Marxova ulice

Vraťme se však k jeho autorským začátkům. První Mňačkovou knihou byl Izrael (1949), následovaly Albánska reportáž (1950), Dobrodružstvo vo Vietname (1954), Vody Oravy (1955) a řada dalších. Událostí druhé světové války se Ladislav Mňačko dotkl knihou Ja, Adolf Eichmann (1961, česky v témže roce). To byla první kniha, která jej učinila známým, přeložená do několika jazyků (včetně hebrejštiny). Za pozornost stojí též kniha Rozprával ten kapitán (1965, česky v témže roce jako Kapitán mi vyprávěl), ve které Mňačko čtenářům přiblížil dojmy, které v něm zanechala dosud nejničivější povodeň na Dunaji (v Podunajské nížině) r. 1965.

Kromě reportáží psal za svých literárních začátků poezii, poplatnou době svého vzniku. Roku 1950 mu v Bratislavě vyšla knížka Piesne ingotov. Napsal též divadelní hru Mosty na východ (1953), za kterou se později dost styděl. Nejvíce se však styděl za pamflet Proces proti velezrádnym fabrikantom, veľkostatkárom a zapredancom (Žingor a jeho spoločníci pred Štátnym súdom), který vydalo Povereníctvo spravodlivosti v r. 1950. Se svým podílem na zločinech 50. let se Mňačko vyrovnával až do konce života.

Ladislav Mňačko se narodil v lednu 1919 slovenským rodičům ve Valašských Kloboukách, dětství však prožil v Martině. Říkával o sobě, že neví, zda je víc Moravanem či Slovákem.

Specifické postavení v jeho díle zaujímá kniha Marxova ulica (1957, česky 1958). Obsahuje částečně autobiografické povídky, jejichž příběhy se točí kolem martinské ulice, která symbolizuje bezpečí domova. Zajímavé je, že do češtiny tuto knihu převedl sám autor. Není se ale až tak čemu divit, protože ji považoval za svoje nejoblíbenější dílo. Kniha ve své době zaznamenala čtenářský úspěch, i když kritikou příliš přijata nebyla.

Marxova ulica mala prívlastok boľševická a každý v Martine vedel, že na nej bývajú nielen chudobní robotníci, ale aj revolucionári. Marxovej ulice sa boháči báli, lebo si nikdy neboli istí, kedy sa háveď z „Marxáča“ na nich vrhne a rozkradne im majetok. Postrachom boli aj chlapčiská z Marxovej ulice, kterých sa báli chlapci v celom meste. Báli sa aj malého Laca Mňačka, lebo bol známym bitkárom. Aj on, tak jako ostatní, nosil nožík – „sarajevo“, píše J. Leikert v knize Taký bol Ladislav Mňačko. A dokládá to pasáží z Marxovy ulice: Bez Sarajeva se zaobísť nedalo. Kto ho nemal, nežil, nepatril medzi nás… Bolo nám legitimáciou, bolo odznakom, bolo našou pýchou… Aj medzi našimi parádnymi nožíkmi boli veľké rozdiely. Najvzácnejší a najzávidenejší bol taký, tak natenko obrúsený, že sa dal ohnúť do poloblúka…

V letech 1945 až 1948 působil Mňačko v Praze jako redaktor Rudého práva, odkud přešel do bratislavské Pravdy, kde setrval do r. 1954. V tom roce se stal redaktorem (r. 1956 a pak ještě r. 1964 několik měsíců dokonce šéfredaktorem) periodika Kultúrny život, které na Slovensku sehrálo obdobnou roli v ozdravném procesu jako české Literární noviny. Zároveň pracoval jako zpravodaj v několika zemích Evropy i Asie, své texty posílal do různých novin.

Kultúrny život vycházel v letech 1946 až 1968, pokusy o jeho obnovení po Sametové revoluci měly krátké trvání. Kulturní periodikum si na sebe bohužel nevydělalo, možná mu také chyběli redaktoři a přispěvatelé Mňačkova formátu.

