Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 1 > Hynek Skořepa: Afghánistán, hřbitov metropolí

Hynek Skořepa

Afghánistán, hřbitov metropolí

Ke knihám z nakladatelství Epocha přistupuji s jistou rezervou. Nejde o recenzované práce, vydávané prestižní vydavatelskou institucí a zaštiťované Akademií věd či některou z univerzit. Toto nakladatelství cílí spíš na širší veřejnost, přičemž se pochopitelně snaží nacházet témata, v jejichž případě lze u vydávaných titulů očekávat komerční úspěch. Často se jedná o tematiku válečnou. Je však třeba zdůraznit, že knihy umožňují čtenářům seznámit se i s tématy, kterým se prestižní vydavatelství spíš taktně vyhýbají. Ať už jde třeba o působení našich vojáků v letech 1941 až 1945 na východní frontě či „neoficiální“ výklad událostí v různých částech světa, například na Blízkém východě. Mezi podobná témata patří válka v Afghánistánu, které se čeští vojáci účastní v rámci operace Trvalá svoboda (účastnili se jí také vojáci slovenští).

Miroslav Belica se problematikou Blízkého a Středního východu zabývá již několik desetiletí. Řadu let působil v diplomatické službě v zemích, jež dnes v podstatě čelí zhroucení – Sýrii, Libyi a Iráku. Ve všech uvedených případech šlo o rozrušení základních funkcí státu ruku v ruce se zahraniční intervencí, přičemž pouze v Iráku byl vstup cizích armád posvěcen radou bezpečnosti OSN. Po návratu do Prahy Belica pracoval na ministerstvu zahraničí, kde měl na starost rozvojovou spolupráci a humanitární pomoc. Myslím si, že právě spolupráce na rozvoji společensko-hospodářské úrovně místních komunit je jediným efektivním způsobem, jak čelit přílivu migrantů z chudých regionů Afriky a Asie do Evropy či USA. To nic nemění na tom, že hlavní odpovědnost za řešení těchto složitých problémů mají místní elity v pauperizovaných zemích. Vyspělejší část světa může tamní společnosti při hledání schůdných cest k budoucnosti podpořit, jakákoliv forma neokolonialismu však ve výsledku povede pouze ke stupňování problémů.

Ztotožňuji se s autorovým tvrzením v úvodu, že české vojenské „expedice“ v Afghánistánu působí v sisyfovském zápolení s obskurními cíli, nenáviděny místním obyvatelstvem coby okupační síly a pod cizím velením. M. Belica přitom zdůrazňuje, že má respekt k profesionalitě českých vojáků v nebezpečné zahraniční misi. Nelíbí se mu však politicky určená role naší armády ve velmocenských službách, kterou (podle mne do značné míry oprávněně) porovnává se „službami“ (tehdy na diplomatické úrovni), jež poskytovalo Československo v rámci velmocenských partií Sovětskému svazu. Belica si pokládá provokativní otázku, zda jsou po více než deseti letech působení českých vojáků v Afghánistánu svět i Česká republika bezpečnější. Stal se Afghánistán stabilizovanou a prosperující zemí?

Odpovědnost států střední Evropy za problémy bývalých kolonií západo- a jihoevropských mocností (Velké Británie, Francie, Belgie, Španělska, Portugalska, Itálie) je logicky výrazně menší než v případě uvedených koloniálních států. Úplně se jí však zříci nemůžeme. Euroatlantická civilizace totiž bohatla na základě kořistění ve zbytku světa jako celek, ať již formou přímé správy zámořských teritorií, či pozdějšího ekonomického vysávání formálně nezávislých států třetího světa (neokolonialismus). I v relativně prosperujícím meziválečném Československu se prodávalo koloniální zboží (káva, kakao, čaj, rýže, bavlněné tkaniny, tropické ovoce atd.). Po r. 1945 země východního bloku sice žádné zámořské kolonie neměly (a samy se v řadě ohledů nacházely spíše na úrovni kolonií Sovětského svazu), v rámci mocenského souboje mezi Východem a Západem se však Československo angažovalo po boku SSSR v podpoře „spřátelených režimů“ v Asii, Africe i Latinské Americe velmi významně. M. Belica v knize zdůrazňuje, že se tehdy jednalo o angažmá výlučně na poli hospodářském a politickém, nikoliv vojenském. SSSR od vpádu do Československa v roce 1968 o účast vojáků svých satelitů nestál. Nelze však pominout, že socialistické Československo bylo významným vývozcem zbraní a vojenských technologií do řady problematických oblastí světa. Zdaleka ne vždy dostalo za své produkty zaplaceno.

