Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 1 > Václav Žák: Kdo rozhodl listopad 1989

Václav Žák

Kdo rozhodl listopad 1989

Mediální zvyk zabývat se výročími přispěl k tomu, že se ve veřejném prostoru objevila řada informací, které umožňují přezkoumat, nakolik jsou dosavadní interpretace událostí přesné a úplné. Na jedné straně stojí seriózní historická práce Jiřího Suka Labyrintem revoluce, v níž pro konspirační teorie prostor není, na druhé straně právě různé spiklenecké hypotézy včetně těch o předání moci mezi disidenty a komunisty, při němž údajně komunisti vyměnili politickou moc za moc hospodářskou.

Na první pohled je patrné, že se rok 1989 nedá vykládat jako aktivita, jejíž centrum leželo v Československé republice. Naopak. K mocenskému zvratu v Praze dochází teprve potom, co je v Berlíně stržena zeď dělící západní a východní Berlín, kterou mnoho lidí mé generace považovalo za něco nedotknutelného. Dnes je celkem nepochybné, že zcela neočekávaný rozpad sovětského bloku souvisel s reformami Michaila Sergejeviče Gorbačova. Představa, že politické a ekonomické reformy vdechnou nový elán do úsilí o budování komunismu, vypadá z odstupu několika desítek let až neuvěřitelně naivně. Byla to cena, kterou Sovětský svaz zaplatil za brežněvovskou stagnaci, zastavení reforem po intervenci v Československu v roce 1968, a důsledek neschopnosti sovětského systému měnit včas neschopné vedení.

Výsledkem bylo, že se v čele Sovětského svazu objevil charismatický vůdce, ovšem bez jakýchkoliv mezinárodních zkušeností, který si myslel, že socialismus + svoboda je tím klíčem, který otevírá Sovětskému svazu světlou budoucnost. Svoboda tisku však postupně vytahovala další a další kostlivce sovětské minulosti a zcela zdiskreditovala možnost navázat na étos revoluce. Na jeho místo nastoupily nacionalismy obratně využívané komunistickými tajemníky spravujícími sovětské republiky. Nakonec vedly k rozpadu SSSR. Destabilizace centra vytvořila v evropských satelitech Sovětského svazu obtížnou situaci. Zvlášť pikantní to bylo v Československu, kde vedení KSČ brzy zjistilo, že se Gorbačov inspiroval politikou socialismu s lidskou tváří, kterou domácí věrchuška prohlásila za kontrarevoluci. Nebylo ale zbytí, na změnu v kursu v Moskvě bylo třeba reagovat. V roce 1987 Gustav Husák odstoupil z funkce generálního tajemníka KSČ a zůstal pouze prezidentem. V čele strany ho vystřídal Miloš Jakeš, který měl z kursu nastoupeného Gorbačovem hrůzu. Volba Jakeše byla prohrou těch, kteří chápali důsledky normalizační stagnace a chtěli po Gorbačovově příkladu změnit kurs. O místo generálního tajemníka se ucházel také Lubomír Štrougal, který jako zkušený technokrat měl pravděpodobně největší šanci napodobovat Gorbačovovu perestrojku, ale prohrál. Pak rezignoval na funkci v předsednictvu ÚV KSČ. Ve straně pochopitelně začalo růst napětí. Jakeš odmítl provádět liberalizační reformy, chtěl udržet nedotčenou politickou moc KSČ, což ve skutečnosti znamenalo sabotáž reforem. Když byl v roce 1988 Gorbačov na návštěvě v Praze, veřejnost ho vřele uvítala, ale odsouzení zásahu v roce 1968 se nedočkala. Václav Trojan měl v roce 1990 možnost se na to v Moskvě zeptat zahraničněpolitického poradce Gorbačova Viktora Kuvaldina. Ten mu řekl, že Gorbačov nechtěl revizi roku 1968 provést sám za zády československých soudruhů, ale očekával, že rehabilitaci programu socialismu s lidskou tváří provede některý z členů předsednictva a on ho podpoří. Nikdo takový se ale nenašel. Gorbačov odjel bez toho, že by se o roku 1968 zmínil – k velkému zklamání zejména reformních komunistů. Nicméně jeho rozhodnutí nechat režimy ve střední a východní Evropě svému osudu vytvořilo předpoklady pro konec komunismu v Československu. Bez toho by změna režimu nebyla možná.

