Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 1 > Aleš Drápal: Jak se žije v Melbourne?

Aleš Drápal

Jak se žije v Melbourne?

Dobře. Ale některé věci překvapí. Třeba to, že mnohé kavárny zavírají často už ve dvě. Tedy ve dvě odpoledne. Vlastně by se tomu mělo říkat snídárny nebo brunchárny. Je to taková místní zvyklost, že když člověk může, tak nesnídá doma. Dostat kávu v malých městech v blízkosti Melbourne kolem páté odpoledne může být fakt problém. Kavárny už zavřené a hospoda buď žádná, či ještě zavřená.

Kavárny ovšem neslouží jen pro snídani a lehký oběd. V kavárnách se pracuje. Když jsem se pohyboval v prostorách RMIT, kdosi mi ukázal přilehlou kavárničku podotknutím, že tam lze většinou nalézt jejich děkana.

RMIT značí Royal Melbourne Institute of Technology. Honosný název, který svědčí o ambicích zakladatelů. Ale jenom na první pohled. Tahle skvělá univerzita vznikla sloučením doškolovacího střediska odborářů a pokračující školy pro ženy. Royal dostala za odměnu po válce jako vyjádření díků za přípravu vojenských inženýrů. Přijde mi to dost symbolické. Ze skrovných začátků špičková úroveň, a současně pevné sepětí s mateřskou koloniální velmocí.

Pokud by člověk čekal, že díky své poloze budou Australané více informováni o tom, co se děje v Indonésii, Malajsii, Thajsku nebo Nové Kaledonii, tak se dočká zklamání. Zato o Británii toho vědí hodně. Nepřekvapí, když druhá hlavní zpráva v televizi je hospitalizace prince edinburského. Zpráva je to až druhá, protože tuhle sezónu jsou nutně jako první vždy požáry.

Nejen Británie, i USA jsou trvale v kursu. Ne, že by k nim Australané vzhlíželi, to možná spíše naopak. Nicméně být s Amerikou politicky zajedno je základ australské zahraniční politiky, ať už vládne kdokoliv. Velice dobře vědí, co pro USA znamená solidarita ve zbrani. Snad všude, kde Američané válčili, byly i australské jednotky (Korea, Vietnam, Kuvajt, Irák, Afghanistán). Těch podobností s USA je vícero, ale není běžné se k nim hlásit. Jeden podnikatel mi řekl, že když nějaký obchodní model funguje v USA, tak bude fungovat i v Austrálii.

Jsem si vědom toho, že jako Češi nemáme moc právo se nad anglosaskou dosebezahleděností ušklíbat. Vždyť sami se často chováme, jako kdyby mezi námi, Londýnem a New Yorkem bylo jen moře. Z tohoto přeludu nás, zdá se, dokáží vytrhnout tak leda Rusko a Čína. A totéž je pravda zde. Tedy, co se Číny týče. Je to ovšem daleko hrozivější než u nás.

Čína je přítomná svým kapitálem i svými státními příslušníky. Skupují vše možné, systematicky a nenápadně. Snaží se o takovou spolupráci s univerzitami, která by jim usnadnila transfer technologií. Nedávno si někdo všiml, že velké množství regionálních letišť v Austrálii patří Číňanům. Věžáky blízko RMIT se stavějí pro čínské bohaté studenty, kteří raději hodně (ale hodně) zaplatí za bydlení v centru, než aby dojížděli z předměstí. Vedle RMIT je ve středu města i Melbourne University. Největší zisk ze zahraničních studentů však vykazuje Monash University – stále nemohu úplně uvěřit tvrzení jednoho místního profesora, že to je až miliarda dolarů ročně.

*

Vztah k Číně mi silně připomíná někdejší vztah západní Evropy k SSSR. Zatímco u politiků napravo od středu je patrné, že oscilují mezi touhou po co nejostřejším odsouzení čínské bezohlednosti, krutosti a imperiálních choutek na straně jedné a obavou, aby nenarušili obchodní vztahy na straně druhé, levice je vůči Číně daleko vstřícnější. K dobrému levicovém tónu patří jednání Číny vysvětlovat reakcí na americký imperialismus. Nedávno jistý profesor z Canberry, jménem Clive Hamilton, vydal knížku nazvanou Silent Invasion. Je to o tom, jak se KS Číny plete do australských záležitostí. Pan profesor má za sebou 20 let pevných levicových postojů, pět knih o důsledcích klimatických změn, prostě vzorový levicový intelektuál. Nic z toho ho neochránilo před útoky. Jeho ideoví přátelé ho obvinili z protičínského rasismu. Vyjadřovali údiv, jak je možné, že někdo, kdo je tak „principiální a progresivní“, napsal tak předpojatou věc. Pro pana profesora to jistě nebylo lehké, ale velice hezky se s tím vypořádal. Píše teď, na obecné rovině, o kognitivní disonanci, tedy o obtížnosti změnit náš světonázor, dostane-li se do rozporu s fakty. A vyzývá konzervativce, aby tak, jak on změnil názor na Čínu, oni změnili názor na příčiny klimatických změn.

