Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 1 > Moc médií:: Abychom v devět neslyšeli, o čem jsme spolu mluvili

Moc médií:

Abychom v devět neslyšeli, o čem jsme spolu mluvili

Záznam debaty

Jolyon Naegele: Navzdory tehdejšímu podezření mé přítelkyně Jiřiny Šiklové, že jsem byl fízl, přijímám cenu i laudatio. Přiznávám, že i moje maminka si občas myslela, že jsem musel být špion – co jsem proboha dělal, tolik jazyků a cestování... Opakovaně jsem pročítal svůj spis (je to spousta materiálů v několika svazcích) a narážel jsem stále na podezření, že bych mohl být špion, velmi nebezpečný. Důvodem byla moje znalost češtiny – že prý nebylo hned jasné, že jsem cizinec. V prvním udání na mě v roce 1981 bylo, že jsem zřejmě elév CIA, protože umím česky, německy a rusky... A stejný agent mě udal rok a půl poté, že jsem možná agent KGB, protože mám sovětskou přítelkyni. Přitom ona byla bez státní příslušnosti, jen se narodila v Moskvě.

Do české kultury jsem se zamiloval už v raném věku, když jsem slyšel poprvé Smetanovu Vltavu, dodnes mám při poslechu Mé vlasti husí kůži. Jsem Středoevropan vlastní volbou, i když jsem se teprve loni dozvěděl, že mám i jakési české kořeny: nějaký můj předek se narodil v Horažďovicích v 17. století. Do Čech jsem se vrátil po čtrnácti letech v Kosovu, vrátil jsem se ke své první lásce, prostě česká kultura, společnost, dějiny mě zajímají celý život, jsem tady strašně rád. Stále se učím, snažím se chápat, co se zde v 80. letech odehrávalo, je to nedopsaná kapitola českých dějin. Snažím se ji dopsat... V roce 1990 spousta kolegů novinářů z Ameriky, Velké Británie říkala, že teď je třeba napsat knihu o tom, co se tady stalo. Já jsem říkal, neblázněte, my vůbec nevíme, co se stalo. Stáli jsme na různých balkónech v Praze, v Budapešti, v Bukurešti a sledovali dění, ale neznáme veškeré souvislosti.

Čtení spisu Státní bezpečnosti není lehký úkol, ale pomáhá chápat do určité míry, jakým způsobem systém fungoval. Nebo spíš nefungoval. Pravá ruka nevěděla, co dělá levá, ani uvnitř StB. Ale postupně jsem si utvořil určitý obraz, co se kolem mě odehrávalo, takže v příštím roce tu knihu konečně dopíšu. Už před pěti lety, ještě v Kosovu, jsem se snažil psát ji česky, ale nešlo to. Tady to jde snáz.

Patrik Eichler: Tématem debaty jsou média před rokem 1989 a dnes. Debaty o médiích jsou podobně jako ty o vzdělání ty nejtěžší, protože všichni jsme chodili do školy a v zásadě každý někdy četl noviny nebo viděl televizi. Takže si o tom každý něco myslí. Když jste pracoval pro Hlas Ameriky, jak jste vnímali svoji odpovědnost jako novinářů vůči lidem, kteří vám jen krajně omezeně mohli dát zpětnou vazbu k tomu, co vysíláte, ale kteří vytvářeli vaše publikum?