Bohumil Pečinka v Reflexu (5. 2. 2009) ozna čil Mňačka za prominentního kritika režimu, který tehdy posouval hranice svobody slova. Ani ne třicetiletého Mňačka si totiž již před únorem 1948 vybral Klement Gottwald (v té době předseda vlády), aby ho doprovázel na cestách po republice. S K. Bacílkem (1953 až 1963 první tajemník ÚV KSS) hrával Mňačko později pravidelně karty a vydání Opožděných reportáží údajně podpořil Vasil Biľak. Bohumil Pečinka ve zmíněném článku při příležitosti autorových nedožitých devadesátin tvrdil, že Mňačkovy knihy jsou ve skutečnosti skrytou obhajobou chyb komunistického režimu ve jménu humanistických ideálů tohoto hnutí. Myslím však, že jde o přílišné zjednodušení. Ladislav Mňačko byl a zůstal levicovým spisovatelem, který až do konce života nepřestal hájit spravedlnost (nejen tu sociální). Především však hájil místo člověka ve společnosti a lidskost, tedy hodnoty, které by měly být ctěny bez ohledu na to, kdo zrovna vládne.

V předmluvě k druhému vydání Oneskorených reportáží (Bratislava 1990) Mňačko napsal:

Oneskorené reportáže vyšli roku 1963; niektoré z nich pred knižným vydaním uverejňoval Kultúrny život. Písal som ich ako komunista, ktorý po vytriezvení z naivnej viery sa nevedel a ani nechcel zmieriť s neľudskosťou a neschopnosťou totalitného režimu, ktorý sám roky predtým pomáhal upevňovať. Skúsenosti z rokov bezuzdného teroru a bezprávia sa mi zdali v príkrom rozpore s humánnou ideológiou, ktorú som vyznával, za ktorej ideály a ich uskutočnenie som bojoval ešte aj v čase, keď som písal túto knihu. Veril som, že systém, ktorý degradoval ľudí na bezmocnú, beztvárnu, strachom sa tresúcu masu, je možné zmeniť, ak sa vymení neschopné, mocou skorumpované vedenie strany a štátu, ak na miesta Bacílkov a Novotných prídu kompetentní, morálne bezúhonní a na vedenie štátu dostatečne kvalifikovaní ľudia. Nechcel som byť pasívnym občanom, vydaným na pospas svojvôli nomenklatúrnej hierarchie, rozhodol som sa – viaceré roky pred napísaním tejto knihy – nedať sa degradovať na posranca, obávajúceho sa vlastných myšlienok…

Vydání dvou reportážních knih z Československa (ještě Kde končia prašné cesty, 1962) předcházela Mňačkova roční „tvůrčí dovolená“. Na čiernom Spartaku sa vybral po Slovensku. Traduje sa, že mal v kufri spací vak, čakan a malú lopatku, keby niekde zapadol… Okrem refundácie platu dostal aj zálohu na ubytovanie a benzín… Na vidieku Mňačko videl a počul viac ako jeho kolegovia v Bratislave. Všimol si, že okresní tajomníci strany a ich prisluhovači si robia, čo chcú, a bežný člověk nic nezmôže… Zo dňa na deň sa stával vyzrálejším… (J. Leikert). Na sjezdu pracovníků kultury v Praze na jaře 1956 byli totiž přítomní umělci vyzváni, aby víc chodili mezi lidi. Většině z nich se „do terénu“ nechtělo, Mňačkovi to ale přišlo vhod. Jeho reportáže byli ale jiné, než si „soudruzi“ představovali.

Mňačko najviac peňazí míňal vtedy, keď sa vybral po Slovensku. Ako mi povedal, v dedinských krčmách zásadne platil on, tým bol známy široko-ďaleko. O jeho štědrosti sa rozprávaly legendy… (J. Leikert).

Vydání Opožděných reportáží (česky 1964) bral jako jakýsi test komunistickou stranou proklamovaných změn ve způsobech vládnutí. Pokud by nevyšly, přesvědčilo by ho to, že systém je nezměnitelný a odsouzený dříve či později k zániku. To, že vyšly (dokonce ve stranickém nakladatelství), bylo pro něj důkazem hlubokých pozitivních změn ve společnosti. Kniha měla na čtenáře v tehdejším Československu obdobný dopad jako přibližně ve stejné době publikovaná Solženicynova novela Jeden den Ivana Děnisoviče.

Mňačkova kritika vedení strany a státu tím neskončila, nýbrž se stupňovala. Díky Opožděným reportážím se Mňačko stal doslova přes noc známým v západním Německu. Kniha tam vyšla bez autorova souhlasu, věc se řešila před soudem a ukázalo se, že reportáže nakladateli podstrčil slovenský emigrant ze separatistických kruhů, který se vydával za Mňačkova zplnomocněnce. Jak nakonec soud dopadl a zda Mňačko obdržel vysoké odškodné, dnes nevíme. Jisté však je, že převážnou část honoráře za slovenské vydání poslal spisovatel vdovám po mužích upálených fašisty na Ploštině.

