Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 6 > Karel Skalický: Evropské hodnoty a evropské revoluce

Karel Skalický

Evropské hodnoty a evropské revoluce

Třicet let poté, co jsme se, jako národ, osvobodili od systému, který byl v rozporu se všemi hodnotami Západní Evropy, a 15 let poté, co jsme vstoupili do Evropské unie, takže evropské hodnoty by se nám měly stát prvořadým zájmem, ztrácíme se mnohdy v bludných názorech, co to vlastně ty evropské hodnoty jsou. A když se těmi hodnotami začneme přece jenom zabývat, scvrknou se nám obvykle na to, co přinesla měšťanská revoluce svým racionalistickým osvícenstvím. Dokázala jistě mnoho. V průběhu 19. století sesadila mocnáře všech evropských monarchií, kteří panovali z „Boží milosti“, a nahradila je prezidenty republik, kteří začali vládnout ze souhlasu ovládaných, čili, jak se začalo říkat, z „vůle lidu“. Nelze se proto divit, že některým našincům Evropa, a potažmo evropské hodnoty, jako by začínaly teprve touto revolucí.

Je to pochopitelné, neboť její výdobytky jsou kapitální. Stačí pomyslet na Prohlášení práv člověka a občana, které bylo stanoveno v revoluční Paříži 26. srpna 1789, a v souvislosti s ním i na další soubor práv a svobod, jako svoboda náboženská a svoboda svědomí. Nicméně Evropa ani její hodnoty nevznikly jenom s měšťanskou revolucí. Před ní totiž došlo ještě ke dvěma dalším revolucím, k té protestantské a k té papežské, a po ní pak ještě k té socialistické a – jakoby k dovršení všeho – k té sametové. A je to právě těchto pět revolucí, jež jsou kostrou evropských dějin druhého tisíciletí, protože spoluvytvářely to, co my dnes nazýváme evropské hodnoty. Tyto hodnoty ovšem nelze myslet bez čtyř přínosů z prvního tisíciletí, totiž 1) křesťanství, 2) biblického židovství, 3) kulturního Řecka a 4) právnicko-státnického Říma.

Byla to však teprve revoluce papežská Řehoře VII., která počátkem druhého tisíciletí dokázala z těchto čtyř přínosů utvořit takovou syntézu, jež organicky spájela židovsko-křesťanský Jeruzalém, řecké Athény a latinský Řím. Touto syntézou se papežská revoluce stala mocným impulsem, který vzedmul revo-luční vlnobití následných čtyř revolučních vln, z nichž každá svým způsobem ustavovala svůj přínos k tomu, co dnes můžeme plným právem nazvat civilizací Západní Evropy. (Viz: Philippe Nemo: Co je Západ, CDK, 2011, s. 54).

Lze proto směle tvrdit, že to, co dnes nazýváme zjednodušeně Západ, je výsledkem čtyř revolucí: papežské, protestantské, měšťanské a socialistické. Tyto revoluce se rodily jedna z druhé jakoby logickou návazností, neboť každá svou vnitřní dynamikou vytvořila situaci, která pak podpálila revoluci následující. Revoluce papežská je však pro morfogenezi západní civilizace mimořádně důležitá; a to nejen proto, že byla časově první, ale především proto, že dokázala organicky propojit křesťanství s řeckou kulturou platonsko- aristotelskou a s římskou kulturou právní a státní, takže Philippe Nemo ji neváhá nazvat „čtvrtým zázrakem“. To zaprvé. A za druhé svým bojem za svobodu církve jako instituce z područí sakrálně feudálního impéria prosadila nadřazenost hodnot duchovních nad hodnotami časně hmotnými, čímž podpořila rozvoj rodící se městské kultury. Šlo tedy o autentickou revoluci, a tedy o constitutio libertatis, neboť ustavila svobodu církve jako instituce od svrchované moci feudálního impéria.

Tato papežská revoluce se však svou vnitřní logikou vyhrotila do utkání mezi papežem a císařem, což znamenalo utkání ne mezi dvěma kohouty, ale mezi dvěma nosnými sloupy tehdejšího společenského řádu. Instituce papežství z něho vyšla vítězně především díky soustavné vytrvalosti, s níž papežové nepřestali prosazovat názor, že duchovní hodnoty, včetně vladařské moci, převyšují hodnoty materiální, a tedy že papež jako představitel moci duchovní musí stát nad císařem, jenž je představitelem moci světské.