Konspirační teorie

Na začátek roku 1990 byl naplánovaný XVIII. sjezd KSČ. Připravovaly se pro něj materiály včetně nové ústavy, ve které už neměl být článek o vedoucí úloze Komunistické strany. Marián Čalfa mi řekl, že to Jakešovi, když se ptal, proč tam ten článek není, odůvodnili: „To se přece rozumí samo sebou, soudruhu generální tajemníku.“ Stěží se dá lépe předvést nepolíbenost právem nejvyššího politického představitele státu.

Jakešova neschopnost měla své důsledky. 17. listopadu 1989 uplynulo 50 let od zásahu nacistů proti českým vysokým školám. Na Albertově se konala demonstrace organizovaná SSM, na které se podílela i neformální uskupení, např. Kruh nezávislé inteligence. Demonstrace se konala ve zjitřené atmosféře a vedla k pádu režimu. „Oficiální“ verzi událostí popisuje zmíněná kniha Jiřího Suka.

Přesto od počátku zůstávalo v oficiální verzi několik otazníků, které se převtělily v plejádu konspiračních teorií. Při příležitosti třicátého výročí se dočkaly sluchu: objevilo se několik knih, které oficiální verzi překračují. Nešlo jen o knihy. I Česká televize odvysílala film, který se jimi zabýval. Velmi zajímavá byla i přednáška Porážka socialismu v Československu pohledem někdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ, kterou Miloš Jakeš přednesl 3. prosince 2016 na aktivu strany v Praze 3. Záznam přednášky je k dispozici na YouTube.

Mezi knihy, které přinášejí odlišný pohled na listopadové události, patří kniha Převrat vydaná nakladatelstvím Citadela s podtitulem Pravda, fámy a lži o 17. listopadu. V knize jsou příspěvky řady aktérů, kteří – až na výjimky – listopad sledovali takříkajíc z druhé strany. Motto knihy tvoří citát poručíka Ludvíka Zifčáka alias Milana Růžičky alias Martina Šmída: „Jen naiva si může myslet, že cinkání klíčů zbořilo režim.“

V knize jsou otištěné jednak autorské příspěvky např. Ladislava Žáka, Karla Srpa, Zdeňka Zbořila, Stanislava Suji, Jana Schneidera, Jana Šolty, Petra Hájka, Rudolfa Hegenbarta, Miloše Jakeše a dalších, kromě toho korespondenční příspěvky autorů Ludvíka Zifčáka, Oskara Krejčího, Lubomíra Štrougala či Miloše Zemana. V těchto případech se zřejmě jedná o přetištění jinde zveřejněných textů. Kromě toho zde nalezneme informace agentů kontrarozvědky Státní bezpečnosti, agenta na sovětském velvyslanectví v Praze, agenta Vojenské rozvědky ČSLA, vše je doplněno výběrem z denních operačních zpráv II. správy SNB – kontrarozvědky pro nejvyšší stranické orgány. Průvodní slovo napsal Oleg Jurin. Upřímně řečeno, čtenáři příliš nepomohl. Píše sice na začátku, že kniha přináší mozaiku názorů, přesto by se asi slušelo, aby se čtenář dověděl, kdo je autorem otištěného střípku. Příspěvky mají různý charakter a velmi různou informační hodnotu. Najdeme tam ostré odsouzení chování Ladislava Adamce za jeho vyjednávání s opozicí, nostalgii za minulým režimem, která se víceméně prolíná s nespokojeností nad důsledky změn, jež přinesla globalizace, rozhořčení nad ztrátami, k nimž vedla zvolená cesta transformace, například ztrátou domácích bank, podniků vyrábějících finální výrobky, líčení události na Národní třídě pohledem poručíka Zifčáka. Také ale příspěvky naznačující, že se o osudu Československa nerozhodovalo u nás, ale že šlo o handl velmocí, přičemž Československo mělo být třešničkou na dortu kolapsu sovětského vlivu ve střední a východní Evropě před setkáním Gorbačova s Bushem starším na Maltě v prosinci 1989. Jsou tam ale také relevantní a informované vzpomínky Ing. Jana Šolty, který zdůrazňuje, že opozice věděla brzo po 17. listopadu, že Rudá armáda nedovolí použít čs. armádu proti demonstrantům.