Mezi Východem a Západem

Belicovo vyprávění začíná kapitolou Praha spiklenecká. Věnuje se v ní osudům Babraka Karmala (1929–1996), afghánského komunistického politika, který byl v červenci 1981 v rámci vnitropolitického boje odsunut jako afghánský velvyslanec do Prahy. Již na podzim téhož roku byl Karmal odvolán z funkce, do Afghánistánu se však z obavy o život nevrátil. S tichým souhlasem sovětských soudruhů směl zůstat v Československu na nenápadném a bezpečném místě. Tím se staly malé lázně Sklené Teplice na středním Slovensku. V souvislosti s  Karmalem jsou také nastíněny moderní dějiny Afghánistánu od anglo-afghánských válek v 19. století až po sovětsko-americké soupeření po druhé světové válce.

Poslední afghánský král Záhir jmenoval roku 1953 do úřadu prvního ministra (fakticky premiéra) svého bratrance Muhammada Daúda. Ten se s částečným úspěchem pokusil Afghánistán modernizovat. Zbavil ženy povinnosti nosit závoj, zavedl povinnou vojenskou službu a vytvořil moderní armádu nezávislou na kmenových vůdcích, oporu města vůči venkovu. Se zahraniční pomocí se pokoušel rozvíjet hospodářství a ve spojení s levicí se snažil připravit pozemkovou reformu. Po deseti letech jej však král, který se začal obávat oslabení svého vlivu, odvolal z funkce. O dalších deset let později (v červenci 1973) Daúd, původně generál, provedl s podporou armády vojenský převrat. Král Záhir zrovna pobýval na státní návštěvě v Itálii, kde také zůstal v exilu. Muhammad Daúd vyhlásil Afghánistán republikou a stal se jejím prezidentem. Svých levicových podporovatelů se brzy zbavil a začal se opírat o velkostatkáře. Hlavní nebezpečí pro něj však nepředstavovala levice, nýbrž radikální islamisté. Ti v roce 1974 připravovali vojenský převrat. Daúdův bezpečnostní aparát přípravy odhalil a spiklence nechal pozatýkat. Dva nejnebezpečnější z nich ovšem propašovala pákistánská tajná služba do bezpečí pákistánského Péšáváru.

V zahraniční politice Daúd obratně lavíroval mezi Západem a Východem. Říkalo se o něm, že je nejšťastnější, když si může ruským zapalovačem zapálit svoji americkou cigaretu. Vedle sovětské hospodářské pomoci potřeboval Moskvu také proto, aby mohl čelit tlaku ze strany Pákistánu a Íránu..., píše Belica.

Otevřeně však hlásal nárok Afghánistánu přičlenit území obývané paštunskými kmeny na pákistánské straně hranice. Pákistánský premiér Bhutto proto přistoupil s tichým souhlasem Velké Británie a USA k nevyhlášené válce s Afghánistánem. Od roku 1975 začaly být v Pákistánu cvičeny afghánské islamistické bojůvky. Daúd se snažil posílit svoji pozici pomocí spolupráce s konzervativními arabskými režimy (Saúdská Arábie) a se Západem. Všichni mu slíbili podporu (íránský šáh např. na plánovanou železnici z Kábulu k Perskému zálivu), ovšem s podmínkou, že se zbaví levicových sil ve vládě. Počalo dokonce sbližování Afghánistánu s USA, ministr zahraničí Kissinger zavítal do Kábulu hned dvakrát po sobě (1974 a 1976). Domácí odpor proti autoritářskému Daúdovi ale nepolevoval. Situaci vyostřilo sucho a neúroda. Když byl zavražděn opoziční vůdce Mir Akbar Chajbar (nejspíš nikoliv na přání vlády, ale v důsledku boje o moc v rámci opozice), vypukly v Kábulu demonstrace. Byl duben, měsíc, kdy všude v okolí hlavního města kvetly tulipány. Snad padesát tisíc Afghánců pochodovalo ulicemi s tulipány v rukou... (Pozn. celý Afghánistán měl tehdy kolem 15 milionů obyvatel, tedy přibližně jako Československo, ale na pětkrát větším území). Skandovali hesla za demokracii, než je po třech dnech rozprášily pořádkové síly.

