Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 1 > Karel Hrubý: Trvalá výzva humanity

Karel Hrubý

Trvalá výzva humanity

aneb 125 let Masarykovy České otázky

Málokterý spis zasáhl vědomí naší politické a kulturní inteligence tak hluboko a prudce jako Česká otázka. Byla výzvou k zamyšlení nad naší budoucností a dostalo se jí mimořádné pozornosti všech směrů. F. X. Šalda o ní vyslovil výstižný soud: „Těžká kniha“.

V dlouhé době od svého vydání prošla České otázka ostrou vědeckou i politickou kritikou. A prošla i tvrdou zkouškou doby. Mnohé z ní bylo usvědčeno z jednostrannosti, ale stále z ní zůstává platné jádro výzvy k humanitě jako programu lepšího lidství, harmoničtějších vztahů mezi lidmi. Je aktuální i dnes, kdy se na obzoru objevují zlověstné mraky autoritativního vládnutí, proti němuž Masarykova víra v humanitní demokracii je stále živou výzvou a účinnou obranou.

V úvodu k prvnímu vydání České otázky (1895) Masaryk zdůrazňuje, že českou otázku nepojímá ve smyslu politickém, ve smyslu politické praxe, nýbrž vidí v ní sociologický rozbor toho, „čím jakožto národ kulturně žijeme, co chceme, v co doufáme“. Odmítá pojímat vývoj národa jako politickou a historickou náhodu, ale věří naopak, „že historie národů není nahodilá, nýbrž že se v ní projevuje určitý plán Prozřetelnosti“. Úkolem každého národa „je ten plán světový postihovat, místo své v něm poznat a určit a podle toho poznání co možná s nejplnějším a nejjasnějším vědomím postupovat při vší své práci, i politické“.

Postižení smyslu české otázky samo o sobě není sice ještě návodem, jak politicky jednat, ale motivuje k hledání, resp. nalezení takového politického programu, který tento smysl má naplnit. Smysl je nadčasový ukazatel cesty dějinami. Politický program naproti tomu vychází z konkrétního stavu národa v určité době, má odpovídat jeho současným šancím, potřebám, tužbám i dobovým nedostatkům a limitům. Česká otázka tak má charakter motivační, z její náplně mají národu vyrůstat konkrétní politické programy.

Krize politiky

TGM napsal Českou otázku v době, kdy česká politika byla v krizi vyrůstající z bezradnosti a bezmocností vůči vídeňské vládě. Vlastenecké tirády nemohly překrýt neúspěchy posledních desetiletí.

Po porážce, kterou Rakousko utrpělo ve válce s Pruskem v bitvě u Sadové v roce 1866, došlo k přestavbě habsburské říše. Vzniklo dvoustátí Rakousko-Uhersko se společným panovníkem, Františkem Josefem I. Dualismus odsouval české země na podřadné místo, což vyvolávalo nespokojenost. Proti neúčinné politice staročeské strany, která pod vedením historika Františka Palackého určovala až dosud českou politiku, se postupně zvedala nedůvěra. Byla založena liberálněji orientovaná strana mladočeská (1874). Brzy nato, v roce 1878, byla v českých zemích založena sociální demokracie, která uplatňovala sociální a politické požadavky dělnictva. Kritika dosavadní politiky byla zejména mezi mladšími vrstvami obyvatelstva a demokraticky smýšlející inteligencí stále hlasitější. Výsledek byl, že staročeská strana byla ve volbách roku 1891 poražena.

Během devadesátých let pak vzniklo několik nových zájmových stran, které volaly po novém pojetí politiky a otvíraly cestu k politické pluralitě. V roce 1894 vznikla Křesťansko-sociální strana v Čechách, 1897 hned tři nové strany: Národní strana katolická v království Českém, Česká strana národně sociálníČeská strana radikálně pokroková. V roce 1899 vstupují do politiky Česká strana státoprávníČeská strana agrární, která bude hrát v dalších letech důležitou roli a konečně na začátku roku následujícího Česká strana lidová (realistická). Volání po všeobecném a rovném volebním právu dostávalo masový charakter. Atmosféra byla nabita nespokojeností.

