Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 1 > Ivan Pros: Plesová sezóna na vsi

Ivan Pros

Plesová sezóna na vsi

Do klidného lokálu v nedělním podvečeru vlítla najednou vichřice. Přilítla sousedovic Máňa, hodila na stůl pokladnu (plechovou kasu ještě z doby JZD), nikdo netušil, co se děje, a z ničeho nic spustila: Tak dělejte, kupujte lístky, každej aspoň dva, bude ples! Když minulo největší zděšení a překvapení, zábava ve společnosti se začala točit kolem plesu, který se tak stal najednou věcí nejen páru bláznivých holek, ale celé vesnice.

Někdo na místě koupil po padesáti korunách čtyři lístky a kdosi se ještě přidal.

„V jakém stylu to chystáme, co dress code?“ zeptal jsem se tiše. Otázka v očích přítomných se blýskla vykřičníkem a z kapes sousedů vyskočily na stůl iPhony a Samsungy Galaxy, jak to tak obvykle při těchhle otázkách bývá (posledně jsme se tak například neodvratně shodli na tom, že Titanic měl čtyři komíny), a padaly konkrétní návrhy. Domluvili jsme se na vážné klasice, oblek s kravatou, předtančení, šampaňské, co, kdy, jak, datum a podobně, a začali jsme hned plánovat program slavnostního plesu dlouho do večera.

Když jsem přišel pozdě domů s nápadem, že půjdeme na vesnický bál, žena se zhrozila, že nemá co na sebe, kdepak má tu starou valčíkovou sukni, co můj oblek a že bude muset šít, ale zdálo se, že ji to trochu bralo.

Druhý den se nám původní představa plesu vymkla z rukou. Nové, čím dál odvážnější návrhy na organizaci a ráz plesu padaly jeden za druhým. Bylo stále jasnější, že tentokrát bude náš ples opravdu reprezentační. Pro vzory se chodilo nejprve do Vídně a Paříže a po vystřízlivění aspoň na Pražský hrad. Z toho už nikdo neslevil a program začal dostávat reálné obrysy.

Vídeň vítala Porošenka, Praha Viktora Orbána, tak jsme jako přívrženci a dobří voliči požádali o pomoc rovnou na Hradě. Dlužno poděkovat, že nám jeho kancléř vyšel skoro ve všem vstříc. Asi taky proto, že jsme tady kousek od toho Nového Veselí. Pozvali jsme tudíž spoustu lidí, všechny, co nás napadli: zpěváky, výměnkáře, uzenáře, kejklíře, jen bývalé ministry kultury jsme museli vynechat – tak velký sál nemáme.

V sobotu jsme se ženou vyrazili. Skutečnost překonala všechny představy a očekávání. Předtančení, ve kterém nastoupilo dvanáct tanečních párů, řídil sám taneční mistr Jiří Ovčáček v choreografii pana Martina Nejedlého, na hudbu skladatele Víta Nejedlého, za kulturního dozoru profesora Zdeňka Nejedlého.

Sólo zatančil hezky charitativně pan prezident s paní Ivanou, a když hrála hudba Stěnku Razina, při Volga, Volga báby plakaly, prezident točil valčík doleva a paní Ivana polku doprava, výsledný dojem byl fantastický. Bývalý ministr dopravy myslel, že se bude stavět nový průplav Volha – Irtyš, a vypil na baru stakan vodky na ex. Proud zábavy se dal do pohybu. Teklo šampaňské, francouzské koňaky a k půlnoci naši kluci stloukli bodygardy všech přítomných prezidentů na hromadu a ve tři ráno si všichni u rozlitých sklenic potykali.

Ale ne, kecám, dělal jsem si legraci. Dyť my se ani nikam necpeme, do ničeho nešťouráme. Byli jsme v džínách a ve svetru, hrála kapela z Dolní Vrby, točil se Regent a byl rum, řízky a chlebíčky a tančilo se a zpívalo. Kouřit se tady chodí na půdu. Je to tam sice samý dřevo, ale to nikomu nevadí, protože šedesát osm procent voličů Miloše Zemana jsou u nás dobrovolní hasiči, je to v pohodě. Někdo ale ztratil od půdy klíč, a tak se chodilo kouřit na záchod, že tam nebylo vidět na krok. Pranice nebyla s bodygardy, servali se omylem naši s bratránky z Olešný. Mela, nějaká boule a monokl, zpěv opilců až do kuropění.

Ráno bylo jak po bitvě, jen starosta musel za povinnostmi. Ztěžka otvíral vrata od stodoly a vyrážel starým Zetorem padesátkou kamsi na cesty. Do Řeporyj. Budou se tam s jinejma starostama učit házet granátem.

Ivan Pros

Obsah Listů 1/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.