Po poradě s americkým velvyslancem se Daúd rozhodl definitivně se vypořádat s komunisty. Když začalo zatýkání, opozice v armádě aktivizovala plán převratu. Ráno 27. dubna 1978 kábulská tanková brigáda obklíčila prezidentský palác. Na Daúdovu gardu však nestačila, situaci zvrátily až afghánské stíhačky MIG-21 ze základny v Bagrámu (dnes americké). Moskva příliš šťastná z afghánské revoluce nebyla. Jejím hlavním zájmem bylo udržet Afghánistán jako neutrální stát. O postupné vtažení Afghánistánu do sféry sovětského vlivu se nechtěně postaraly samy Spojené státy, když r. 1950 odmítly afghánskou žádost o umožnění nákupu zbraní. O pět let později navštívil Kábul sovětský vůdce Chruščov, během návštěvy byl dojednán pro Afghánistán výhodný úvěr. Po Egyptu a Indii byl Afghánistán mezi lety 1954 a 1967 třetím největším příjemcem sovětské hospodářské pomoci a v jeho ekonomice působili sovětští experti.

Pro USA byl Afghánistán na rozdíl od Íránu či Pákistánu málo významnou zemí. Situace se změnila po íránské revoluci, kdy Spojené státy přišly o možnost provozovat vojenská zařízení v Íránu, jež umožňovala špionážní činnost vůči Sovětskému svazu.

Za peníze z poloviny amerických daňových poplatníků a z druhé poloviny za peníze saúdské vlády skupovala CIA pro afghánské rebely zbraně sovětské provenience po celém světě... Proto, aby se nedal dohledat jejich původ a všichni mohli tvrdit, že jde o zbraně ukořistěné Sovětům. Zbraně byly do Afghánistánu dopravovány přes Pákistán, buď přes přístav Karáčí, nebo přes letiště v Islámábádu. Zbraně dostávali především militantní islamisté, umírněná sekulární opozice nesměla v Pákistánu vůbec působit. Velká část zbraní ovšem skončila v rukou pákistánské generality a byla „odkloněna“. Pákistánci třeba prodali špičkové americké ruční protiletadlové střely Stinger íránským revolučním gardistům. Ti s nimi zaútočili v roce 1987 na americký vrtulník v Perském zálivu.

Vraťme se ale zpět do Afghánistánu. Kábul na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vypadal jako zajímavé místo k žití. Celá země působila celkem poklidně. Turisté, mezi nimi i hippies přivábení dostupností marihuany, se o svoji bezpečnost nemuseli nijak obávat. Přes celou zemi se dalo cestovat autobusem...

Po „tulipánové“ revoluci se hlavou Afghánistánu stal umírněný Núr Muhammad Tarakí (1917–1979). Ten nebyl jen politikem, ale také spisovatelem (píšícím paštsky). Tarakí byl však již za rok svržen palácovým převratem Hafizzulaha Amína (1929–1979) a na jeho příkaz zavražděn. Amín už předtím koncentroval moc ve svých rukou, stal se premiérem i ministrem obrany. Postupně se zbavoval nepohodlných soupeřů. Společná levicová vláda Tarakího a Amína narážela na obtíže už od počátku. Výnos o zemědělské reformě a zakládání družstev z listopadu 1978 byl v některých provinciích prosazován násilně pomocí armády. Na rozdíl od předchozích reforem (např. Daúdovy) umožňoval konfiskaci půdy bez náhrady. Tarakí žádal v Moskvě o všestrannou pomoc, včetně vojenské.

V prosinci 1979 sovětské vedení rozhodlo o vyslání tzv. omezeného kontingentu vojsk do Afghánistánu. Rozhodlo tak přes protesty generálů (např. náčelníka generálního štábu Ogarkova), že sovětská armáda není připravena na boj v horském terénu. Váhající Brežněv byl nakonec přesvědčen mj. zprávou šéfa KGB Andropova o zachycených informacích rezidenta CIA v Ankaře, podle níž CIA plánovala odtržení středoasijských republik tehdejšího SSSR a vytvoření Nové velké Osmanské říše. Babrak Karmal byl z Československa tajně dopraven do Moskvy, odkud v prosinci 1979 odletěl na sovětskou část letecké základny Bagrám. Tam zůstával v utajení. KGB se pokusila Amína neúspěšně otrávit, ze SSSR se po pontonových mostech přes Amudarju začaly na afghánské území přesunovat jednotky 75tisícového kontingentu (mimochodem šlo o výrazně menší počet vojáků, než jaký se podílel v srpnu 1968 na okupaci Československa). Sovětské speciální jednotky dobyly prezidentský palác, Amín byl údajně popraven. Babrak Karmal se stal novým prezidentem.