Společnost na vzestupu

Vývoj české společnosti v posledních dvou desetiletích devatenáctého století probíhal vůbec proti dřívějším létům dynamicky. V kulturní oblasti přibývalo literárních, hudebních a divadelních aktivit, vznikaly umělecké spolky, zakládány byly nové časopisy, bylo otevřeno Národní divadlo, pražská univerzita byla rozdělena na německou a českou, čímž se dostalo příležitosti k vystoupení nové vědecké generaci (Hostinský, Goll, Masaryk aj.).

I hospodářský rozvoj této doby byl pozoruhodný. S rostoucím podnikatelským ruchem vznikaly i nové banky, spořitelny a záložny, komunikační a elektrifikační síť rychle houstla, průmyslové podniky dosahovaly velikostí evropské úrovně, české země patřily v té době k průmyslově nejvyvinutějším oblastem habsburské monarchie. Výrazem této převahy se stala Jubilejní zemská výstava v Praze v roce 1891.

Přibývalo odborných škol a gymnázií, ve všech oblastech života se začala početněji uplatňovat vysokoškolská inteligence. Ta se stala hlavním zdrojem odporu proti zkostnatělé politice Vídně i starých českých stran a požadovala nový, otevřený a kritický přístup k veřejným záležitostem.

V devadesátých letech dochází k vystoupení Omladiny (brzy postavené rakouskou justicí před soud), v roce 1895 vychází Manifest české moderny vyjadřující nespokojenost s dosavadním stavem a vyslovující odhodlání jít novými cestami. Manifest podepsali F. V. Krejčí, F. X. Šalda, J. Třebický, O. Březina, J. S. Machar, V. Mrštík, A. Sova, K. Šlejhar, V. Choc, E. Koerner, J. Pelcl, Fr. Soukup. Do této atmosféry vstoupila Masarykova Česká otázka mobilizujícím tématem. Pokouší se nalézt novou ideu, která by motivovala úsilí o politické změny spolu s morální a myšlenkovou obrodou společnosti k tomu, aby české země a český národ dosáhly úrovně evropské vyspělosti.

Humanita základním kamenem

Hlavní téze Masarykovy České otázky je vyjádřena pojmem humanita. V páté kapitole knihy to je formulováno takto: „Humanitní ideál, hlásaný Dobrovským a Kollárem, náš ideál obrodní má pro nás Čechy hluboký smysl národní a historický – humanitou, plně a opravdově pojatou, navážeme na nejlepší svou dobu v minulosti, humanitou překleneme duchovní a mravní spánek několika století. (…) Humanitní ideál vyžaduje, abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému, vlastní a cizí nehumanitě společnosti a jejím orgánům osvětným, církevním, politickým, národním – všem. Humanita není sentimentalita, ale práce a opět práce.“

Masaryk nepochybuje, že existuje určitý plán Prozřetelnosti před lidským vědomím, aniž jeho existenci vědecky vyvodil či dokázal. Sám říká, že věří. Víru ovšem nelze dokazovat (ale ani vědecky vyvracet), je jen vnitřním přesvědčením utuženým pozorováním některých pravidelností ve vývoji, které však mají daleko k vědeckým definicím a zákonům. Tato závislost jeho východiska zkoumání na víře v Prozřetelnost byla také Masarykovi často vytýkána, úloha člověka ve světě se tím jevila předem pevně vymezena.

Masarykův „determinismus“ ovšem není slepě jednosměrný, člověk není u něho jen pasivním nástrojem vnějších sil. Vztah vědomí a světa je vztah vzájemného působení, v němž tvořivost individua je spontánní. Svobodnou volbou a kladením účelů je člověk schopen překonat i sílu tzv. objektivních poměrů. Člověk se tak podle Masaryka stává spolupracovníkem Prozřetelnosti. – Masaryk mluví o synergismu.

