Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 6 > Ondřej Vaculík: Rourův slavný den

Ondřej Vaculík

Rourův slavný den

Svou boudu na periferii města už měl docela zařízenu a vybavenu. Rozměry boudy zvolil dobře, má v ní všechno, co potřebuje; když člověk nemá elektrické spotřebiče a topí v kamnech, na nichž si také ohřívá vodu na mytí, ušetří se tím hodně místa, takže v boudě může i přecházet sem a tam a při tom o ledasčem přemýšlet.

Kocour Rour leží ve své postýlce a zjevně mu nevadí, když on mu tam přitom přemýšlení pořád chodí, někdy i dvě hodiny; až je z toho utahaný, aniž by se k něčemu dobral, někam došel.

Dneska se konečně vydá na průzkum. Znovu se pokusí nalézt druhý konec roury, její vyústění, jíž Rour často kamsi chodí, někam si prolézá a vrací se někdy až za tmy, a má ve tváři blažený výraz. Pokud ho Rour zastihne už v posteli, opatrně se mu položí na hruď, vrní a přede a dýchá mu do obličeje teplý vzduch, jako by mu chtěl kus své blaženosti předat. Proč Rour nemluví?

Oblékl si bundu a vyrazil. Třeba roura vychází na den až za náspem. Vylezl tedy na trať, po níž, a to je další tajemství, každého pátého dne v noci okolo druhé hodiny projede vlak téměř historických osobních vozů, tažený vysloužilou dieselovou lokomotivou zvanou Hektor. Vlak zpět nikdy nejede, pouze tam, a to je na západ. A za okny ve žlutém mrkajícím světle jsou vidět hlavy pospávajících cestujících. Vlak se sune docela pomalu a Hektor temně hučí, bručí. Zvláštní také je, že během toho pětidenního intervalu koleje zrezaví tak, jako by se po nich celá léta nejezdilo.

Změnil plán: konec Rourovy roury hledat nebude, ale vydá se na západ po kolejích, aby zjistil, kam vedou a kam noční cestující jedou. Na současném plánu velkoměsta ty koleje totiž vůbec nejsou. Šlo se mu po pražcích špatně. Známe to – na dva pražce musí být krok příliš dlouhý, na jeden moc krátký. Po asi dvou kilometrech ho začala bolet kolena, a trať před ním pořád ubíhala, k městu se nijak neblížila, spíše je velikým obloukem v zabodlákované krajině obcházela. Brzy se už musel nutit do každého kroku, až ho z toho rozbolelo v krku.

Po dalších dvou kilometrech se ke krku přidala i hlava, a cíl stále v nedohlednu, koleje se sbíhaly v nekonečnu, v dáli na horizontu, jako by vedly kamsi do nebe. Tam nedojde, musí se vrátit. Na zpáteční cestě namáhavě klopýtal a pocítil, že má také zvýšenou teplotu. Aha, léky v boudě nemá žádné, musí si nějaké opatřit, aspoň acylpyrin. U stružky s poněkud smrdutou vodou rostla vrba, natrhal si trochu jejího listí a proutí, kupodivu bylo docela zelené. A cestou utrhl ještě jakési léčivé býlí, snad je to třezalka.

Jen sotva se dovlekl do boudy, s vypětím vší své vůle zatopil, z vrbin a třezalky si svařil nálev, vypil ho a svalil se na svůj kavalec. Rour starostlivě k němu vyskočil, dotkl se svým nosem jeho nosu, člověče, tobě něco je, ale neboj, já tě uzdravím.

Na druhé straně roury musí být něco rajského, zazáviděl Rourovi, ale možná tam chodí jenom kakat, uklidnil se. Záhada mu ale nedala spát. Jak pozoroval jeho blažený čumák, zkusil na něj rovnou vybafnout: Roure, co tam je? Kocour sebou trhl, okamžitě přestal příst, takovou otázku nečekal. Sedl si, zívl a hodnou chvíli přemýšlel, než začal uvážlivě odpovídat: Tuáua, tuáua, tuáua – stále opakoval. Roure, nerozumím ti, napomenul ho. – Houa, houa, houa, opět několikrát opakoval Rour. – Roure, stále ti nerozumím, mluvíš jako hotentot. – Muaenec, muaenec, muaenec, Rour se dále snažil, a on konečně pochopil: mravenec! A tuáa je tráva, houa pak nejspíš houba. – Ano, ožil Rour, a houu hned konkretizoval jako huif, tedy hřib. Pochopitelně, kočky, jak mají jenom velice slabounké rty, tak většinu retnic nedokáží vyslovit, zejména „b“ a „p“, ale také i „v“. – B, f, l, m, p, s, v, z, Roure! – „R“ by Rour sice vyslovit mohl, protože jazyk má šikovný a určitě by ho rozkmital, ale nikdo ho to nenaučil, stejně jako „ř“.

Z další Rourovy řeči pak vyplynulo, že se rovněž vyhýbá „š“ nebo „č“, protože to kočičí čičání či šišání přímo nesnáší. Vskutku se docela rozhovořil, a on pochopil, že Rour opakováním slov nevyjadřuje kvantitu, ale kvalitu. Slovo „ták“, rozuměj pták, řekl asi devětkrát – no možná tím myslel kvalitu i kvantitu.

Když si na Rourovu řeč poněkud zvykl, uznal, že mluví docela dobře, skoro jako člověk, jen s mnoha logopedickými vadami. Co se týká kocourů, tak lépe mluvil pouze kocour Mikeš, ale toho si Josef Lada vymyslel.

A v závěru mu Rour po svém způsobu řekl, že ho má velice rád. „A kdyby se, můj člověče, s tebou něco stalo, a tys byl třeba nemocný a upoután na lůžku, můžeš si být jist tím, že tě vyléčím a budu se o tebe starat.“ A na důkaz, že to Rour myslí vážně, vskutku hned začal co nejsilněji příst.

Vždycky si přál, od dětství, celý život, mít vedle sebe někoho chápavého, ohleduplného, citlivého a skromně inteligentního. Žít s ním. A bude mu věrný. Konečně ho má. Akorát by ho nikdy nenapadlo, že to nebude člověk, ale pouhý kocour.

Ráno se probudil – a úplně zdravý. Vida, jakou ozdravnou sílu má vrba a taková chcíplá a mrazem přešlá třezalka.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 6/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.