JN: Byl jsem v Hlasu Ameriky ve zvláštní pozici oproti novinářům ze Spojených států, kteří občas byli v Praze a okolí a kteří psali pro americké publikum. Já jsem byl Američan, který měl na starost celou východní Evropu, nejen ČSSR, a který tady byl několik dnů měsíčně. Snažil jsem se udělat si obrázek o tom, co se vlastně děje, a psát o věcech, o kterých málokdo zde či jinde psal. Postupně jsem pochopil, že posluchač se rozhoduje, jestli je daná zpráva nebo reportáž objektivní, či nikoliv. Měl jsem kamarády, byli mezi nimi byli i agenti na mě nasazení, a nějakou zpětnou vazbu jsem měl. Taky jsem byl párkrát předvolán na ministerstvo zahraničních věcí, byl jsem na krátko zadržen Státní bezpečností, to byla taky určitá zpětná vazba. A hlavně mi lidé říkávali (a musím říct, že i mezi nimi byli agenti, ovšem nemluvili jménem státu, ale z vlastní zkušenosti), že já ani netuším, jakou mám moc. Že je tady strašně moc lidí, kteří poslouchají Hlas Ameriky, že je dostupnější než BBC, protože BBC bylo pouze na krátkých vlnách, nebo než Svobodná Evropa, která byla do prosince roku 1988 rušená. Tomu jsem samozřejmě nechtěl věřit. Pak jsem si při jedné návštěvě Prahy koupil Politický slovník a v něm jsem našel definici slova reforma: taktický ústupek, čili krok dozadu. To jsem citoval v jednom článku a psal jsem o tom, že slovo reforma je tabuizované, že Gustáv Husák ho nepoužil minimálně od roku 1969, tedy ne v pozitivním smyslu slova. A po několika dnech jsem v Rudém právu našel text Husákova projevu před zasedáním ÚV KSČ, kde pravil něco v tom smyslu, že se říká, že se bojíme slova reforma, ale není tomu tak. A pak to slovo použil ještě sedmkrát. V té chvíli jsem pochopil, jakou mám moc. V létě roku 1985 jsem byl na velehradské pouti a měsíc dva poté jsem se tam s kamarády vypravil znovu. Všimli jsme si, že nás sledují dvě auta StB, agenti nás fotili. Pak jsme se jim nějak ztratili. Nakonec ale přece odvedli jednoho kamaráda na pohovor v Brně. Chtěli o mně vědět všechno. A nakonec řekli: Bacha, abychom neslyšeli dnes v devět, o čem jsme právě mluvili. Oni skutečně měli strach a chápali, že Hlas Ameriky tady měl popularitu, že ho spousta lidí poslouchala, aby měla objektivní zdroj informací.

PE: Jak jste vnímali Hlas Ameriky na konci 80. let jako posluchači?

Josef Jařab: Pro mě, myslím pro většinu mé generace byl Hlasem Ameriky jeden hlas víc než ostatní, opravdový hlas Ameriky, to byl pan Conover. Každý den vysílání o jazzu, jen pro nás ve střední Evropě. Ptal jsem se kamarádů amerických a ti nikdy jméno Conover neslyšeli.

JN: Willise Conovera jsem potkal v redakci, když jsem začal v Hlasu Ameriky pracovat v roce 1984 ve Washingtonu. Byl jsem tam na stáži na pár měsíců, a on seděl v koutě v centrálním newsroomu, představili nás a já jsem mu řekl: víte, že jste ve východní Evropě hodně známý? A on řekl, no to vím. On hodně cestoval, skoro každý rok jel do Polska, Bulharska, i do Sovětského svazu, jeho pořad se vysílal po celém světě, nejen ve východní Evropě, i v Africe a v Asii. Byl to úžasný pořad Jazz Hour.

Když jsem v roce 1983 jednal s Hlasem Ameriky, koupil jsem si radiopřijímač na krátké vlny a poslouchal jsem jeho vysílání, abych pochopil, co je to vlastně za stanici. Hlas Ameriky totiž v Americe nevysílá, to je zákonem zakázané.

Jaroslav Veis: Hlas Ameriky měl ve srovnání se Svobodnou Evropou pro nás, obyvatele velkých měst, tu výhodu, že nebyl rušený. Byl takříkajíc součástí denního života. Tehdy mi kdosi z tiskového odboru Akademie věd, kdo měl různé interní materiály, s pobavením říkal, že četl svodku, v které se psalo, že skoro 80 procent veřejnosti si utváří názory podle Hlasu Ameriky a pouze 20 procent podle domácích sdělovacích prostředků. A co s tím, soudruzi, uděláme? Pro mě byl na Hlasu Ameriky nejdůležitější Josef Škvorecký, který tam měl týden co týden literární esej, bylo to skvělé, chytré, zajímavé.

JJ: Takový zajímavý dodatek: vůbec nejlepší rádio, na kterém se to dalo poslouchat, byl ruský VEF.

PE: Kolik lidí bylo v českém vysílání Hlasu Ameriky?

JN: Nevím kolik lidí celkem pracovalo v Hlasu Ameriky, myslím tak čtyři, pět set ve Washingtonu plus zahraničí. V československé redakci bylo zhruba dvacet redaktorů. Hned na začátku jsem byl upozorněn, že nepracuji pro československou redakci, ale pro „celý dům“. Tehdy se vysílalo ve 40 jazycích. Psal jsem proto zprávy tak, že části byly detailnější a byly určeny pro české vysílání, a jiné obecnější, určené do celého světa. Vždy jsem se snažil mít vyvážené reportáže, ne psát totéž co agentury. Mít svůj pohled na danou věc. Získali jsme tak důvěru posluchačů, protože zprávy byly spolehlivé. Posílal jsem více článků do československé redakce než do centrální. Články musely mít dva na sobě nezávislé zdroje, pokud se to nepovedlo, zprávy nevyšly. Nebyly žádné kachny. Samozřejmě někdy musely nějaké být, třeba smrt Martina Šmída 17. 11. 1989. Všechny agentury citovaly stejný zdroj – ale byl tlak, že když to všichni mají a lidé poslouchají, je třeba to dát do éteru.