Ovšem mladý levicový Australan, který přijde na universitu, řekněme na Monash, a že to je opravdu universita špičková, tak ten si moc kognitivní disonance neužije. Cestu k aktivismu nemusí hledat, ba naopak, k aktivismu je přímo vybízen. Když jsem se poprvé blížil ke kampusu, obrovský plakát mě zval: „Pojď studovat Arts. Učiňme svět bezpečnější pro ženy a děti.“ Časem tento plakát vystřídal plakát „Antikoncepce není jen záležitostí ženy“. Na kampusu se organizuje Týden pro klima. Katedry mají komise pro diverzitu a rovnoprávnost. Každý dostává do mailové pošty zprávy o úspěších university s důrazem na úspěchy žen a na vztah k aborigincům. Tak dva maily denně. Všichni to berou velmi vážně. Pozvání na přednášku Alienation: Marxist Perspective jsem ignoroval, a to byla asi chyba, protože teď nemohu podat zprávu ani o tom, jaký měla ohlas, ani nahlásit počet kolegů.

Těch kampusů má Monash v Melbourne vícero. Řeč je o tom hlavním, který je v Oakleigh. Jede se tam dost dlouho. A nejenom tam. Melbourne je roztažené na všechny strany. Ne pouze na jih podél zálivu Phillips Bay, jak to bylo dříve. Město pořád roste. Lidé, kteří bydlí na stejném místě a je jim okolo osmdesáti, zažili, jak na místě zahrad a polí vyrostly čtvrti, které jsou dnes na půli cesty některé z linek metra.

Linek je dvanáct a všechny končí na Flinders. Tedy Flinders Street, jediné hlavní stanici celého systému. Ono to vlastně není až tak metro jako spíš soustava příměstských vlaků, které jsou v centru staženy do podzemí. Centrum se zde, stejně jako jinde v Austrálii, nazývá CBD, což je, jak jsem až po jistém pátrání zjistil, zkratka pro Central Business District. V CBD příměstské vlaky jedou po okružní trase Flagstaff, Central Melbourne, Parliament, Flinders, Southern Cross. Dopoledne se to točí jedním směrem, aby se lidé dostali rychle do práce, to je hlavně okolí Central Melbourne a parlamentu. V jednu se to obrátí a jede to opačným směrem.

Flinders je na břehu říčky Yarra, která se krátce před ústím do moře rozšíří na zdánlivě mohutný tok. Zdánlivě proto, že už je to voda slaná, živená mořem. Říká se tomu Waterfront. Po obou stranách stojí věžáky s překvapivě kvalitní architekturou. Není tam žádná unikátní stavba typu opery v Sydney, ale dohromady je to velmi harmonické, příjemné na pohled. Vyvolává to dojem sebevědomého velkoměsta, které neztratilo ze zřetele kvalitu života svých obyvatel. Podél Yarry i v prostorách bývalých doků je spousta kaváren, restaurací, pěších cest, mostů a mostků.

*

Když jsme do Melbourne v září přijeli, naše kvalita života byla vysoce ovlivněna množstvím rozkvetlých stromů, keřů i bylin. Ve vzduchu bylo množství vůní, skoro se v nich dalo koupat.

Každou chvíli jsme narazili na něco, co se u nás prodává jako drahá květina, a zde to roste na zahrádkách téměř samo od sebe. A spousta toho, co známe jako malé, je zde veliké. Fíkusy, filodendrony, bougainvillie, pelargonie, a také fíky, pomerančovníky a citroníky. A taky limonáda. Tím myslím lemonade fruit, ovoce, o kterém jsem neměl donedávna ani tušení. Je to hybrid pomeranče a citrónu, vypadá zvenku jako kulatý trochu sytěji zabarvený citrón, a vevnitř chutná jako pomeranč s výraznou citrónovou příchutí. Ideální ovoce pro toho, pro koho je pomeranč příliš sladký. Podle Wikipedie je ovoce známo od roku 1980 a roste v Queenslandu a na severním ostrově Nového Zélandu. Z vlastní zkušenosti doplňuji, že i v melbournských zahrádkách. V obchodech ho ale nekoupíte.