Kritické přijetí

Hned po vydání České otázky namítl Masarykův současník, národohospodář a politik Josef Kaizl (1854–1901) v Českých myšlénkách, že odvozovat novodobý ideál humanitní z religiózních kořenů našeho Bratrství je nesprávné. Tvrdil proti Masarykovi, že naše obrození bylo neseno duchem liberalismu a nikoli humanitní ideou křesťansko-bratrskou. Považoval proto za iluzorní stavět morálku moderní demokracie na základě morálky reformační a nedbat religiózně lhostejných kořenů politického liberalismu, který v našich zemích převládl.

Později přinesl historik Josef Pekař jinou závažnou námitku. Mezi reformací, obrozením a současností není žádná historická ideová kontinuita, smyslem dějin je zachování existence národa, češství. Vedle těchto námitek se v dalších letech rozpoutala bojovná diskuse o tom, co bylo smyslem českých dějin, kterou v plné šíři – v souhlasném i kritickém smyslu – pečlivě zachytil Miloš Havelka v dvoudílném Sporu o smysl českých dějin (Praha 1995 a 2006).

Nad platností plánu Prozřetelností a jím daným smyslem dějin se kriticky zamýšleli také filosofové a sociologové. Mladý exulant, sociolog Jiří Nehněvajsa, pozdější profesor na univerzitě v Pittsburgu, ve své disertační práci předložené na curyšské univerzitě v roce 1950 poukazuje zejména na Masarykův voluntarismus, který mu dovoloval věřit, že budoucnost se bude vyvíjet podle jeho optimistických prognóz a že výchovou může být česká společnost formována v eticko-religiózním duchu k svému historickému poslání, jímž je přispět k světovému vítězství humanity.

Ačkoli Masaryk metodicky vychází z realismu, jeho historické vývody jsou podle Nehněvajsy často jen sociologickými spekulacemi. Tato iluze funguje potud, pokud nenastane katastrofa. Pak se nutně zřítí. – Přes tuto ostrou kritiku však zůstává pro Nehněvajsu Masaryk vzorem čestného, myslivého a morálně pevného člověka, na něhož je třeba kriticky navazovat.

Pozoruhodná je kritika Jana Patočky, který došel v přednášce z dubna 1969 nazvané Filozofie českých dějin (Sociologický časopis 5/1969) ke skeptickému závěru: „Filosofie českých dějin je dnes neaktuální nejen svými prostředky, nýbrž také tím, že ideologická potřeba, která ji vyvolala, neexistuje.“

Patočka nechápe smysl dějin jako něco hotového, absolutně platného pro celé dějiny, nýbrž váže každé „nahlédnutí do dějin“ na dobu a stav lidského poznání. Toto nahlédnutí do dějin je Patočkovi složitou cestou, jejímž výhledem je, že smysl dějin je trvalou nejistotou. Minulost je dána a dává naší přítomnosti určitý smysl, budoucnost je naproti tomu nejistá, Přítomnost je pojata jako okamžik krize, v němž člověk rozhoduje o svém pravém či nepravém, vlastním či odcizeném, autonomním či heteronomním bytí, jak o tom píše Filip Karfík (Reflexe 50/2016)

*

Přes všechny tyto vážné výhrady měl ideál humanitní v naší společnosti silný vliv na vývoj k demokracii. Trend byl samozřejmě celoevropský. Od devadesátých let se však výrazněji projevuje i v české politice a kultuře, v stoupající pluralitě názorových a zájmových skupin a směrů, v rostoucí soutěži politických stran i kulturních proudů. Idea humanitní se pak stává pádným argumentem Masarykova státotvorného programu politického zejména za první světové války, kdy přesvědčil Dohodu o slibné perspektivě našich dějin, a tak i o oprávněnosti našeho nároku na samostatnost. Idea humanity v Masarykově sociální úpravě se pak záhy měla stát i nosnou perspektivou praktické politiky v úsilí o samostatný stát a vytvoření demokratické společnosti. A také v zápasu s novou výzvou, která se koncem války vynořila s bolševickou revolucí v Rusku a k níž měl Masaryk velmi kritické stanovisko.