Dva kamarádi a Zahrada muk

Jednou z nejpůsobivějších „opožděných reportáží“ (Mňačko říkal i „okořeněných“ – stačí změnit písmeno, protože mnohým těmi texty šlápl na kuří oko) je ta s názvem Dva kamarádi. Z části se při jejím psaní inspiroval osudy manžela své pozdější druhé ženy Evy, který byl uvězněn proto, že ubytoval kamaráda při jeho útěku na Západ. Nesplnil ohlašovací povinnost, nenechal svého návštěvníka zapsat do knihy návštěv, kterou musel tehdy vést domovník každého domu. Za týden byl zatčen a uvězněn na samotce. Po dvou měsících výslechů přiznal všechno, co po něm chtěli. Byl odsouzen na patnáct let…

Netrpěli jen odsouzení, trpělo jich vždycky víc, nejen žena, děti nemohly studovat, cítily se méněcenné, vyděděné ze společnosti, nač to všechno bylo? Nač? (Přeložil Ladislav Hajčík.)

Další reportáž Zahrada muk pojednává o hornické vzpouře v Rožňavě, když do města nepřivezli chleba, a o procesu s ředitelem velkého mlynářského podniku Ladislavem Galanem v r. 1951. V době procesu byl Mňačko přesvědčený, že byl skutečně odsouzen zločinec a takto o něm tehdy napsal do novin. Jenže na soud nemohl zapomenout. Stále měl před očima, jak Galan po otázce, zda lituje svých činů, pohlédl všem do očí s tím, že nemá čeho litovat, protože se žádných zločinů nedopustil. Po nějaké době navštívil Mňačko svědky a zjistil, že byli zastrašováni. Následně dosáhl revize procesu a Galanova osvobození.

První a druhá emigrace

Do Izraele Mňačko poprvé vycestoval r. 1948 jako reportér Rudého práva. V srpnu 1967 emigroval do Izraele na protest proti přerušení diplomatických styků, kterým se Československo postavilo v konfliktu na Blízkém východě na stranu arabských zemí. Cestou ve Vídni poskytl obsáhlé prohlášení zahraničnímu tisku. Mimo jiné se tehdy vyjádřil takto:

Idem do Izraela. Mám v úmysle protestovať touto cestou proti politike československej vlády. Pretože sa v Československu o otázkách krízy na Blízkom východe mlčí… Nemôžem podporovať politiku, hoci aj mlčky, ktorá má viesť k tomu, aby bol zničený celý národ a aby bol zlikvidovaný celý štát…

O rok později, na podzim r. 1968, se na začátku své druhé emigrace k arabsko-izraelskému konfliktu vrátil těmito slovy:

Dnes to môže vyznieť ako irónia dejín, že na vzniku nezávislého štátu v židovskej časti Palestíny mal rozhodujúcí podiel spoločný postup USA a ZSSR (pozn. v OSN r. 1947)… Bol to šikovný ťah Američanov v konkurenčnom boji medzi americkými a anglickými naftovými spoločnosťami. Záujem Sovietskeho zväzu sa dá vysvetliť jednoduchšie: oslabiť imperializmus, kde sa len dá, a zamotať imperializmus do vnútorných protirečení, kde to len možné…

Kvůli jeho postoji Mňačka zbavili čs. občanství, sebrali mu všechny tituly a vyloučili ze strany. Spisovatel měl v Izraeli několik přednášek. Zároveň tam psal knihu Agresoři o izraelsko-arabském konfliktu, na které začal pracovat již dříve, během pobytu ve Vietnamu. V Izraeli se stýkal nejen se svými přáteli, ale také s místními komunisty, ne však s izraelskými státními činiteli.

Jak chutná moc

Poté, co si prezident Antonín Novotný přečetl na podzim r. 1966 připravovanou knihu Ako chutí moc (1967, česky 1968), prohlásil, že je o něm a neúspěšně se pokusil „protlačit“ Mňačkovo vyloučení ze strany. Toto dílo bylo ve své době velmi vlivné. Fotograf Frank v něm vzpomíná na svého někdejšího přítele a spolubojovníka z partyzánského oddílu, který se posléze stal vysoce postaveným politikem. A také úplně jiným člověkem:

Soustředil ve svých rukou moc. Ale nepoužíval moci. Pouze ji zneužíval k zabezpečení ještě větší moci. Moc se nestala v jeho rukou prostředkem, stala se cílem veškerého jeho snažení. (Přeložili Gustav Hajčík a Zdeněk Koňák.)

