Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 1 > Alena Zemančíková: Pětkrát v hledištích na Slovensku

Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Pětkrát v hledištích na Slovensku

Slovenští herci se postupem času, který uplynul od rozdělení republiky, stali běžnou součástí české divadelní tvorby. Také ve filmu a v televizi snad není jediného díla, kde by nevystupoval někdo ze Slovenska. Na českých divadelních školách studuje řada Slováků, mnozí zde zůstávají v angažmá, režírují (Martin Čičvák, Marian Amsler, Natalie Deáková, Dodo Gombár), slovenští herci hrají běžně česky. Jak píše slovenská filmová historička Petra Hanáková, „stali se exotickou atrakcí českého filmu“. Na divadelních festivalech tleskáme zejména hvězdám, připomínajícím společný stát (jako Hauptmannovu Před západem slunce Slovenského národního divadla na festivalu Divadlo 2019 v Plzni, kde se objevili Martin Huba, Táňa Pauhofová, Emília Vašáryová, Emil Horváth, Jozef Vajda, Diana Mórová, Tomáš Maštalír, Dušan Jamrich – zapomněla jsem na někoho?). Vestoje jsme aplaudovali vrcholné formě psychologického herectví, přehledně vyprávěnému příběhu, svým českým jistotám ve vztahu ke slovenskému divadelnímu mistrovství.

Když jsem jela v lednu na dva týdny na Slovensko pomoci divadelnímu spolku Tygr v tísni s rešeršemi k jejich inscenaci Tichá noc, tmavá noc v Divadle Jozefa Gregora Tajovského ve Zvolenu, byla jsem zvědavá na úroveň slovenského divadla v provincii. A k takovému výzkumu se regionální divadlo na středním Slovensku hodilo výborně.

Ve Zvolenu jsem viděla čtyři inscenace, jednu v Martině.

Začalo to Carlem Goldonim, jehož komedie byla uvedena na plakátě jako Čertice. Tipovali jsme, že to budou Treperendy, ale byl to Poprask na laguně. Už překlad a úprava Ľubomíra Feldeka jsou poněkud sexistické (i při vědomí Goldoniho pouličního zdroje inspirace), inscenace tuhle vlastnost ještě podtrhla. Ženy hrály vyzývavě, muži byli spíše karikatury. Zajímavou vlastností úpravy bylo, že v tomto překladu, tak silně akcentujícím ženský erotický temperament, nezazní od patrona Fortunata slavné „sakramentský ženský“, ale cosi jiného, neurčitého. Bylo nám to divné. Režie Michal Spišák.

S láskou sa nezahráva Alfreda de Musseta zastupuje v repertoá­ru divadla romantický příběh. Inscenace ale pominula rafinovaně dekadentní přístup francouzského dramatika a jeho cynismus. Útočila na city až příliš srdceryvným herectvím, přičemž se zřekla mrazivého působení logiky bezcitné manipulace, které se hlavní pár Perdican a Camilla dopustí na nešťastné Růžence. Viděli jsme tedy něco trochu jiného, než co autor napsal. Režie Martin Kákoš.

Současná hra slovinského autora Vinko Möderdörfera Drexlerovci je černou komedií, v níž hraje roli dvakrát fingovaný pohřeb, přičemž nakonec vše bere podvodník spřažený s detektivem. Zde nebylo stylotvorného úsilí třeba, situace se při vší grotesknosti mohly klidně odehrávat i na současném Slovensku (i když Slovinsko je asi trochu liberálnější co do genderu). Výsledkem byl příjemný večer, strávený s herci v důvěrném souznění. Režie Stanislav Slovák.

Čtvrtou inscenací byla Balada pro banditu, kde se projevila múzičnost souboru. Dramatické postavy byly věrohodně typově obsazeny, inscenace fungovala ve všech složkách. Snad mohla být méně sentimentální a už vůbec si mohli odpustit připsanou postavu Anděla, který odvádí mrtvé na věčnost: když odvádí zlověstnou bosorku Maru, je to až směšné. Režie a úprava Peter Palik.