Obroda společnosti a samostatnost národa

Masarykovi se někdy vyčítá, že hlásal „nepolitickou politiku“. Přehlíží se přitom, že Masarykova tzv. vnitřní politika nebyla nepolitická, nebyla jen mobilizaci morálky a ducha, ale ve své pozdější formě i praktickým návodem, jak také sociálně a politicky dojít k národní samostatnosti. Předpokladem úspěšné praktické politiky je pro Masaryka jasné vědomí a citlivé svědomí. To znamená uvědomit si smysl cesty národa i státu a hlavní principy politické, které je třeba sledovat a naplňovat je opravdovostí a v plné odpovědnosti. Obroda vnitřní mu byla nezbytným předpokladem úspěšné politiky „vnější“, která si vytkla za cíl, dosáhnout vstupu národa do skupiny vyspělých moderních národů na základě humanity, mravní čistoty a úspěšného výkonu. Tento požadavek původnosti, pravdivosti, opravdovosti (a ne hluchého napodobování, nýbrž ryzího úsilí o pravdu) spojoval Masarykův program s požadavkem intelektuálů. Tak jako česká Moderna požadovala od umělce: Buď svým a buď to ty!, tak žádala Česká otázka od národa: být svým ve své jedinečnosti národa oddaného poznání pravdy a vyznávajícího své přesvědčení neustálým úsilím o naplnění svého humanitního poslání. Ne prázdná hesla a plamenné, jen emoce budící výzvy, ale opravdovost práce pod smysluplnou perspektivou

Masarykovi lze vytknout, že ve svém program zanedbával otázky ekonomické a že posuzoval liberalismus příliš jednostranně, jak mu to připomněl Josef Kaizl, ale nelze mu vytýkat, že založil nepolitickou politiku, která se o praktické životní stránky nestarala. Naopak, jako málokdo jiný dovedl položit prst na to živé, co znepokojovalo národní společnost a mělo význam pro její vývoj. Nejen na otázku dějinného smyslu, ale i na otázku sociální a na souvislosti internacionální. Stačí zmínit tři tituly: Česká otázka, Otázka sociální, Rusko a Evropa. Každý mířil do problematiky, která nás musela zaměstnávat.

Humanita v Masarykových programech politických

V Masarykově humanitě byl vztah člověka k člověku zakotven ve vzájemném respektu, v ideji lásky a solidarity, která se osvícenstvím a romantikou v 19. století zvýraznila Herderovým pojetím národa a Kantovým imperativem, dle něhož člověk člověku se nesmí nikdy stát jen prostředkem k dosažení prospěchu jiných.

Byl-li pojem humanity Masarykovi pevnou konstantou, jeho názor na způsob politické práce se časem měnil, vyvíjel. V různých obdobích, podle situace národa a podle mocenské konstelace v Evropě, se od kulturně národního programu devadesátých let odvíjel za války program státně politický, mající za cíl samostatnost státní. Celým Masarykovým politickým uvažováním se pak vine civilizačně filozofický názor na vůdčí roli humanity v dějinách národa i lidstva, a tedy i v politice.

V devadesátých letech a před první světovou válkou usiluje Masaryk o skutečnou autonomii kulturní, hospodářskou a správní v rámci celorakouské federace. Válka však postavila národní politiku do nového světla. Masaryk odchází v roce 1915 do Švýcarska a zahajuje zcela novou fázi politického boje: Rakousko se postupně dostává do úzkých, v českém národě se množí projevy nespokojenosti s dosavadním státním uspořádáním (Manifest českých spisovatelů 1917), vyhlídka na možnost ustavení samostatného státu Čechů ve spojení se Slováky se jeví být nadějnou alternativou.

Masaryk apeluje na politické a vojenské orgány Dohody a snaží se je přesvědčit, že jsme vyspělý národ s velkou kulturní a politickou historií, který nemá v Rakousku příznivé podmínky pro svůj rozvoj. Usiluje o ustavení a uznání samostatného československého státu. (Nejucelenější koncept tohoto programu je ve spisku Nová Evropa z roku 1917). Mocným argumentem pro nárok na samostatnost se stalo i ustavení legií, které bojovaly na straně Dohody.