V emigraci

Po vstupu vojsk do Československa se Mňačko bál zatčení, několikrát denně měnil místa pobytu, každou noc přespával u někoho jiného.

Až do poslednej chíle som bol presvedčený, že svet sa za nás postaví a prinúti okupantov, aby odišli. Aký som len bol naivný…, vyjádřil se později.

Mňačko okupáciu Sovietom nikdy neodpustil. Na jednej strane nenávidel predstaviteľov Kremľa, na druhej strane mal rád bežných Rusov, ktorí za nič nemohli… museli „držať krok a ústa“ (J. Leikert). O Rusech se vyjádřil: Z mnohých stránok je to vynikajúci národ. Sú hlboko ľudskí. Sú hlboko smutní. Sú hlboko nešťastní…

Se sovětskou okupací se v exilu pokusil vyrovnat knihou Siedma noc (1968) s podtitulem Skúsenosti a obžaloba jedného komunistu. Právě po sedmi dnech vyčkávání totiž opustil obsazenou vlast a odešel do Rakouska. Následně krátce pobýval v Izraeli, v Mnichově, ve Vídni, pak se usadil poblíž rakouského Eisenstadtu. Doprovázela ho jeho druhá žena Eva, rozená Krasková (dcera básníka Ivana Kraska).

V emigraci psal Mňačko převážně německy, spolupracoval také s tehdejší západoněmeckou televizí ZDF i s rakouskou televizí. Domů na Slovensko se vrátil až koncem r. 1989 jako rakouský občan. Pobýval střídavě v Praze a ve Stupavě, odkud byl v únoru 1994 s infarktem převezen do jedné z bratislavských nemocnic. Pomoci mu však již nebylo.

K českým a slovenským čtenářům se Mňačkovy knihy z exilového období dostaly až po listopadu 1989. Patří mezi ně třeba Gigant aneb Tajemství ostrova věčné lásky (Český spisovatel, 1994, z němčiny přeložil Karel Kouba). Na záložce knihy se píše:

Speciální agent americké tajné služby Jonas, jehož jméno není jen náhodně podobné biblickému Jonášovi, je vyslán v ponorce, na venek k nerozeznání od živé velryby, aby odhalil místo, kam mizí krásné dívky. Stopy vedou do Bermudského trojúhelníku na ostrov věčné lásky… Ladislav Mňačko sám ještě sledoval na počátku roku 1994 přípravu tohoto českého vydání. Ohlásil, že napíše doslov, v němž osloví své čtenáře a vysvětlí… Doslov však předešla zpráva o jeho smrti.

Súdruh Münchhausen, satirický román, který vyšel r. 1972 slovensky a německy v exilovém nakladatelství Index, v Bratislavě pak r. 1990 v dnes již neuvěřitelném nákladu 50 tisíc výtisků (česky jako Soudruh Prášil r. 1997), měl být jakýmsi groteskním průvodcem poválečnými dějinami KSČ, skutečné historické osoby v něm mají jen lehce pozměněná jména (Gustáv Husák jako Husár, Klement Gottwald jako Gotles). Hlavním hrdinou je zahraniční novinář, který přijede do nejmenované země, jejíž režim obdivuje. Jím samým tolik vychvalovaná „preciznost“ státní mašinerie se mu však stane osudnou, nedlouho před odletem je totiž v hotelu zadržel tajnou policií.

Napísal a vydal som túto satiru v exile. Chystal som sa ju napísať už doma, počas Pražskej jari, čiže „slovenského leta“. Obávam sa, že po „vstupe“ by sotva mohla vyjsť, vyjádřil se autor.

Novinářův průvodce Hnida, který před jeho zatčením záhadně zmizí, ho předtím stačil důkladně uvést do místních poměrů, kde svoboda a zájem jedince zcela ustupují zájmům celku, či přesněji všemocné byrokracie.

A na svete nejestvuje jednotlivec, ktorý by na dne svojho svedomia nemal nejaký fľak. Ako som sa vám už častejšie pokúšal vysvetliť: národ je za, všetci sú za, ale každý jednotlivec je proti…, řekl mu třeba Hnida.

Slavnostní projev (německy Die Festrede, Mnichov 1976) je satirou na západní životní styl. Rád bych si ho přečetl, moje chabé znalosti němčiny k tomu však nestačí a jen těžko vyjde v českém (či slovenském) překladu. Nejspíš bychom se totiž dozvěděli něco, co nechceme slyšet.

