Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 1 > Alena Wagnerová: V zapomenutí budoucnosti

Alena Wagnerová

V zapomenutí budoucnosti

„Já myslím, že všechno na světě se musí změnit, všechno. (...) Za dvě stě, tři sta nebo tisíc let, na době nesejde, nastane nový, šťastnější život. My už z toho nebudeme mít nic, ale žijeme pro něj už teď, pro tento příští život pracujeme, pro něj strádáme, my ho už uskutečňujeme. A jen v tom je smysl našeho života, chcete-li naše štěstí,“ říká v druhém dějství Čechovových Tří sester Alexander Ignaťjevič Veršinin. A pokračuje: „Vím toho málo, ach tak málo! Avšak to nejhlavnější, nejpotřebnější, myslím, že znám, a dobře znám. A chtěl bych vám dokázat, že štěstí není, nemůže být a nebude pro nás. Na nás čeká jen práce a dřina – a štěstí, štěstí patří našim potomkům. Když ne já, ať alespoň děti mých dětí...“

Podobně ve hře uvažuje i Andrej Prozorov: „Ne, v tomto světě se nedá žít. Všechno nynější se mi protiví, zato však když myslím na budoucnost, ó jak dobré je myslit na budoucnost. Všechno je tam lehké a vzdušné! Ano, v dálce už září světlo, vidím tam svobodu, vidím tam, jak já i moje děti budeme svobodní, zbaveni téhle prázdnoty a dřímoty, husy se zelím, vyspávání po obědě a darmožroutství.“

Čechovovy Tři sestry byly na jeviště uvedeny v roce 1901, tedy před přibližně sto dvaceti lety. Jestliže Čechova a hrdiny jeho dramatu teď vezmeme za slovo, pak jsme vlastně my ony děti Veršininových dětí, které by v onom lepším, šťastném budoucím světě měly žít, pro něž on ve hře už pracuje, aniž přitom specifikuje nějaký politický program, vizi, utopii. Jeho vidina je sice rétorická, nicméně vidina.

Ale jak je tomu dnes s námi? Bylo mezitím dosaženo toho, co nám Čechovovi hrdinové ve Třech sestrách slibují? Nastalo už ono blaženství šťastnějšího světa, který nám slibuje Veršinin, nebo i my musíme ještě dvě stě, tři sta let čekat a usilovat o něj...?

Nebo máme na tuto otázku dnes stejnou odpověď jako tehdy Prozorov? „Ne, v tomto světě se nedá žít. Všechno nynější se mi protiví.“ Myslím, že životní pocity mnoha z nás se pohybují právě na této úrovni skepse, hluboké nespokojenosti a pocitu bezvýchodnosti doby, v níž žijeme a žádnou změnu, která by byla v dohlednu, kromě katastrofy klimatické nebo války, neočekáváme. Veršininova výzva, že „všechno na světě se musí změnit“, jako by pro nás už neplatila ani v kondicionále, že mnohé z toho, co dnes žijeme, by se změnit mělo.

Veršinin hledá východisko z neutěšené přítomnosti, prázdnoty, dřímoty a oné husy se zelím v práci, ba dřině pro lepší budoucnost. A v tomto úsilí je pro něho, jak říká, „smysl našeho života, chcete-li naše štěstí“. Jak tu za Veršininovými slovy neslyšet hlasy těch statisíců lidí, kteří od poloviny devatenáctého století pro cíl lepšího, spravedlivějšího života pro všechny bojovali a nasazovali životy. Směr jim přitom udávala vize socialistického uspořádání společnosti, důvodem a příčinou jejich úsilí byla bezohlednost industriální revoluce, která jim původní akumulací kapitálu doslova vzala půdu pod nohama a proměnila je v bezzemky, kteří neměli pro svou obživu na prodej nic jiného než svou pracovní sílu.

Ale nebyli to jen dělníci, sociální demokraté a komunisté, kteří si lepší svět představovali jako spravedlivý svět bez vykořisťování člověka a jeho degradace na pouhou pracovní sílu. Byl to třeba i liberální demokrat Karel Čapek, který do diskuse o nedostatcích kapitalismu, které se tehdy účastnili mnozí intelektuálové a umělci, přispěl v roce 1925 svou vizí osvobození člověka: „Věřím v zespolečenštění výrobních prostředků a omezení soukromého vlastnictví, v organizaci výroby a spotřeby, v konec kapitalismu, v právo každého na život, práci, blahobyt a svobodu ducha, věřím v mír, ve Spojené státy světa a rovnost národů, věřím v humanitu, v demokracii a v člověka, amen.“

„Vyschnou-li oázy utopie, šíří se poušť banality a bezradnosti,“ napsal Jürgen Habermas v roce 1985 ve své studii Nová nepřehlednost. A popsal tím už tenkrát naši dnešní situaci. Poušť banality, ona Prozorovova husa se zelím, se rozkládá kolem nás, poušť bezradnosti v nás. I nám vyschla násilným koncem Pražského jara ona stále znovu dobrou vírou doháněná oáza utopie socialistického světa.