V zimním Kábulu i v provinciích zatím vládl relativní klid. Až do poloviny února (1980) se sovětské motostřelecké kolony doplněné oddíly afghánské armády bez známek odporu přesunovaly po silnicích i po oblastech, které kontrolovali rebelové. Dařilo se jim plnit zadání vyhýbat se střetům. Ulehčení z odstranění Amínovy vlády a fakt přítomnosti sovětských jednotek ale jen krátkodobě oslabily opozici proti socialistickému režimu. Koncem února v Kábulu propukly mnohatisícové demonstrace a obchody zůstaly uzavřené...

Karmal byl sice dobrým řečníkem, ale jinak se ukázal být slabým vůdcem. O všem podstatném rozhodovali sovětský velvyslanec a lidé z KGB. Sověti měli záhy poznat, že čelí nejen afghánskému, ale i mezinárodnímu džihádu. Jistě, v Kábulu a dalších velkých městech sovětské jednotky a afghánská armáda situaci kontrolovaly, stejně jako hlavní dopravní tepny. Venkov ale začal patřit ozbrojeným mudžáhidům.

Beznadějná válka proti lidu

Představitelé šíitské opozice se usazovali především v Íránu, sunnité mířili už po dvě desetiletí do pákistánského Péšáváru. Tam také našly útulek asi 3 miliony afghánských uprchlíků, převážně žen a dětí. Muži zůstávali doma, aby mohli bojovat. Naštěstí pro Sověty efektivitu džihádu výrazně otupovala tradiční nejednota frakcí odporu. To, že SSSR platí za intervenci vysokou cenu, si začali mnozí uvědomovat brzy. Již v létě 1981 dostali pracovníci KGB v Kábulu za úkol připravit analýzu možností, za jakých podmínek by se dala sovětská vojska z Afghánistánu stáhnout. Účastník afghánského tažení plukovník Leonid Šeršen zaslal dokonce o tři roky později dopis samotnému Brežněvovi. Zdůraznil v něm, jaké důsledky přináší nelidské chování sovětských vojáků vůči civilistům, znesvěcování mešit, nerespektování místních zvyků a tradic. Byli jsme vtaženi do války proti lidu a ta je beznadějná. Na druhé straně podle zpráv britského velvyslanectví islamisté zajaté sovětské vojáky před usmrcením mučili a někdy i stáhli z kůže.

Jednání o ukončení občanské války prostřednictvím OSN nevedla k výsledku. Není divu, že se Moskva svoji bezvýchodnou válku a Washington svoji hybridní válku snažily zvrátit ve svůj prospěch něčím zásadním. Když se k moci dostal v roce 1985 Michail Gorbačov, dal údajně svým generálům roční lhůtu, aby vybojovali vítězství, pak se sovětská armáda měla stáhnout. Sovětský kontingent vzrostl na víc než sto tisíc mužů, velitelé zdokonalili taktiku a pomocí výsadků speciálních sil působili islamistům těžké ztráty. Také na jejich straně však byly velké oběti.

Americký prezident Reagan v březnu 1985 odsouhlasil směrnici, podle které bylo nutné donutit Rusy k odchodu z Afghánistánu za každou cenu. USA začaly dodávat islamistům špičkové technologie, třeba již zmíněné protiletadlové střely Stinger, které neměla do té doby ve výzbroji žádná spojenecká armáda! Navíc jim předávaly špionážní informace o sovětských cílech nejen v Afghánistánu, ale dokonce v příhraničních oblastech SSSR.

Gorbačov v říjnu 1985 pozval Karmala do Moskvy a upozornil ho, že sovětské jednotky se do roka stáhnou. Při další návštěvě o půl roku později mu přímo doporučil, aby předal vládu někomu mladšímu. Karmala nahradil dosavadní šéf afghánské bezpečnosti Muhammad Nadžíbulláh (1947–1996), přezdívaný Nadžíb či pro svoji robustní postavu také Býk. Nadžíbulláh, vzděláním lékař, měl podle M. Belicy všechny předpoklady, aby sjednotil Afghánce a stabilizoval zemi. Vnější faktory tomu však nepřály.

