Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 1 > Kateřina Smejkalová: Nevěřit oficiální autoritě

Kateřina Smejkalová

Nevěřit oficiální autoritě

Ztráta důvěry v instituce stojí i za propadem důvěry v média hlavního proudu. Jak se s proměnou společenských stereotypů vyrovnávají média v Německu? A proč je důvěra při vysvětlování chodu světa důležitější než titul z dobré vysoké školy?

Hotový ráj na zemi panuje na první pohled na německé mediální scéně. Svůj dojem si ostatně snadno potvrdíme, když se podíváme na situaci médií v českém prostředí anebo jinde ve střední Evropě. Drtivou většinu významných v Německu vydávaných periodik produkují klasická vydavatelství, jejichž hlavním cílem je právě to. Ba co víc, významná německá periodika nejsou vlastnickou součástí jiných byznysových zájmů ani oligarchických struktur. Přední týdeník Der Spiegel je z těsné nadpoloviční většiny majetkem zaměstnanců, levicový deník Die Tageszeitung je rovnou družstvem vlastněným osazenstvem redakce a svými čtenáři.

Německo nadto představuje velký trh, kde jsou rozsáhlé vrstvy obyvatelstva uvyklé informovat se o stavu světa v kvalitních obsáhlých médiích, a vychází tam tak velký počet náročných titulů s poměrně vysokými náklady. Kupříkladu zmíněný Der Spiegel přináší každý týden na 130 hustě popsaných stran textu, provozuje 17 zahraničních redakcí, v domovském Hamburgu na vydání obsahově pracuje kolem 250 lidí, z nichž na osm desítek jsou tzv. dokumentáři kontrolující faktickou správnost textů. V posledním čtvrtletí roku 2019 se Der Spieglu týdně prodávalo na 700 000 kusů, což znamená, že ho četl zhruba každý stodesátý Němec. Je tak ve všech ohledech nesrovnatelný s čímkoli, co si lze v trafice pořídit u nás. Přesto v zemi citelně vzrůstá nedůvěra vůči médiím středního proudu. Jejich redakce se snaží si proměnu situace co nejlépe vysvětlit i najít způsoby, jak jí nepodlehnout.

Ztráta reprezentace

Podle jedné renomované studie z roku 2015 odpovědělo 39 procent německých respondentů, že média překrucují pravdu a zatajují fakta. Z jiného průzkumu o dva roky později vychází, že vyloženě o „lžitisku“, tedy oblíbeném denunciačním pojmu z pravého okraje, který svého času používali i nacisté, hovoří při pohledu na německá média alarmujících 13 procent lidí, že 17 procent jim principiálně nevěří a dalších 41 procent věří médiím pouze částečně. Redakce přitom šokuje jednak to, že se jejich nepřátelé v poslední době rekrutují i ze vzdělaných, materiálně zajištěných vyšších středních vrstev, které byly donedávna nejjistějším pilířem jejich publika, jednak ale také nenávist, se kterou svůj odpor vyjadřují.

Pojmenovat přesné důvody tohoto společenského pohybu není jednoduché a najít je by znamenalo najít recept i proti politickým národovecky-konzervativním revoltám všude v západním světě, protože leccos hovoří pro to, že spolu obojí úzce souvisí. Jednou z příčin, proč začínají mít poměrně rozsáhlé vrstvy obyvatelstva pocit, že je mainstreamová média nereprezentují, je zcela jistě obecné štěpení západních společností: často humanitně vzdělané, materiálně zajištěné společenské elity začaly mít na svět zásadně odlišný pohled než zbytek spoluobčanů. Bývají hodnotově mnohem liberálnější a ztratily často cit pro ekonomické starosti, kterými trpí další části společnosti a které předpoklady k hodnotovému liberalismu výrazně omezují.

Pohled do německých redakcí ukazuje, že tři čtvrtiny jejich osazenstva mají vysokoškolský titul (což v Německu s nízkou sociální mobilitou zároveň obvykle znamená, že už sami pocházejí z akademické rodiny), sídlí v západoněmeckých velkoměstech; studie opakovaně ukazují, že jsou v nich – mimochodem v ostrém, zajímavém protikladu s obdobnými šetřeními v Česku – výrazněji více zastoupeny levicově-liberální názory než ve zbytku populace. Pro mnoho lidí – zejména těch z odlišných společenských milieu – tak vzniká fatální dojem zkorumpovanosti: tedy že jsou novináři už jen čistě kulturně blíže podobně vymezené politické kastě než jim – a skutečně by zřejmě většině redakcí dělalo daleko větší problém najít řeč se štamgasty na východoněmeckém maloměstě než na rautu s politiky v Berlíně.

Čtenáři také často přicházejí s tím, že obvykle vyhraněné pohledy na dění nebývají prezentovány jako jeden z možných názorů a hodnotových nastavení, ale že liberální vrstvy vydávají svoji perspektivu zcela samozřejmě za jedinou morálně správnou cestu vpřed. Zde se konflikt dostává na opravdu náročný terén, protože celá řada liberálních postojů – jako je třeba vstřícnost k lidem na útěku před válkou, která byla v Německu katalyzátorem revolty nejen proti etablované politice, ale právě i tradičním médiím – je skutečně hluboce zakořeněna v humanismu, který dlouho platil z dobrých důvodů a na základě otřesných historických zkušeností za nezpochybnitelný common sense. Jenže je artikulují lidé, kteří často odmítli brát zřetel na to, že příchod takového množství lidí z jiného kulturního okruhu prostě různé problémy plodit bude, a nemusí být jen kulturního rázu.