Lidé si Listopad vyzvonili

Není však účelem tohoto textu psát podrobnou recenzi knihy. Spíš se zamyslet nad otázkou z titulku. Kdo rozhodl 17. listopad 1989? Má pravdu poručík Zifčák, že ti, co zvonili klíči, to nebyli? Z příspěvků v knize celkem přesvědčivě plyne, že zásah proti studentům na Národní třídě nebyla náhoda, ale výsledek konspirace určité části stranického vedení a složek Státní bezpečnosti mající za cíl odstranění Miloše Jakeše z vedení Komunistické strany. Bohužel/bohudík – jak to kdo cítí, manévr se jim vymkl z ruky.

Vezmeme-li v úvahu zmíněný projev Miloše Jakeše, uvidíme, že tím nebylo nic rozhodnuto. Jakeš nebyl informován o tom, co se v Praze stalo. Jakmile pochopil, že domluvený scénář, který zakazoval použít proti studentům sílu, dodržen nebyl, začal organizovat záchranu sebe i moci KSČ. Scénář odstranění Jakeše měl zřejmě proběhnout tak, že se veřejnost šokovaná smrtí studenta Šmída, měla včas dovědět, že žádný mrtvý student Šmíd neexistuje, že jde o disidentský fake news šířený západními štvavými vysílačkami. Nicméně zásah proti studentům při padesátém výročí nacistického zásahu proti českým vysokým školám měl stačit na odstranění Jakeše a normalizačního politbyra. Rychlost a razance veřejného pobouření však konspirátory zaskočila. Zprávu, že se v úterý 21. listopadu na Václavském náměstí shromáždilo 200 tisíc lidí, komentoval ideologický tajemník Fojtík, který byl zrovna v redakci Rudého práva lapidárně: tak to jsme v **deli. Bylo to prozíravé. Nulová důvěra v komunistické sdělovací prostředky udělala své.

Ale strana v té době měla ještě k dispozici všechny mocenské prostředky. Lorenzova akce ji však připravila o informace a jistotu. Jakeš chtěl, aby boj proti kontrarevoluci = spanilým jízdám herců a studentů mimo Prahu převzalo stávající předsednictvo a použilo sílu. Jenže s ním v předsednictvu souhlasil pouze Husák. Jakeš se ze všech sil snažil zabránit svolání Ústředního výboru strany, protože věděl, že vymění předsednictvo. Proč se mu to nepodařilo? Protože veřejnost vyvíjela takový tlak, že se vnitřně rozklížená Komunistická strana nestačila vzchopit. 21. listopadu, ještě za Jakešova vedení, dostal náčelník Lidových milicí rozkaz svolat na ráno 22. listopadu do Prahy pět tisíc milicionářů. O půlnoci mu náčelník volal, že Praha nechce milicionáře přijmout. Když se ho Jakeš ptal: „Kdo je to Praha?“ Náčelník odpověděl: „Vedení strany.“ Tak mu Jakeš poradil, ať nechá přijet ty, co jsou na cestě, a ti ostatní ať nevyjíždějí. Pokud Praha nechce, musí se to projednat. To je obraz bezmoci.

Jakeš v přednášce výslovně prohlašuje, že bylo třeba převzít odpovědnost a rozhodnout (rozuměj o zásahu silou proti kontrarevoluci). Dodává s odstupem 28 let: „Neznamená to, že by to byl úspěch. Ale za pokus to stálo.“ Ano, kdyby to prosadil, samet by nebyl. Na rozdíl od jiných pochybuji, že bychom si tím pomohli.

Řekl bych, že na zodpovězení otázky z titulku Jakešova přednáška stačí. Nepotřebujeme přesně vědět, jakou roli hrála návštěva generálporučíka KGB Gruška u Aloise Lorenze 17. listopadu 1989. Nepotřebujeme vědět, kdo všechno se na konspiraci podílel. Nepotřebujeme ani vědět, která služba jako první mluvila o Havlovi jako prezidentovi. Stačí, že generální tajemník KSČ vážně uvažoval o použití síly proti neozbrojeným studentům, hercům a posléze stále početnějším občanům. Ti nemohli vědět, že jsou svědky vnitrostranického převratu a vedení KSČ je paralyzované. Když jezdili na spanilé jízdy či šli na Václavák, riskovali. Bez toho jejich nasazení by 17. listopad vypadal o hodně jinak.

Tak na závěr poznamenejme, že poručík Zifčák zpackal i to motto. Nakonec režim sundali ti, co zvonili klíči, a taky to právem slaví.

Václav Žák

Obsah Listů 1/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.