Ona velká oáza socialistické utopie ale nevyschla naráz, byla postupně vysušována v procesu jejího uskutečňování po vítězství říjnové revoluce ve formě totalitního socialismu sovětského typu jako jediné možnosti jeho realizace závazné pro všechny země, které se na tuto cestu, ať chtěně, nebo z donucení, vydaly. Těch roků onoho postupného vysušování, kdy pokaždé desetitisíce věrných na celém světě ztratily svou víru v socialismus jako lepší příští, byla řada, 1929 stalinizace KSČ, 1935–38 moskevské procesy, 1939 německo-sovětský pakt, 1945–1948 nadiktovaný přechod od vlastní československé cesty k socialistické demokracii k sovětskému modelu, 1950–52 politické procesy, 1956 světélko XX. sjezdu KSSS, šedesátá léta postupné destalinizace ústící v pro možnost spojení demokracie a socialismu tak nadějné Pražské jaro, 21. 8. 1968 sovětské tanky, 21. 8. 1969 začátek normalizace s pěti mrtvými. V listopadu 1989 konec vysušování rozpadem socialistického bloku.

Pokud jde o vizi společenského pořádku, neměl kapitalismus mnoho co nabídnout kromě teze, že trh je nadčasovým mechanismem provázejícím celé dějiny lidstva a tržní síly v podobě neviditelné ruky trhu zde působí v přirozené harmonii. Tento nedostatek si uvědomoval i slavný neoliberální ekonom Friedrich August von Hayek, když v roce 1949 napsal: „To, co nám chybí, je liberální utopie, program, který by nevypadal ani jako pouhá obrana stávajícího stavu věcí, ani nebyl zředěnou odrůdou socialismu, nýbrž opravdovým liberálním radikalismem...“

Socialistická utopie byla ovšem první systematicky vypracovanou utopií, která chtěla uskutečnit onen lepší svět na zemi. Byla i dítětem osvícenství, sekularizace, o industriální revoluci ani nemluvě. Pro středověkého člověka, ale de facto až do osvícenství, měl tento lepší svět eschatologickou podobu v životě posmrtném. Teprve po smrti nastával pro středověkého, ale i barokního člověka onen lepší život, rovnající se spasení. Tato vize byla bez lidské kontroly. A to byla její výhoda. S uskutečňováním ráje na zemi ale lidé neměli žádnou zkušenost. I pro Veršinina byl jen vizí, která mu ale pomáhala žít.

Rozpad socialistického systému v roce 1989 osvobodil sice státy východního bloku od už od roku 1968 zahnívajícího reálného socialismu. Paradoxně ale jeho konec osvobodil i kapitalistický Západ. Jakkoliv to zní neuvěřitelně, byla to existence socialismu, ať už jakéhokoliv, která kapitalismus držela na uzdě. Výrazem obav z nějaké formy socialistické revoluce byl i systém sociálního tržního hospodářství, který měl rozvinutou sociální politikou uspokojit dělnickou třídu a vytvořit široký politický konsensus. Přelomový rok 1989 se tak stal rokem vítězného nástupu neoliberálního tržního kapitalismu v globálním měřítku – a bez zábran. Sociálního tržního hospodářství už nebylo třeba.

Pro Francise Fukuyamu ale tímto vítězstvím nastal konec a naplnění dějin. A protože také všechny velké historické otázky tím byly zodpovězeny, také konec jakékoliv alternativy k danému systému. Ono „pokračujme v tom, co je“ se na příští léta stalo programem mnoha politiků na celém světě. Jestliže ovšem k současnému systému neexistuje alternativa, pak neexistuje ani budoucnost jako politický koncept a pohyb společnosti. A pro skutečně živou aktivní společnost je nastolení otázky po její budoucnosti důležitější než odpověď.

Pouhé žité skutečnosti chybí výhled do prostoru možností, a tím i hybná síla naděje. Co zbývá, je Prozorovova husa se zelím.

A co člověk? Na něj zapomněly oba systémy, a tím jsou si vlastně podobné. Jestliže státní socialismus člověka podrobil vládě ideologie, pak neoliberální kapitalismus vládě ekonomie zisku. Z člověka redukovaného na pracovní sílu se stal humánní kapitál. Veršinin – a za jeho touhou slyšíme také naše hlasy – ztratil i šanci strádat pro lepší svět. V podstatě tu přitom šlo o něco velice prostého a přirozeného: „Vytvořit všechny podmínky pro to, po čem touží a co k životu nezbytně potřebuje lidské srdce,“ jak se to ozvalo na liblické konferenci o Franzi Kafkovi v roce 1963, cestou k Pražskému jaru. Že to tehdy řekl pozdější normalizátor kultury Jiří Hájek, je jiná otázka.

O lidském srdci dnes ale nemluví ani levice, ani pravice.

Alena Wagnerová (1936) je spisovatelka a publicistka.

Obsah Listů 1/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.