Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 1 > Ondřej Vaculík: Jeho slavný den

Ondřej Vaculík

Jeho slavný den

Život v boudě na periferii velkoměsta dostával pravidelný rytmus, zavedený režim: ráno, bez ohledu na počasí, koupel ve venkovní vaně, napájené potůčkem stále studenější vody – ostatně blížily se Vánoce. Pak vyčistit kamna, vybrat popel. Pak dát papání, tedy nakrmit kocoura Roura. Následuje ranní rozcvička při řezání a štípání dřeva. Pak snídaně, a drobné domácí práce, dnes například zašít si kalhoty rozpárané v rozkroku. Zpravidla kolem jedenácté byl se vším hotov a mohl si začít dělat, co chtěl, tj. většinou ani nic. Proto se pouštěl na dlouhé vycházky, jimž říkal expedice, a objevoval podivuhodná zákoutí velkoměsta, kam, jak se mu zdálo, lidská noha už dlouho nevkročila. Úplně zapomenuté kouty tu přerývala zběsile frekventovaná výpadovka nebo náhle za křovím se vynořila první pouliční lampa a pěšina se rázem proměnila v úhledně dlážděný chodník, vyvýšený nad zánovní asfaltovou vozovkou. A za starou rozlomenou jabloní už stály nové domky s elegantními auty. Po novém chodníku šel asi hodinu, a nikde nikdo, pouze psi na něj přes plot štěkali.

Pak chodník, jak začal, tak skončil a on šel jakousi starou cestou kolem rybníka, v jehož temné a nehnuté hladině se zrcadlil venkovský kostelík. Kostel původně románský, jak hned poznal, obehnaný kamennou zdí, za níž býval hřbitov. Kostel Narození Panny Marie, přečetl si, a vešel dovnitř, protože – kupodivu – zamčeno nebylo. Právě začínala bohoslužba, jemu tak dobře známá, její pořad je už od druhého vatikánského koncilu pořád týž. Okamžitě se mu dostavil onen známý provinilý pocit nedobrého věřícího, který nekoná, co má konat, a ať se bude snažit sebevíce, stejně zůstane zabedněným, jakým je, byl a bude. Vše při starém.

Dokonce i pan farář byl týž, co sloužívával v pošumavském kostele, kam před lety chodívával. Je toto možné? To byl také kostel Narození Panny Marie, zřejmě tenhle farář se pro všechny kostely Narození Panny Marie nejvíce hodí. Pouze poněkud zestárl, a když začal mluvit, uslyšel i známou intonaci, z níž polština už skoro vyvanula. Známá gesta, ale co bylo nového: jeho slovům nerozuměl, přestože je dobře slyšel. Slévala se mu do jakýchsi zvukových chuchvalců. Co se to panu farářovi stalo? Pak nějaký starší muž s dikcí vysloužilého učitele četl starozákonní čtení, a on mu rovněž nerozuměl. Pochopil, že za toho zhruba půl roku, co přenesl svůj život do samoty na periferii města, poněkud ohluchl. Chvíli se ještě snažil skládat z útržků slov nějaký smysl, ale bylo to marné.

A tak nakonec jenom pokojně seděl a díval se. A v tom omezeném stavu, za nějž ale nemohl, náhle pocítil, že je mu v kostele konečně dobře jako nikdy předtím. V příšeří prostoru sevřeného gotickou klenbou byl zvláštní jas. Ovládla ho, ba přemohla radost, že si může jen tak blaženě dlít v tak vznešeném prostředí a jeho mysl neuniká k žádným postranním myšlenkám. Čtvrtá neděle adventní byla na dosah ruky.

Domů, tedy do boudy dorazil až za tmy. Zapálil v kamnech oheň, a kupodivu ani neměl hlad. Místo toho otevřel Bibli – no to se mu ještě nestalo! Místo jídla! Nalistoval Nový zákon a začal hned zkraje Evangeliem podle Matouše. Mesiášův rodokmen přeskočil, ale dál už je to velice zajímavé. Záhy dočetl k tomu, jak se Ježíš narodil a jak Herodes si povolal mudrce z východu, kteří neomylně kráčeli za hvězdou do judského Betléma. Herodes je poněkud vyslýchal, co je k takové cestě pohnulo, a nakázal jim: „Jděte a pečlivě vyhledejte to dítě. Jakmile je najdete, oznamte mi to, abych se mu mohl jít poklonit i já.“ Mudrcové, jak víme, vskutku zdárně dorazili do cíle, aby Ježíškovi předali své dary, zlato, kadidlo a myrhu. „Když potom od Boha dostali ve snu pokyn, aby se nevraceli k Herodovi, vrátili se do své země jinudy.“ – U této dosti skoupé, ale klíčové věty se zarazil. Pochopitelně, kdyby tak neučinili, asi bychom neměli ani žádného křesťanství, protože Herodes byl vskutku krutý. Tehdy Ježíšův život visel na vlásku. Zajímavější ale je, že v Písmu svatém různou Prozřetelnost boží účinkujícím postavám, například Panně Marii, sdělují andělé anebo jim přímo shůry zazní Boží hlas. A tady nám Matouš prostě sděluje: „Když potom od Boha dostali ve snu pokyn…“ Vzrušeně vstal, vytáhl Roura z jeho postýlky a zatřásl jím: „Roure, přeci se říká, že to má někdo od Boha, a myslí se tím nějaké nadání, talent. Například ty máš od Boha, že seš takovej můj milej blbeček;“ a zase rozespalého a poněkud vyděšeného Roura strčil do jeho postýlky. – Ukaž, přikryju tě peřinkou.

Už věděl, o čem se v neděli, ve čtvrtou neděli adventní, bude s Magdou, prodavačkou v železářství, na jejich pravidelné schůzce v kavárně Na Staré prachárně bavit. Konečně má téma! Jak si onehdy musel vymýšlet různé pýrovité rumištní a smetištní býlí po vzoru básníka Václava Jamka, aby Magdu také něčím zabavil, to bylo vskutku notně ubohé. Protože není básník; ale což myslitel? Už se nemohl dočkat.

V kavárně ke svému stolku usedli skoro současně. Usmívali se. Pouze číšník se trochu šklíbil a mumlal si – no kolikátý rande tady už maj a furt si vykaj – a ležérně jim naservíroval dva krát dvě deci červeného – no jako vždycky, viďte.

Neotálel ani minutu: My je máme jako Tři krále, a tak jsou v našich betlémech i královsky oděni, abychom si jich více povšimli. A proto také obětují Ježíškovi tak drahocenné dary. U Matouše přímo stojí „otevřeli své poklady a obětovali mu dary“. Oni mu ovšem dali to nejcennější, a to není zlato, myrha a kadidlo, ale dali mu život. Protože to byli vskutku mudrci, tak všichni tři, i ten mouřenín, se z rozhovoru s Herodem dovtípili, oč mu ve skutečnosti jde. Jak říkal, „pečlivě vyhledejte to dítě“. Jak se u toho blahosklonně, pokrytecky tvářil, a ta jeho gesta! Nevěřili, že se mu jen tak chce poklonit. Herodes! Došlo jim to všem třem – tu důvtipnost měli od Boha. A my jim jen tak říkáme Kašpar, Melichar a Baltazar.

Vyprávěl a Magda ho pozorně poslouchala, a až přišel ten správný čas, jala se platit, protože s placením byla na řadě.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 1/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.