Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 2 > Olga Hostovská: „Spisovná“ čeština

Olga Hostovská

„Spisovná“ čeština

Kdyby se spisovná angličtina přizpůsobovala všem jazykovým zjednodušením a výstřelkům, které se vyskytují hlavně v amerických textech, dětičky ve školách anglicky mluvících zemí by vůbec nevěděly, co je správné a co ne. My jsme ovšem malá země, takže si zřejmě můžeme dovolit ten luxus, že se náš spisovný jazyk upravuje zhruba každých třicet let. Jako by nestačilo, že čeština není řeč snadná a že i mnozí vzdělanci mají problémy se skloňováním vztažného zájmena jenž, s používáním přechodníků, o časování některých sloves ani nemluvě. Nevím, jak soudobou podobu češtiny zvládají školáci, ale pro mnohé seniory, nejen ty, co se jazykem živili, je to pohroma.

Když jsem před 60 lety jako čerstvá nositelka titulu „promovaná filoložka“ působila na osmileté střední škole v Novém Kníně coby češtinářka, učila jsem své žáky, že u 4. slovesné třídy na -í (koncovka 3. os. sg.) se tvar 3. os. pl. nejlépe určí podle tvaru rozkazovacího způsobu: trp!- oni trpí, sázej! - oni sázejí. Existovala samozřejmě slovesa, která kolísala mezi oběma typy, ale v těch případech používání odlišných tvarů byla spíš záležitost regionální (na Moravě -í, v Čechách -ejí), obdobně oni vědí, na Moravě ). Dnes nemám tušení, jak se to má učit.

Kdysi u nás v každém nakladatelství (jichž bylo podstatně méně než dnes) i v novinách a časopisech měli jazykové redaktory neboli korektory, kteří se starali o to, aby vytištěný text vycházel bez chyb. Korektory měly i tiskárny, a to mnohdy mimořádně zkušené. Můj někdejší nadřízený ze Státního nakladatelství dětské knihy (od r. 1968 Albatros) Vítězslav Kocourek se za normalizace živil coby korektor tiskárny Mír. Dnes ovšem máme demokracii, takže záleží na každém podniku, jak se s tím vypořádá, a nepochybně lze zaznamenat různé trendy. Každé noviny to zřejmě řeší po svém. Z jazykových odborníků se mnohdy stali „novátoři“, kteří místo aby bděli nad čistotou jazyka, snaží se přesvědčit čtenáře o tom, že nově používaná forma je tak běžná, že je nutno ji uzákonit.

Pražáky takto už několik let pětkrát týdně zpracovává deník Metro. Občas si ty jazykové perly vystřihuji, teď pro příklad uvádím jen pár z těch, které se vyskytují přímo titulcích:

14. 8. 2017 na 1. straně: Češi utrácejí za domácí mazlíčky a na str. 7 Za mazlíčky utrácí hlavně senioři.

27. 9. 2017 Kola se sráží s chodci.

25. 6. 2018 Sokolové shání 120 milionů.

Nebo nejnověji 25. 3. 2020 Mniši v klášteře vyrábí dezinfekci nebo Češi zkouší proti viru nový lék.

Ušetřeny nezůstaly ani slovesné tvary obecně známé, a tak ač jistě všichni pamětníci znají film Dušana Kleina Dobří holubi se vracejí, v tisku se dočteme: Nezastavitelní se po ráně osudu vrací do života (5 plus 2, 1. 9. 2017), a v pátečním čísle Metra z 27. 3. 2020 si dokonce můžeme vybrat: Přívozy se vracejí na řeku (str. 1) a Tvůrci Amnestie se vrací k Leopoldovu (str. 10).

Možná že se mýlím, ale mám dojem, že kdyby současní pracovníci Ústavu pro jazyk český měli zkušenost s tím, jak pracné je naučit školáky pravopisu, neproměňovali by se ve statistiky, co jen zaznamenávají a posléze kodifikují nové „trendy“, ale snažili by se uchovat český jazyk v podobě, jak nám ho předali naši předkové. Asi není bez významu, že náš přední bohemista Bohuslav Havránek (1893–1978) působil v letech 1917–1929 jako středoškolský profesor na pražských gymnáziích v Truhlářské a Dušní, že profesor Šmilauer (1895–1983), autor knih Novočeské tvoření slov (1971) nebo Nauka o českém jazyce (1972), učil v letech 1921–1938 na středních školách v Praze, Žilině a Bratislavě, že Havránkův spoluautor České mluvnice pro střední školy (1952) Alois Jedlička (1912–2000) začínal jako středoškolský učitel v Brně a Košicích, kdežto František Daneš (1919–2015), jeden z autorů Slovníku spisovné češtiny pro školu i veřejnost (1978), učil původně na gymnáziu v Benešově.

A tak když už je dnes zřejmě nemožné sehnat dost novinářů ovládajících spisovnou češtinu, prosím vydavatele našeho tisku, aby zaměstnávali alespoň někoho, kdo texty do tisku opraví. Co se jazykovědců týče, myslím, že není nejšťastnější odborná průprava hned po studiích nastoupit do Ústavu pro jazyk český a celý život jen probádat.

Olga Hostovská, Praha/em>

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.