Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 6 > Alena Zemančíková: Misantrop z Berlína

Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Misantrop z Berlína

Některé dramatiky je stejně tak strhující číst jako vidět inscenace jejich her na jevišti: to je případ Shakespeara i Čechova. Některé je dokonce lepší jen číst: pro mě to jsou němečtí klasikové Goethe a Schiller, a také Bernard Shaw. Ale jsou i dramatikové, kteří bez jeviště jako by nebyli nic a teprve inscenováním se jejich hry rozžijí: třeba Goldoni. A abych tu nedělala divadelně historickou přednášku, řeknu rovnou, že králem mezi nimi je Moliere. Jeho dramatická technika je schematická, teprve dobří herci z těch klasicistních formálních fíglů vytáhnou živoucí lidský charakter, oděný do postavy a situace.

Moliere neurčuje, co má postava dělat (kromě základních momentů, kdy je potřeba, aby postava něco vyslechla v úkrytu, třeba pod stolem jako v Tartuffovi zaslepený Orgon), veškeré jevištní dění je úkol pro režiséra, případně ho obstará (a v historizujících francouzských inscenacích výborně) balet.

Misantrop je jednou z mála Molierových komedií, které se neodehrávají v rodině. Tady je prostředím a místem děje salón, v němž se schází šlechtická společnost, která má samu sebe za lepší lidi s vytříbeným vkusem. Hvězdou salónu je krásná a duchaplná Célimena.

Kdybychom Misantropa obrátili naruby, jmenoval by se Filantrop a bylo by tu předvedeno pokrytectví vnějších ušlechtilých gest a proklamací v zrcadle osobního pohrdání lidmi a bezcitnosti: to je model, který vidíme u Ibsena a který v mnoha variacích funguje v každodenní mainstreamové produkci. Moliere ale ve své komedii nekáže morálku, ukazuje rozpor mezi kritickým rozumem a vášní. Poctivý, přímý a ve společnosti autentický Alcest se úplně promění v přítomnost Célimeny, preciózky, která má přesně ty vlastnosti, které Alcest nesnáší, ale co naplat, když je tak půvabná a když Alcestovo srdce trne i jásá při pouhém pohledu na ni.

Režisérka Anne Lenková z Deutsches Theater v Berlíně herce -nechala hrát vestoje, nedopřála jim ani nábytek, ani rekvizity, jen je oblékla do kostýmů Sibylle Wallumové. A jejich hrací pole ohraničila stěnami z hustě vedle sebe napjatých pružných provázků kovově šedostříbřité barvy. Tato scénografie umožňuje, aby se postavy zjevovaly a mizely jako filmovým střihem, protáhnou se dovnitř i ven, někdy se zamotají nebo uvíznou, někdy vystrčí jen hlavu, když tajně naslouchají. V okamžicích mezi obrazy se do té sítě rafinovaně posvítí, a náhle vidíme, jak jsou všichni v kleci: v kleci svých ješitností, konvencí, intrik a zásad.

V Deutsches Theater Misantropa nijak neaktualizují, jen ho hrají moderními prostředky a v překladu Jürgena Gosche a Wolfganga Wiense (překlad je v německy mluvících divadlech kanonický a ne zcela nový, oba spoluautoři jsou už od roku 2009 – Gösch a 2012 – Wiens po smrti). Vidíme a slyšíme, že preciózní „vyšší“ společnost je v každé době podobná, že všemi salóny vládnou drby a pomluvy, že lov žen je prestižní zábavou mužů a za peníze a postavení je možné získat i uznání vlastních básní (české publikum si v úvodní scéně, kdy je Alcest požádán šlechtickým hejskem o kritiku jeho nového sonetu, připomnělo politického náměstka ministra kultury Staňka Aloise Mačáka a jeho sbírku erotických básní, kterou se na potkání chlubil).

Celimena Franzisky Machensové se ve společnosti výstředních sebestředných hejsků vyjímá jako černá perla, v elegantním oděvu sestávajícím z úzkých černých kalhot a na ramenou krajkou ozdobeného živůtku vyniká zářivá pleť její tváře a dekoltu. Svůj údiv, pobavení, nesouhlas dává najevo téměř jen výrazem tváře, pouhým sklonem hlavy a decentním gestem přítomné muže také provokuje. V dialogu s Alcestem je zásadní, zda herci k sobě stojí čelem nebo zády, nic víc. Nenápadně tematizováno je tak i klasické sebeovládání, které k preciózní společnosti patří a je nutnou podmínkou úspěšné intriky. Když Célimena obrátí hrot urážky, kterou do předstírané dobré rady zabalí intrikánka Arsinoe, proti ní samé, vidíme, jak to vypadá, když pokrytec „ztratí glanc“ a situaci neunese.

Alcest Ulricha Matthese je drobný, proti ostatním seriózně oblečený a o dost starší muž. Věkový rozdíl odůvodňuje respekt, který k němu společnost chová, jeho touha odejít do ústraní, pryč z téhle společnosti je uvěřitelná, ale jeho zaslepené přání, aby tam Célimena odešla s ním, je očividně tragikomické. Náhle je vidět, že i on je chorobně sebestředný, že přísná zásadovost je sestrou bezohlednosti.

Misantrop je jediná z Molierových komedií, kde titulní postava zmoudří. Alcest není podveden ani oklamán, nikdo mu nelže víc než on sám sobě, nikdo ho – na rozdíl od Célimeny – neuráží. Pod tíhou vlastní situace se rozhodne odejít do ústraní a přizná si, že nejen Célimeně, ale i mnohem méně společensky zářivé Eliantě by soužitím zkazil život. Je to jediná z Molierových velkých postav, jíž autor přizná jistou sympatii.

Molierova Misantropa natočil v roce 2019 i Český rozhlas s Kamilem Halbichem jako Alcestem a Helenou Dvořákovou jako Célimenou. Aby inscenace nebyla jen zprávou o textu, tematizuje v ní režisér Vít Vencl fenomén natáčení. Je ovšem škoda, že v češtině nemáme tak svěží a inspirovaný překlad jako ten, který vytvořili pro německy mluvící divadla režisér Jürgen Gösch a dramaturg Wolfgang Wiens. Náš překlad J. Z. Nováka z roku 1955 zní (a při sledování titulků na představení ve Vinohradském divadle to vidíme také) toporně a školometsky. Škoda, že nemáme podobně divadelně zaujaté překladatele Moliera jako Shakespeara. Nové překlady by jistě vedly k novým inscenacím.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 6/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.