V těch zahrádkách je naprostá většina rostlin nepůvodní. V Melbourne se daří téměř všemu, čemu se daří v jižní Africe. Odsud ta barevnost a nádhera a vůně. Z původní flóry v Melbourne najdete především stromy. Eukalyptus se moc neříká, říká se gumtree. A je jich spousta druhů. Nejsou úplně bezpečné, neboť mají ve zvyku v nevypočitatelný okamžik nechat spadnout větev. Alespoň některé druhy, které tak reagují na přestálý šok ze sucha či požáru, třeba i s několikaletým zpožděním. Universita La Trobe má v těsné blízkosti poměrně velkou, několika ploty obehnanou plochu, na které rostou pouze domácí australské stromy a rostliny. Vše cizí se vyklučí. Původní australská příroda je velmi odlišná od toho, co známe. Málo barevná, místy až ponurá, v sušších oblastech většinou poměrně jednotvárná, ale v blízkosti vody obdařená obrovskou diverzitou.

Východní část Melbourne se dotýká kopcovité oblasti zvané Dandenong. Kolem jedné bystřiny je vybudovaná stezka případně nazvaná 1000 schodů. Vznikla jako připomínka hrdinství australských jednotek, které bránily Japoncům přejít ze severu na jih ostrov Nová Guinea. Cílem Japonců bylo vytvořit na jihu ostrova předmostí pro možný útok na sever Austrálie. Ta stezka je fascinující. Do vzdálenosti nějakých deseti dvaceti metrů od bystřiny jste uprostřed deštného pralesa, včetně barevných papoušků a ledňáků. A pak jako když utne, suchý, stromy porostlý vrch.

Budiž řečeno, že s výjimkou vodních břehů, pásma zahrad obepínajících CBD a Dandenongu je Melbourne město poměrně fádní. Do nekonečna se opakující přízemní stavení, tu více, tu méně výstavná, s občasnými relikty starší zástavby. Původní melbournské domky měly v sobě jednoduchost a zdobnost připomínající jižní Moravu. Na dolní okraj střechy mívaly většinou připevněné nepříliš široké zdobné kování, které i malým domkům dodávalo svéráznou estetickou kvalitu. Samozřejmě, jsou tam bohatší i méně bohaté čtvrti. Ty bohatší lze celkem dobře identifikovat podle mapy volebních výsledků jako obvody, ve kterých vítězí Liberal Party.

Co v Melbourne ale není fádní, je složení obyvatelstva. Je opravdu radost vidět, jak se podařilo prolomit etnické bariéry a jak spolu přátelsky spolunažívají lidé s nejrůznějšími národnostními kořeny. Skoro mě dojalo, když jsem na komunálním barbecue narazil na zahalené muslimky. Úspěšná integrace v Melbourne i jinde v Austrálii částečně souvisí s tím, že se nebojí používat metod, které by v Evropě byly odsouzeny jako sociální inženýrství. Například se velmi dbá na to, aby příchozí populace byly rozptýleny tak, aby nevznikala ghetta. Samozřejmě, všechno není růžové. Se Somálci, což je taková poslední větší vlna, mají stále dost co dělat.

Život v Melbourne také rozhodně fádní není. Zvláště pokud je člověk fanouškem nějakého sportu. Sport, dostihy a sázky, to patří k té pravé Austrálii. Pochybuji, že existuje jiná země, která má den pracovního klidu v den, kdy se koná nejvýznamnější dostih roku. Melbourne Cup, první úterý v listopadu. Ve tři odpoledne na flemingtonském závodišti za účasti 100 000 diváků. A to samozřejmě není dostih jediný. V novinách dostihům bývají věnovány desítky stran. Jedinečný je Oaks Day, čtvrtek po Melbourne Cup, též zvaný Ladies Day. Ten den na Flinders potkáte dámy v nejrůznějších kloboucích, jak nasedají do metra směr Flemington. Tříleté klisničky budou závodit na trati dlouhé 2500 metrů. Vítěz(ka) bere milion australských dolarů.

Seznam populárních sportů je dlouhý. Omezím se jen na ty kolektivní. Kriket, fotbal, australský fotbal, rugby union, rugby league, košíková, pozemní hokej, netball, lakros, vodní pólo. K tomu tři poznámky.