Kromě slovenštiny a češtiny některé Mňačkovy knihy vyšly také anglicky (v Británii i USA), portugalsky, bulharsky, dánsky, samozřejmě německy, dále např. francouzsky, finsky, italsky, polsky, maďarsky či rusky. A dokonce japonsky a čínsky (na Tchaj-wanu).

Poslání spisovatele

Když se v r. 1957 Mňačko zastal spisovatele a svého přítele Alfonze Bednára (1914–1989), obviněného ze znevažování Slovenského národního povstání (v knize Hodiny a minúty kritizoval selhání řady účastníků povstání po válce, když zneužili své funkce), napsal:

Snaží sa (Bednár) plniť odvekú funkciu literatúry: povzbudzovať humanistické sily v boji s neľudskosťou v akejkoľvek podobe a v akomkoľvek čase (Pravda, 25. 4. 1957).

Nejvýznamnější Mňačkova kniha na Slovensku v posledních letech znovu vyšla péčí bratislavského nakladatelství Európa. A jsem přesvědčen, že minimálně některá z nich by si zasloužila také nové české vydání – i pro nás je Mňačkovo poselství v mnohém stále aktuální.

V brněnské Redutě byla sice r. 2014 inscenována dramatizace Jak chutná moc (adaptace Tomáš Vůjtek, režie Ondřej Elbel), byla však hodnocena spíš jako vhodné opakování nedávné historie pro maturanty než zásadní divadelní počin. Opatrný a nepříliš invenční přístup inscenátorů látce sice zásadně neublížil, ale také ji ničím neobohatil, napsala na idnes.cz Jana Soukupová.

Jaký tedy byl Ladislav Mňačko?

Patřil mezi nejvýraznější osobnosti poválečné čs. literatury a žurnalistiky. Vždy bol totálne stotožnený s tým, čo písal – nie s tým, čo bol napísal, ale s tým, čo práve písal (J. Leikert).

Pozornost vzbuzoval i v zahraničí, na Západě byl přezdíván „rudý Hemingway“. V r. 1989 dokonce v Mnichově vyšla práce Suzanny L. Auerové Ladislav Mňačko. Eine Bibliographie. Asi nejvíc souhrnných informací o něm přinesla kniha slovenského historika, publicisty a básníka Jozefa Leikerta Taký bol Ladislav Mňačko (V historickom kontexte do roku 1968), Brno 2007 (o rok později kniha vyšla také v bratislavském nakladatelství Luna). Leikert se životu a tvorbě L. Mňačka věnuje řadu let, vlastně od Mňačkova návratu z emigrace, kdy se s ním setkával. V r. 1993 spisovatel Leikertovi řekl, že každý musí v něco věřit. Ke konci života se Mňačko údajně ztotožnil s tím, že Kristus byl také komunistického smýšlení, protože chtěl pro všechny dobro. Sám Mňačko se ale s komunistickou stranou definitivně rozešel po sovětské invazi. Po letech o komunistech napsal: Dostali do rúk moc, na akú neboli charakterovo pripravení, s kterou sa nevedeli vyrovnať…

Verím aj naďalej v uskutočnitelnosť, ba nevyhnutnosť socializmu, ale neverím, že sa tak môže stať pod vedením komunistickej strany. Tej neostáva nič inšie, ako vyparit sa z dejín, odísť s hanbou, vyjádřil se také.

Mňačko rád kouřil (podle některých až sto cigaret denně), rád se napil a vyhledával kavárny. Jeho kolega z Pravdy Rudolf Podmaník na něj vzpomínal: Vždy som ho považoval za múdreho, skromného a čestného člověka. Páčilo sa mi na ňom, že pracoval do úmoru.

Ladislav Mňačko zůstal stále na cestě. Oprostil se od iluzí o komunistických režimech někdejšího východního bloku, ale nepodlehl ani iluzím o západní demokracii. Až do konce života odpovědně hledal své místo na světě. A jelikož, jak naznačuje filozofie, cesta je cíl, neboť věčné hledání je osudem poctivých, mají Mňačkovy knihy co říci i v dnešní přelomové době. Navíc Ladislav Mňačko bezesporu prokázal, že byl poctivým člověkem. A to rozhodně není málo. Do úst jednoho ze svých hrdinů vložil větu (Kde končí prašné cesty, kapitola Pan doktor, překlad Zdeněk Eis, 1963): Člověk má všechno dělat s chutí, jinak žádné jeho dílo nestojí za nic…

Hynek Skořepa (1975) je geograf. Pracuje v Muzeu regionu Boskovicka.

Obsah Listů 6/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.