Tyto problémy ale budou zažívat jiní. Ti, bydlí na periferii, posílají děti do podfinancovaných veřejných škol nebo mají nejistou práci v nízkopříjmovém sektoru. Ti, kdo v souladu se zkušeností posledních let vědí, že se zdroje nepřizpůsobují jejich potřebám, ale stagnují, či se dokonce snižují. Dráždí také právě to, že liberální humanismus jaksi podobnou roli nehrál, když v minulosti šlo o – jak se už nyní ví – fatální ekonomickou liberalizaci ve jménu neoliberální globalizace, kterou média středního proudu většinou nekriticky oslavovala, o postupující prekarizaci práce nebo všeobecně se zvyšující ekonomickou nejistotu. Máloco z toho se členů redakcí bezprostředně dotýkalo, respektive patřili často jako kosmopolitní vrstva k vítězům tohoto vývoje.

Ani německá politika, ani mainstreamová média na tento komplikovaný společenský rozkol spásný recept zatím nemají. Snaží se ho však – na rozdíl od aktuálního stavu zdejší debaty – co nejpoctivěji popsat, a to i za cenu, že ne vždy jsou výsledky pro vlastní profesní stav právě lichotivé. Nespokojí se s bezradným, intelektuálně líným konstatováním, že se část lidí zkrátka asi zbláznila nebo přinejmenším nechává opít rohlíkem, neumí docenit demokracii a svobodu, favorizuje nenávist nad slušností nebo má jakési blíže nespecifikované přirozené sklony k autoritářství.

Odbornost není cesta

Výtečná je v tomto ohledu kupříkladu několik let stará reportáž týdeníku Die Zeit, ve které se jeden z novinářů jal přesvědčovat přívržence bizarních spikleneckých teorií o tom, že to je přece všechno do nebe volající nesmysl. Měl za to – jako mnoho dalších, kteří sázejí hlavně na vzdělání a osvětu –, že přeci bude stačit dotyčné vzít za předními odborníky, kteří jim vysvětlí, jak se věci mají. A byl nakonec jedině přímým svědkem toho, jak to nepohnulo vůbec s nikým z nich.

Zároveň si pak musel sám přiznat, že ani on výkladu odborníků vlastně nerozumí tak, aby mohl stoprocentně říct, že to, co tvrdí, je pravda – někteří z konspirátorů dokonce zdánlivě na poli, o které šlo, měli daleko větší znalosti než on sám. Co nakonec rozhodovalo o tom, zda třeba ohledně chemtrails někdo jako on věří přednímu meteorologovi a konstruktérovi letadel, nebo konspiračním webům jako jeden z jeho respondentů, byla obecná důvěra v instituce: zatímco prvního ve skutečnosti přesvědčil titul z uznávaného vědeckého pracoviště, a není tak nutně o nic „chytřejší“, i když se tak tito lidé rádi vidí, na druhého neudělal dojem vůbec – možná dokonce právě naopak – a není to tím, že by byl o něco „hloupější“ či méně vzdělaný.

Když mu došlo, že toto zřejmě bude nosné vysvětlení, našel skutečně v životopisech většiny účastníků celou řadu důvodů, proč už nevěří žádné oficiální autoritě, a musel si přiznat, že by s podobnými zkušenostmi na tom byl dost možná velmi podobně. Velmi silně tak otevřeně přiznal svou jistou omezenou povýšenost, která do tohoto zážitku nevědomky ovlivňovala i jeho novinářskou práci.

Nejde však jen o to téma pokrýt věcně: u řady německých médií středního proudu jde také o fundamentální změnu přístupu, která se manifestuje v množství nových formátů a nástrojů, prostřednictvím kterých chtějí pečovat o svůj vztah se čtenářstvem a vydobývat si zpět jeho respekt. Der Spiegel píše pod každý článek e-mailovou adresu autora a výslovně vyzývá k dialogu. Po aféře s falšovanými reportážemi Claase Relotia mají dokonce autoři na všechno přímo povinnost zareagovat.

Řada čtenářů obecně ocenila, jak pečlivě se s aférou v redakci vyrovnali – včetně toho, že zveřejnili, jak přesně texty vznikají a kolika kontrolními instancemi procházejí, což obvykle běžnému čtenáři není vůbec jasné. Velká i menší média začínají pořádat čtenářské konference, kde má publikum možnost redakci zažít naživo a diskutovat o podobě novin a novinářské práce. Týdeník Die Zeit zřídil čtenářskou radu, která má poradní hlas ohledně podoby periodika a zejména výběru a podoby pojednání témat.

Přibylo polemických formátů, kde jsou k jednomu kontroverznímu tématu představeny dva protichůdné pohledy na věc, což nemá sloužit jen čtenářům, ale posílit kritickou debatu i uvnitř jinak poměrně heterogenních redakcí. Oblíbený je také formát zaznamenání rozhovoru politika s občany z různých koutů společnosti. Přibylo novinářských výsadků na periferii a na východ země (jakkoli je sporné, zda nemohou být spíše kontraproduktivní, protože přese všechen upřímný zájem mohou při současných personálních poměrech v redakcích a při již zaseté nedůvěře působit spíš jako povýšený voyerismus).

Úsilí redakcí je tak v poslední době skutečně nepřehlédnutelné a změny, které přináší, jsou velmi podnětné. Zda budou k překonání příkopů v německé společnosti a obnovení důvěry všech v její elity stačit, či zda se její rozklad už nechal zajít příliš daleko, se teprve uvidí. Co se ale dá říct s jistotou, je, že jde v podstatě o jedinou možnou cestu.

Kateřina Smejkalová (1986) je politoložka.

Obsah Listů 1/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.