Rugby, které se hraje u nás, to je rugby union. Rugby league je trochu jiný sport, více pozičně orientovaný. Je předchůdcem amerického fotbalu. Australský fotbal je specifická hra s kořeny v Melbourne. Třeba takový zápas Richmond vs. St. Kilda (obojí kdysi dávno melbournská předměstí), to je událost, na kterou se rodáci sjíždějí zdaleka. A za třetí, genderové důrazy se promítly do podpory ženských soutěží těch sportů, které dříve byly téměř výhradně mužské. Fotbalistky Austrálie patří k nejlepším na světě, hraje se také ženský australský fotbal a hodně se rozšířil i ženský kriket. Podle místních je sledování ženského kriketu zážitek srovnatelný se sledováním kriketu mužského. (Pro mě je pořád ale záhadou, jak pro někoho může být sledování jakéhokoliv kriketu zážitkem.)

*

Počasí v Melbourne je proměnlivé. To se hodí říci dvakrát. Počasí v Melbourne je proměnlivé. Místní rčení praví, že v Melbourne lze zažít čtyři roční období během jednoho dne. Tenhle podzim (jejich jaro) bylo nezvykle chladno. Venkovní bazény, které běžně otevírají počátkem listopadu, byly zavřené i prvního prosince. Všude v Austrálii horko, požáry, v Melbourne tu a tam nějaký den náhle přes třicítku, ale jinak vítr, občas déšť, pod mrakem a celkem chladno. A náhle se to změní a poprvé od roku 1895 má Melbourne tři prosincové dny, kdy teploty vystoupají nad čtyřicítky.

A do státu Victoria se hned nato stěhují požáry, které dosud řádily v severnějších státech. Požáry, to je v Austrálii téma číslo jedna. V konkrétních situacích je to děsivé. Ale pro zemi to není tak devastující, jak se může zdát z televizních záběrů. Požáry jsou v Austrálii doma, aboriginci běžně buš vypalovali, aby udrželi své prostředí v rovnováze. Letošní rok je mimořádný tím, že New South Wales a Queensland nezasáhly obvyklé jarní deště. Proto hořelo zprvu převážně tam. Od lidí bydlících blízko buše (tedy v blízkosti porostů) se očekává, že mají požární plán. To nemusí znamenat jen znalost únikových cest, může to i znamenat, že zůstanou na pozemku, budou bojovat s ohněm, a když se nepodaří zvítězit, tak sestoupí do chráněné podzemní místnosti, kde mají speciální přikrývky a dýchací masky. Do požárního plánu patří i plán pro zvířata, vozidla atd. Časté je, že rodina odjíždí a otec zůstává bojovat s ohněm. I mnoho žen se tak rozhodne. Lidských obětí je málo, a spíše to jsou důsledky nějaké technické nebo dopravní nehody. Samozřejmě, že to bývá hrozné. I velkoměsta zažívají dny, kdy je možno slunce vidět jako oranžový míč zastíněný kouřovou clonou. Ale tam, kde nehoří, jde život svým běžným způsobem. Jak moc je letošní nedostatek deště důsledkem klimatických změn, je tady hodně diskutováno. Meteorologové mluví o přerušení monzunového proudění, které je způsobeno pozitivní fází IOD (Indian Ocean Dipole). Říká se tomu též indické El Niňo. Najít na webu podrobné vysvětlení není těžké.

Co se možná tak neví, je, že s lesními požáry zápasí v Austrálii téměř výhradně dobrovolní hasiči. Něco to o duchu země vypovídá. Labour Party, která je v opozici, spustila dost velkou kampaň, že by se hasičům mělo platit. Scott Morrison, což je předseda federální vlády za liberály, nakonec navrhl, aby dostávali až 6000 dolarů jako kompenzaci za ušlý výdělek. Vztahuje se to jen na lidi samostatně výdělečně činné a zaměstnance malých podniků. Svaz hasičů to přijal s rozpaky. Neodmítl, ale současně vyjádřil obavu, zda kvůli tomu nebudou mezi hasiče vstupovat lidé ze zištných důvodů.

Přesvědčení, že my Australané jsme ti, kdo si pomáhají, je zde velmi silné. Možná ne tak v Melbourne, ale na venkově zcela jistě. Pokud lidé dnes (a že to jistě bylo v minulosti i jinak) vyjadřují obavy z přistěhovalců z jiných kulturních okruhů, tak je to právě proto, že mají strach, že tahle kvalita vzájemné pomoci a solidarity se vytratí. Moc bych si přál, aby ti, kdo na Monash vyučují jak učinit svět bezpečnější pro ženy a děti, přemýšleli i o tom, jak tuto jedinečnou kvalitu zachovat a co vlastně je její živnou půdou.

Aleš Drápal (1955) je matematik, působí na MFF UK v Praze.

Obsah Listů 1/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.