Jenomže právě v tomto svatém principu bylo zašito nesvaté čertovo kopýtko. Revoluce totiž mívá v sobě zabudován zákon, podle něhož vítězná revoluční třída, jakmile uchopí moc a v ní se usadí, stává se chtě nechtě konzervátorkou vlastní revoluce a jejích ideálů. Vítězná revoluční třída se tak proměňuje ze síly revoluční v sílu kontrarevoluční. A to se stalo, když se klérus vítěznou papežskou revolucí stal vládnoucí třídou, čili „prvním stavem“, jak se mu začalo říkat. Tím byla nastolena klerokracie, která neustávající obhajobou svých pozic připravovala, opět chtě nechtě, zápalné látky k následující revoluci. Nebudu popisovat, jak se tato druhá revoluce, dnes zvaná protestantská, začala pozvolna vzdouvat, až vybuchla naplno v reformaci.

Zeptáte-li se mě však, zda reformace zvítězila, odpovídám: ano i ne. Ne říkám proto, že svou teologii v univerzální církvi neprosadila naplno. Říkám však ano, reformace zvítězila, protože proti všemocné instituci církve prosadila svobodu jednotlivého křesťana v církvi a ve státě. Bylo by dlouhé líčit, jak se prosazovala a v jakých dokumentech stvrzovala tuto vydobytou svobodu. Omezím se jen na prohlášení, které je jakoby souhrnem a závěrem všech předešlých, totiž Jeffersonovo Prohlášení nezávislosti z roku 1776. V něm byl poprvé vyhlášen princip, že vládnout může jen ten, kdo vládne ze souhlasu ovládaných, což se pak stalo základním zákonem veškeré autentické demokracie. A měšťanská revoluce, která vypukla ve Francii za pouhé tři roky po americkém prohlášení nezávislosti, rozšířila tento výdobytek protestantské revoluce, jenž platil jen pro křesťany, na každého občana jakéhokoli vyznání či světonázorového přesvědčení.

Nemusím už zde vysvětlovat, jakými ekonomicko-společenskými procesy se stalo, že měšťanská revoluce vyvolala tu socialistickou, a jak se potom stalo, že ze socialismu sociálně demokratického, jenž se zasloužil o tolik dobrého, se mohly odštěpit dva socialismy zločinecké: ten fašisticko-nacistický a ten bolševicko-komunistický. Oba sice vzaly za své, ale jejich pohrobci u nás i jinde znovu vystupují a ve svých lidumilně nastrojených řečech se roztahují, jak to jen jde. Oba socialismy jsou sice k sobě svými dějinami vyloženými protinožci, ten „pravičácký“ má svého boha v národě a jeho rasové čistotě, kdežto ten druhý, „levičácký“, v údajné dělnické třídě. I když jsou tedy k sobě jako pes a kočka, nebrání jim to, aby, když se to hodí, netáhli za jeden provaz. Jejich přetrvávající existence však klade otázku, co by se stalo, kdyby se ta či ona strana dostala k moci? My staří, kteří jsme zažili hrůzovlády obou ideologií na vlastní kůži, si to dovedeme živě představit.

Dovolím si proto uzavřít svůj přehled čtyř celoevropských revolucí poukazem na jednu nanejvýš pozoruhodnou skutečnost. Svoboda, za kterou bojovala papežská revoluce, nebyla zneplatněna svobodou, za kterou bojovala revoluce protestantská, a ta nebyla zneplatněna svobodou, za kterou bojovala revoluce měšťanská, a ta nebyla zneplatněna svobodou, za kterou bojovala ta autentická revoluce socialistická. Tyto čtyři svobody nepřestávají být stále aktuální. To se vždycky velmi jasně ukáže, jakmile začnou být ohroženy. Nejlepším důkazem pro to byla a je Charta 77. V ní se totiž spojili ke společnému úsilí o dodržování lidských práv jak římskokatoličtí kněží, kteří usilovali o svobodu církve jako instituce od státního poručníkování, tak protestantští pastoři, kteří usilovali o svobodu křesťana od ideologického útlaku totalitním systémem, tak intelektuálové typu Václava Havla, kteří usilovali o svobodu občana od svévole státního molocha, tak nakonec i ti komunisté, kteří konečně pochopili, že diktatura proletariátu neosvobodila proletariát od vykořisťování, ale zvrhla se na diktaturu stranické nomenklatury nad celou občanskou společností.