Pro Moskvu se válka v Afghánistánu stala citlivým faktorem domácí politiky i vnitřní soudržnosti SSSR. Probrala k vědomí náboženské cítění milionů muslimských obyvatel Sovětského svazu... Sovětská společnost se dávala do pohybu i následkem traumatu z afghánského dobrodružství... Gorbačov a Nadžíbulláh v dubnu 1988 nabídli devítiměsíční harmonogram stažení sovětského kontingentu, pokud se Pákistán a Spojené státy zaváží zastavit dodávky zbraní mudžáhidům.

Američané to ovšem podmiňovali úplným zastavením sovětských zbrojních dodávek Nadžíbulláhovi, stažení sovětských vojsk (ukončeno 15. 2. 1989) se tak vlastně stalo jednostranným krokem. SSSR stála afghánská anabáze životy 14 000 lidí, nejen vojáků. Se sovětskou armádou Kábul chvatně opustila i západní velvyslanectví, včetně amerického. Nadžíbulláhova vláda ale nepadla, naopak upevnila své pozice, když ovládla všechna velká města. Bylo to možné díky pokračujícím sovětským dodávkám potravin, paliv a zbraní. Jenže SSSR se rozpadl a ruský prezident Jelcin po dohodě s Američany zastavil na začátku roku 1992 veškerou pomoc Nadžíbulláhovi. Teprve tehdy CIA ukončila dodávky zbraní mudžáhidům. Spojené státy ke své budoucí škodě o afghánskou scénu nadobro ztratily zájem. Stejně jako Pákistán neměly zájem na dosažení jakékoli dohody mezi Nadžíbulláhem a mudžáhidy...

Kábulu docházely potraviny i munice. Když došel letecký benzin, afghánské vojenské letectvo nemohlo létat a Nadžíbulláh ztratil poslední efektivní zbraň vůči mudžáhidům. Když islamisté v dubnu 1992 osadili leteckou základnu Bagrám poblíž Kábulu, prezident odstoupil. Jeho diplomaty OSN slíbený odlet do Indie se neuskutečnil, musel se uchýlit do kábulského komplexu OSN. Prostor pro islámské hnutí Tálibán byl otevřen. Když Tálibové v září 1996 dobyli Kábul, bývalého prezidenta krutě mučili a následně veřejně popravili.

*

Belicova kniha se pro mne stala prvním podrobnějším zdrojem informací o Afghánistánu. Ani během vysokoškolského studia geografie jsem se o něm téměř nic nedozvěděl. Snad jen, že jeho území bylo několik staletí oblastí soupeření mezi Britskou a Ruskou říší. Rusové se tudy marně snažili proniknout k Indickému oceánu, Angličané zase vytvořit nárazníkový pás za svou nejdůležitější zámořskou kolonií – Britskou Indií.

Rušivě při čtení bohužel ruší ne zcela ojedinělé tiskové chyby a nedostatky v citované literatuře. Není pravdivé autorovo tvrzení u seznamu hlavních použitých pramenů (str. 316), že výhradně odkazy na díla, které autor cituje pouze jednou, jsou plně uvedeny na dané stránce. V seznamu literatury chybějí i práce citované v textu několikrát. Zcela nedostatečné jsou pak citace archivních zdrojů (např. Archiv bezpečnostních sborů či Archiv ministerstva zahraničních věcí), které jsou tak obecné, že neumožňují případnému zájemci orientaci v těchto fondech. I když se jedná o populární „literaturu faktu“, měly by být uvedeny aspoň názvy (čísla) významných konkrétních fondů. Přes uvedené nedostatky bych rád knihu Praha na hřbitově metropolí doporučil zájemcům nejen o dění v příslušné části Asie, nýbrž také těm, kteří chtějí aspoň trochu porozumět příčinám stavu současného světa.

Miroslav Belica: Praha na hřbitově metropolí. Čtyřicet let spojencem v afghánských anabázích. Nakladatelství Epocha, Praha 2018, 318 stran.

Hynek Skořepa

Obsah Listů 1/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.