Tento politický program Masarykovy zahraniční akce se podařilo úspěšně naplnit: v říjnu 1918 vznikla Československá republika. Ta měla přispět i k naplnění národně-kulturního programu z devadesátých let.

Zlo proti humanitě

Masaryk je přesvědčen o konečném vítězství altruismu nad egoismem jednotlivců, skupin i celé společnosti. Vývoj evropského ducha a evropské civilizace směřuje podle něho k naplnění ideálu humanitního, jehož politickým výrazem je demokracie vyspělých a odpovědných občanů postupně se vymaňujících ze sevření teokratických sil. Politika – ať vnitřní či vnější – je tak v poslední instanci praktickou filosofií podřízenou normám mravním.

Boj dobra proti zlu, který má charakter jak politický, tak kulturní, sociální, právní i ekonomický je tedy smyslem vývoje lidstva i úsilí o státní samostatnost. Lze oprávněně říci, že první republika, v jejímž čele Masaryk dlouho stál, byla při všech svých slabostech, problémech a nedostatcích vážným pokusem o naplnění humanitní demokracie, a to nejen o svobodnější život, ale také o dosažení všestranně vyšší úrovně kultury a mravnosti ve společnosti.

Masarykův dějinný optimismus však byl záhy po jeho smrti konfrontován s negativními silami dějin. Po Mnichovu přišla éra fašistické diktatury, války, koncentračních táborů, kdy byli likvidování a zotročování jednotlivci i celé etnické, rasové či politické skupiny. To se stalo děsivou ilustrací zla - nehumanity, neúcty k člověku, zdrojem pohrdání všemi atributy morálního dobra. Zlo, které přinesl hitlerovský fašismus, přesahovalo všechna dosavadní měřítka a zmenšovalo všechny obranné možnosti jednotlivce i společnosti na minimum.

Tváří v tvář drsné, odlidštěné moci ztrácel apel humanity na své účinnosti; zůstával jen ideálem nemnohých, kteří v něm viděli nezbytnou podmínku vlastní lidské důstojnosti a kteří se ho proto nemohli vzdát, ani když hrozilo riziko nepředstavitelně krutého trestu či dokonce smrti. Proti tomu stála gigantická mašinérie násilí, otupující propagandy, zejména však i perverze rozumu, který se postavil do služeb mravně otupělého režimu. Kolik německých (a nejen německých) vědců, intelektuálů i umělců, se přimklo k nacismu a sloužilo Hitlerovi!

A sotva skončila válka a s ní přišel i rozklad této nelidské mašinérie, nastala éra dalšího potlačování lidskosti: perzekuce, vylučování a pokořování jednotlivců i celých vrstev společnosti (etnických nebo od roku 1948 především třídně chápaných). Nešlo už jen o potlačování zla v individuálním člověku a v denním životě společnosti, nýbrž Zlo tu vystupovalo jako instituce totalitní moci, používající násilí a ideologizované propagandy, jimiž se dosahuje podřízení myšlení a hodnocení obyvatelstva k mocenským účelům vládců a k přijetí dogmatu ideologie.

Když tato éra sametovou revolucí pominula, optimistický výhled se po listopadu znovu oživil, jeho věřená dějinná platnost však je už otřesena. Filosofické kořeny Masarykovy koncepce, která přisoudila člověku a společnosti poslání mravní, jsou však i po otřesu nacismem a stalinským komunismem stále přitažlivou možností, která má potenci motivovat a spojovat národ v úsilí o smysluplnější pojetí života a politiky. Nelze ovšem přehlédnout, že naproti tomu v současné době stále sílí proud vědění, který sleduje jen materialistické cíle a nebere zřetel na smysl a určení místa člověka a národa ve světě.

Nová tvář humanity

Dnes nejde ani tak o nalezení či potvrzení nějaké kontinuity v dějinách národa, jako spíše o otázku jeho mravní integrity a smysluplného výhledu v podmínkách současného světa. Naše česká otázka není jen jednou provždy daná. Je třeba neustále nově ji promýšlet a posuzovat v nových podmínkách, které přináší vývoj civilizace i vývoj našeho vědomí, konfrontovaného s novými skutečnostmi. Je to úkol trvalý, před nímž nemůžeme zavírat oči.

