Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 2 > Karel Skalický: Náš vzájemný vztah je mi cosi jako mysterium

Karel Skalický

Náš vzájemný vztah je mi cosi jako mysterium

Můj milý Erazime, dočkal ses své hodiny. Jsem nesmírně rád, že je mi dopřáno říct před tvářemi tolika Tvých blízkých příbuzných a přátel, co bych si byl jinak neuspořádaně přemílal ve své děravé paměti a nikdy naplno nevyjádřil.

Dovoluji si tedy, milý Erazime, dopovědět to, co jsem Ti snad dosud neřekl tak jasně a naplno, dokud jsme ještě oba žili v tomto běhutém čase. Byl jsi o něco starší, a tak jsem klusal vždycky pár kroků za Tebou. Nebudu se tedy s Tebou dohadovat o těch dvou velikých problematikách, v nichž jsi byl mistrem, totiž v ekologii a ve fenomenologické gnoseologii. Ostatně mám za to, že přece jenom nebyly tou tvou největší láskou. Tou byla, jak jsem o tom přesvědčen, Tvá kniha Domov a dálava, kterou jsi vlastně psal po celý svůj život.

Prý Tě v tom stále provázela, jak jsi mi pověděl, vzpomínka na naše první osobní setkání ve švýcarském Interlakenu. Tam totiž exilová Československá společnost pro vědy a umění uspořádala (17. a 18. září 1976) konferenci o filosofii českých a slovenských dějin, kam Tě pozvala, a Ty jsi nelenil přenést se proto z Ameriky do Evropy. Přišel jsem tam tenkrát i já, takže tam došlo k našemu prvnímu osobnímu setkání. Přednesl jsem tam svá Prolegomena k budoucí filosofii českých dějin, která Tě prý tak oslovila, že jsi mi pak svůj Domov a dálavu dedikoval docela jmenovitě. Proto mě tato Tvá kniha tak dalece zajímala, že jsem se do ní důkladně ponořil. Zaujal mě tenkrát Tvůj pokus vymezit obrysy ideje národa českého. Svou myšlenku českého národa jsi stanovil třemi mezníky: 1) osvícenským ideálem lidské svobody a důstojnosti, 2) socialistickým ideálem sociální spravedlnosti a 3) usilovnou, bolestnou láskou k naší zemi, k naší řeči a k našemu kulturnímu dědictví (s. 320–322). I mně se to zamlouvalo, jen jsem si dovolil dát Ti k té trojici jednu otázku: Jenom to? A nic víc?, aniž jsem ovšem tušil, co ti tím způsobím. A to jsi mi nemeškal hned povědět (dopis z 3. února 2010): Ty jsi mi předložil výzvu zásadní... – „Jenom to?“ píšeš, „A nic víc?“. Bylo to jako dobře mířený úder na solar plexus, trefa do černého. Vyrazila mi dech, ale máš pravdu. Zůstal jsem čtenáři něco dlužen. Tvoje zklamání je mi výzvou nejzákladnější.

Chci se Ti proto za tu ránu pod pás omluvit, i když jsem to už možná udělal tenkrát. Nepamatuji se tak přesně. Co jsem Ti však asi ještě nepověděl tak jasně, je, že tou otázkou jsem vůbec nemínil dát Ti nějakou podpásovku. Ta otázka ze mne vyhrkla naprosto spontánně z mého římskokatolického povědomí, což jsem si však uvědomil teprve ex post díky Tvé reakci. Tehdy jsem poznal, jak to katolické a protestantské pojetí českých dějin, které jsem se snažil ve svých Prolegomenech překlenout, se mi znovu skoro neuvědoměle vynořilo a vyvolalo mezi námi chvilkovou neshodu. Ty sis to však okamžitě uvědomil a vzals za pravdu, co si zasloužilo, aby bylo za pravdu vzato, a navíc dokonce sis začal klást za vinu, že jsi mi snad způsobil v katolickém prostředí obtíže, když jsi mi svou knihu s protestantským pojetím dějin jmenovitě připsal. Ptal ses mě proto, zda bys neměl v druhém opraveném vydání Domova a dálavy své věnování Karlu Skalickému škrtnout. Ujistil jsem Tě, že naprosto ne. A tak i druhé vydání této své knihy jsi připsal na mé jméno, za což Ti teď znovu vzdávám co nejsrdečnější dík.