Teď už však dost. Musím končit. Ale jak? To je ta otázka. Co dělat, když dnes v systému naší demokracie, založené západoevropsky na právním státu a jeho demokratických svobodách, volně působí živly, které tento systém ideově nesdílejí, ba dokonce jej podemílají, přičemž ale legitimně využívají svobod, které jim zaručuje, takže se vždycky může stát, že v určité vhodné konjunktuře si ho podrobí a přebudují k vlastnímu obrazu a podobenství? Což se to v minulém století nestalo? V Německu nacionálsocialismem a u nás komunismem? Hle, zde vězí Achillova pata každé pravé demokracie! Čím tomu čelit?

Nevidím jinou odpověď, než všemožně přispívat k mravnímu zrání občanské společnosti, což znamená upevňovat v ní přesvědčení, že i když člověk má dnes moc zákony nejen poznávat, ale i měnit, přesto zůstává jeden zákon, který přetrvává beze změny, i kdyby se všechno měnilo. V Bibli je vyjádřen velmi jednoduše: Co nechceš, aby jiní činili tobě, ty nečiň jim. Tento princip se ostatně nachází v posvátných knihách všech světových náboženství, jak to dokázal Hans Küng. A totéž pověděl zcela mimo náboženský kontext známý římský rétor, filozof a státník Marcus Tullius Cicero (106–43 př. n. l.) ve své knize De re publica (3, 22), kde napsal, že existuje pravdivý zákon, totiž zdravý rozum, shodující se s přírodou, sdílený všemi bytostmi, vždy ve shodě se sebou samým. Tento zákon není jiný v Athénách, jiný v Římě, jiný dnes, jiný zítra, je to jediný a týž věčný a nezměnitelný zákon, jenž vládne všem národům a ve všech časech. Předepisuje ho jeden jediný bůh. Kdo tento zákon neposlouchá, nezná sám sebe, a protože nepoznal lidskou přirozenost, bude jí samotnou nejvíce potrestán, i kdyby unikl jiným mukám. A já se ptám, zda Cicero tím zákonem nemyslel Mojžíšovo Desatero.

Ať tak či onak, má-li být demokracie právním státem, aby se nestalo, že „lid“ (démos) se zvrhne ve zločinný „dav“ (pléthos), musí nad „lidem“ stát Zákon, jenž by bránil uzákonění zločinných zákonů. Nacističtí pohlaváři proto neměli právo hájit se tenkrát v Norimberském procesu tvrzením, že poslouchali zákony Hitlerovy říše.

Abych však nekončil touto nehezkou vzpomínkou z dávné minulosti, uzavírám svůj projev vzpomínkou nedávnou, z 30. září. Šel jsem se podívat na setkání mládeže zajímající se o hnutí Milion chvilek pro demokracii. Moderátorem setkání byl muž o generaci starší než oni Jiří Šesták, kterému se podařilo zvýraznit rozdíly v hodnotových důrazech té jeho někdejší mladé generace s tou mladou generací současnou. A tu jsem s překvapením a potěšením viděl, že ta mládež, která se na tomto setkání sešla, nemá nic z revoluční zbrklosti netrpělivců. Ti hoši a dívky měli zralé vědomí o pravých hodnotách a ctnostech důležitých pro demokracii. V diskusi tak zaznívala slova jako „právní stát“, „participace veřejnosti“, „transparentnost“, „odpovědnost“, „vzdělání“, „ slušnost“, abych zmínil ta, která kolovala nejčastěji. Sám Mikuláš Minář, hlavní představitel hnutí, vyslovil dokonce potřebu, rozuměl-li jsem mu správně, „velkého příběhu“. Kdo se trochu vyzná v postmoderním myšlení, tomu nemusím jistě vysvětlovat, co tím myslel. Šel jsem z toho setkání domů povzbuzen a říkal si, že všechny strachy, které člověk slyší a které otravují vzduch, jsou zbytečné, když máme takové mladé lidi, kteří dobře vědí, v čem jsou pravé hodnoty nejen evropského, ale vpravdě lidského soužití. Kéž bychom se všichni stali vnímavými pro tento jejich elán a nechali se jím inspirovat k neutuchajícímu činnému úsilí o pravou demokracii. To staň se a budiž!

Karel Skalický (1934) je katolický kněz, teolog, redaktor, publicista; v exilu od roku 1967 redigoval časopis Studie, působil také jako tajemník Josefa Berana. Od r. 1994 přednáší na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicich.

Obsah Listů 6/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.