Za den jsem napsal tři čtyři kratší texty a dva tři delší. Pro každou zprávu jsem musel sehnat podklady, udělat rozhovory, nebyl internet, takže člověk potřeboval knihy, materiály potřebné pro novinářskou práci. Pak to nahrávat, mixovat. Taky přímá telefonní linka do Washingtonu nebyla žádná legrace.

JJ: Vysílá stále ještě Hlas Ameriky do zemí bývalého sovětského bloku?

JN: Já ani nevím, jestli do východní Evropy vysílá, spíš to dělá Svobodná Evropa, v  roce 2020 začíná znovu vysílat do Rumunska a Maďarska. Je to spíše politické rozhodnutí ministerstva zahraničních věcí, že je to potřeba. Hlas Ameriky vysílá taky televizi v albánštině a srbštině, už 20 let mu dávají prostor v některých soukromých televizních stanicích.

PE: Má smysl, aby nějaké médium ze zahraničí vysílalo někam jinam do zahraničí? A mají mít média svůj program, aby se s ním čtenáři mohli identifikovat – v dnešní době, kdy je médium především nositelem reklamy?

JN: To je složitá otázka, státem financované televizní nebo rozhlasové vysílání slouží zájmům daného státu, je to svým způsobem diplomacie. Když mluvíme o soukromém médiu, tam hraje roli, jestli je to rentabilní, či nikoliv, jestli najde čtenáře, či nikoliv. Už léta vidíme klesající počet čtenářů, protože najdou téměř všechno na internetu. Myslím, že nějaký program je druhořadý, jde o to, co můžeme nabídnout, abychom měli publikum.

PE: Vladimíra Dvořáková napsala knihy o slabosti a rozpadu veřejných institucí u nás. Je slabost těchto institucí příznačná i pro média?

Vladimíra Dvořáková: Je otázka, o jakých médiích hovoříme, jestli o médiích veřejné služby, je třeba myslet na to, že veřejnoprávní média mohou nastolovat i agendu, která v komerčních médiích není, tedy která se dotýká otázek, jimiž by se společnost měla zabývat. Mnohdy mám pocit, že média jen odpoutávají pozornost a podstatným věcem se nevěnují. Na ČT 24 se řešil případ Čapího hnízda, nejvyšší státní zástupce ho vrátil k dalšímu přešetření – a oni si pozvali Renátu Veseckou. I když vím, že se někdy velmi těžce potýkají s vyvažováním, tak Renáta Vesecká, to pro mě byl šok. A diskuse nešla vůbec k jádru problému, to byla dojmologie. Myslím, že se neumíme věnovat zásadním tématům.

JV: Televizi bych trochu omluvil, myslím, že Vesecká tam nebyla proto, že by chtěli, aby tam byla Vesecká, ale proto, že byla ochotná zvednout ten telefon a přijet. Celkově jsou dnes redakce velice poddimenzované, šetří se na všem, zásada, že každá zpráva by měla být ze dvou nezávislých zdrojů, došla až k tomu, že z jednoho zdroje se musí získat dvě zprávy. Dobře dělané noviny, nebo obecně média musejí mít prostor a peníze.

JJ: Když jsem byl ještě legislativec, v souvislosti s televizní krizí v roce 2000 jsme uvažovali o médiích, o televizi, diskutovali jsme o tom, že televize by neměla být zatížena žádnými reklamami. Ale je jich stále více. Podle mě naše veřejnoprávní televize není distributor nejzávažnějších zpráv včetně analýz, ale je distributor emocí. To se odráží na každých volbách, emoce rozhodují o tom, kdo volby vyhrává, nikoli fakta.

PE: Když otevřeme internet, každý z nás tam najde něco jiného. Ztrácíme společnou zkušenost, společné téma pro debatu. První komentáře v Rudém právu, respektive Právu přicházejí v roce 1995, 1996, do té doby je Rudé právo čistě zpravodajský deník, který si z předchozího období přenáší širokou síť zahraničních korespondentů a samozřejmě o takové věci, jako je změna v čele bulharské komunistické strany nebo italské vlády informuje zcela rutinně. A to je myslím jedna z věcí, které se ztrácejí z veřejné služby poskytované médii.

Zkrácený záznam debaty není autorizován.

Děkujeme za pomoc katedře politologie a evropských studií FF Univerzity Palackého, v jejíchž prostorách se slavnostní večer uskutečnil.

Obsah Listů 1/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.