K té Tvé dedikaci si však dovolím malý dodatek. To tištěné věnování zní: Karlu Skalickému, dělníku na české vinici Páně, radostně a vděčně e. k. Do knihy, kterou jsi mi pak poslal, jsi však k tomu vlastnoručně perem připsal: Co víc mohu říct? Někdy i lidský vztah může být mysterium. Tak raději jen „Děkuji“ a Pán Ti žehnej. 2. XII. 2010 Erazim.

Zmiňuji se o těchto Tvých slovech ze dvou důvodů. Nejprve proto, abych Ti znovu poděkoval za toto Tvé požehnání. A za druhé proto, že tím slůvkem mysterium mi připomínáš, jak jsi své pojetí víry vymezil vůči tomu mému pojetí. To své jsi charakterizoval jako přijetí Božího zjevení rozumem i srdcem. A já za sebe k tomu mohu jen dodat: Jo, to beru i já. O tom mém pojetí víry jsi pak napsal, že ji prý chápu jako mysterium. A na to ti odpovídám: Ano, i to se dá říct, i když musím dodat, že tu víru chápu též jako přijetí Božího zjevení, a tedy jako Ty; a běda, kdybych ji tak nechápal. Ale to není ten pravý důvod, proč poukazuji na to slůvko mysterium. Ty totiž mluvíš o mysteriu ve svém osobním dodatku k dedikaci jako o lidském vztahu. A já za sebe musím opět dodat: právě tenhle náš vzájemný vztah je mi cosi jako mysterium. Neboť někdy se sám sebe ptám, jak lze vysvětlit, že my dva, rozděleni dvěma různými vyznáními, pořád žijíce daleko od sebe, Ty v Americe a já v Evropě, a po návratu z exilu Ty v Praze a já v Budějovicích, a setkávajíce se osobně jen občas na nějakých kulturních akcích, že navzdory všem těmto našim rozdělením jsme zůstali v tak živém styku, že naše nepřetržitá čtyřicetiletá korespondence je toho tím nejvýmluvnějším svědectvím. Není to též tak trochu mysterium?

Nicméně to slůvko mysterium má ještě jeden zajímavý přízvuk, který se týká, Erazime, nejen našeho osobního vztahu, ale také naší křesťanské víry. Když jsem si totiž položil otázku, jak bych mohl charakterizovat Tvou víru ve srovnání s tou mojí, tak mi z toho vyšlo, že Tvoje víra je mužská, a proto též vyloženě kristovská. Ne ježíšovská, jako byla ta Masarykova, když řekl: Ježíš, neříkám Kristus, je mi vzor lidskosti. Ne, Tvá víra, Erazime, je nejen ježíšovská, je též plně kristovská. Moje víra však je, jak ji tak stále více rozpoznávám, spíš tak trochu víc mariánská, ženská, mateřská. Ježíš Kristus v ní rozhodně není odsunut, to křesťanská víra nedovoluje. Ježíš Kristus je v ní však jakoby stále provázen, doporučován a zastupován svou matkou Marií. Někdo možná řekne, že v tom spočívá celý rozdíl mezi vírou katolickou a protestantskou. To se mi nezdá, i když to tak vypadá. Ale o tom se zde nyní nechci šířit. Stačí mi říct, že Tvá víra, Erazime, byla mužská, Kristovská, kdežto ta má je ženská, mariánská. A tak se ptám, zda by to nemohlo být tohle, co vytvářelo z našeho vzájemného vztahu ono mysterium, které nás tak drželo a vlastně pořád drží pohromadě navzdory všem vzdálenostem, které nás dělily.

Ať tak či onak, tohle poslední, co jsem právě řekl a co jsem Ti nemohl říct, protože jsem si to dosud neuvědomoval, Ti konečně říkám až teď a tady. Ne na rozloučenou. Nevěřím na loučení. Říkám Ti to na naše budoucí shledání, ve které věřím, jako jsi v něj věřil i Ty. Pamatuj proto na nás tam nahoře. My budeme pamatovat na Tebe tady dole, takže na shledanou, Erazime.

Promluva z posledního rozloučení s Erazimem Kohákem v kostele sv. Klimenta v Praze dne 16. února 2020.

Karel Skalický (1934) je katolický kněz, teolog, redaktor, publicista; profesor Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.