Co bylo inscenacím společné a přes různá jména režisérů tvoří jakýsi jednotný styl zvolenského divadla? V těchto čtyřech případech to byl poměrně nevzrušivý temporytmus, u Mussetovy komedie málo nápaditá hudba inscenaci vyloženě srážela, u Čertic působil zase nelogicky klezme-rový ráz písniček (při nichž se herci sami doprovázeli na harmoniku, kytaru a kontrabas, což zase byla přednost inscenace). Z hereckého souboru výrazně vystoupili v mladší střední generaci hrdinský typ Ondřej Daniš, komplikované vnitřní pohnutky sdělující Katarína Rozkošová a v nejstarší generaci Štefan Šafárik, který si docela mistrovsky pohrával s rolemi starých vyžírků (farář v Mussetovi, patron Fortunato v Čerticích), kteroužto polohu obohatil a dovedl do mimořádné působivosti v roli Žida Mageriho v Baladě pro banditu. Mužské představitele nejstarší generace vůbec lze zvolenskému divadlu závidět, mají tam přinejmenším tři, což je pro dramaturgii opravdu štěstí, jaké každé oblastní divadlo nemá.

Hlediště bylo ve všech případech vyprodané, publikum se bavilo i dojímalo, nakonec tleskalo vestoje. V době mé návštěvy zrovna probíhal proces s vrahy novináře Jána Kuciaka a jeho dívky Martiny Kušnírové. Publikum reagovalo na jakoukoli zmínku o soudním procesu (Čertice), mafiánství (Drexlerovci), policejní vyšetřování (Balada pro banditu).

Zvolenské divadlo prošlo generální rekonstrukcí v roce 1994, ale při bližším pohledu (zejména do provozních prostor) má zjevné nedostatky estetické i funkční. Na důstojnosti ani na přízni publika mu to neubírá.

Slovenské komorné divadlo v Martině je o něco luxusnější stavba, po roce 1989 po mnoho let ambiciózně rekonstruovaná. V budově Národného domu člověka nepřekvapí, že foyer je vyzdobeno malbami Martina Benky v (bohužel) popisně realistickém stylu, hlediště je přívětivě intimní a soubor patří na Slovensku k umělecky nejambicióznějším. Viděli jsme tam Matku J. A. Pitínského s fenomenální Janou Oľhovou v titulní roli. Pitínského pseudoproletářským, úmyslně otřesným pajazykem napsané „rodinné drama“ si přeložili do slovenského ekvivalentu a ve hře, na které nás v době jejího vzniku bavil zejména výsměch „dělňáctví“ a vyprázdněným frázím o dělnické solidaritě a třídním boji, aktuálně zdůraznili spíše „svaté tradice“. Groteskní obraz obludné matky, jejíž lpění na tradicích postupně likviduje jednotlivé členy rodiny, silně rezonoval v publiku, které si, jak se nám zdálo, chodí do divadla pro jiná sdělení, než jsou ta, s nimiž operuje slovenský katolický konzervativismus. Musím připomenout, že bylo před volbami a silnice byly lemovány billboardy, vzývajícími „rodinu“ a „lidi“ na všechny způsoby. I zde se tleskalo vestoje, čímž bylo potvrzeno, že to je na Slovensku konvence.

Český tým nezávislého spolku Tygr v tísni, který hraje v Praze ve Vile na Štvanici, byl vedením divadla ve Zvolenu pozván, aby připravil inscenaci, jež by se dotkla výročí 80 let slovenského profesionálního divadla. Inscenace bude imerzivní, tj. diváci příběh spoluprožijí, hrát se bude všude možně v divadle kromě hlediště a jeviště, ožije foyer, chodby, výtah, šatny, toalety i podzemní prostory, jež snad měly být saunou i krytem. Scénář vychází s dokumentů a historických reálií – a když se dílo podaří, příště napíšu, jaké to bylo. Nyní snad jen tolik, že pro publikum ve Zvolenu to bude něco, co jako způsob divadelní tvorby ještě nezažilo (totéž se dá říci i o hereckém souboru) a celá věc rozhodně není sázkou na jistotu.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 1/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.