Masaryk viděl smysl života národa ve službě humanity. Ne bez důvodu zdůrazňoval, že jde o pohled dlouhodobý, u něho „pod zorným úhlem věčnosti“. Velká část společnosti ovšem nemá pro dlouhodobou perspektivu porozumění, žije převážně starostmi a radostmi všedního dne, tím, co je „tady a teď“, co si může ohmatat, zvážit, změřit, spočítat, ochutnat či vychutnat. Existenční jistota a bezpečí je pro většinu lidí jednoznačně důležitější než např. svoboda slova a jednání. Pro to nezvažitelné, pro hodnoty svobody, nezávislosti, spravedlnosti, slušnosti či solidarity zdá se mít porozumění jen stále se zmenšující část společnosti. O to větší odpovědnost spočívá na těch, jejichž pohled dohlédá dál do budoucnosti. Nelze přehlédnout, že právě proti těmto nezávisle a v delší perspektivě myslícím lidem, tzv. elitě, je namířena propaganda našich populistů vrcholnými místy počínaje.

Dnes nejde jen o nalezení smyslu určitého národa, ale o nalezení takového konceptu humanity, který by mohl být sdílen všemi národními společnostmi. Jde o koncept, v němž se všechny proudy sejdou v základním konsenzu o povaze Dobra a Zla. Nikoli už naivně chápaného jako ostře oddělené entity, jedné bílé a druhé černé, ale i o takové jevy, které leží v napětí mezi oběma protilehlými póly. Neboť věci, události i lidé nejsou jen naprosto dobří či naprosto zlí, ale drtivá většina v sobě nese obě kvality, byť asymetricky rozložené. Jde tedy o takový humanismus, který se obrací také ke svým slabostem a nedostatkům a který poskytne univerzální pravidla pro soužití všech s vědomím, že je třeba nejen neústupnosti vůči zlému, ale také tolerance tam, kde rozlišení není tak snadné. Je třeba pochopit, že v metafyzických kořenech humanity není jen optimistické očekávání vítězství Dobra, ale je v něm i kořen Zla, s nimž je třeba neustále angažovaně zápasit.

Dnes více než jindy je třeba zbavit člověka (společnost) příčin strachu, nespokojenosti, nejistoty rozhodným bojem proti autoritativním tendencím v politice, ekonomii, právním systému, má-li se zabránit nastolení nového institucionálně působícího zla, jež se snaží zmocnit vlády nad společností. Stejně tak je třeba bojovat proti moderním sofistům – populistům a mediálním manipulátorům –, kteří překrucují skutečnosti a podsouvají masám falešné návody. Proti fake-informacím a „strašákům“ vyvolávajícím emoce nepodložené fakty a nekorigované racionálními důvody.

Dnes snad víc, nežli dříve je třeba programu odpovědnosti proti lhostejnosti, pravdivosti proti neupřímnosti, programu slušnosti proti rabiátství. Člověk člověku nesmí být jen prostředkem.

Humanitní demokracie, která měla být podle České otázky smyslem naší práce politické, kulturní a výchovné, není zdaleka ještě naplněna. Nahlodávají ji autoritativní choutky mocných, kterým člověk je jen prostředkem k naplnění jejich samolibosti a sobeckých zájmů stejně jako účelové fámy, vypuštěné do veřejnosti s úmyslem oklamat.

I tady zůstává Masarykův pokyn v platnosti: Nesložit ruce v klín. Potlačovat Zlo ve světě, ve společnosti, v institucích, ale i v každém z nás. Neboť humanity lze dosáhnout jen další usilovnou prací. A jak ukázal přesvědčivě Masaryk: vnitřní prací na sobě i vnější prací veřejnou, i na poli politickém.

Karel Hrubý (1923) je sociolog a historik, předseda exilové Československé sociální demokracie (1989–1995).

Obsah Listů 1/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.