Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 2 > Jana Stárková: Vzpomínka z Vídně

Jana Stárková

Vzpomínka z Vídně

V sobotu 8. února zemřel v Praze ve věku 86 let profesor Erazim Kohák, jedna z nejvýraznějších osobností české filozofie 20. a 21. století. Jeho otec, národně socialistický novinář a politik Miloslav Kohák, patřil k předním činitelům domácího odboje za 2. světové války. V prvních poválečných letech spolupracoval s Ferdinandem Peroutkou a byl redaktorem Svobodného slova. V roce 1948 Erazim emigroval s rodiči a mladší sestrou krátce po únorovém převratu přes Německo do USA, kde začínal jako dělník v různých profesích. Postupně pak vystudoval filozofii a teologii na univerzitě Yale, kde v roce 1958 získal doktorát z filozofie. Souběžně s akademickou dráhou působil krátkou dobu i jako evangelický farář. V letech 1960–94 přednášel na Bostonské univerzitě, kde se habilitoval v roce 1970 a jejímž řádným profesorem se stal v roce 1977.

V četných nekrolozích publikovaných v České republice k úmrtí prof. Erazima Koháka je vedle popisu jeho akademické dráhy, vědeckých publikací a činnosti po návratu do Československa začátkem 90. let jeho mnohostranná práce v rámci československého exilu zachycena jen okrajově, jeho působení ve Vídni v 80. letech a kontakty s osobnostmi československého exilu v Rakousku pak většinou opomenuty.

Po celou dobu svého působení v USA se Kohák zabýval intelektuálním a politickým děním ve své vlasti: spolu s Hedou Margoliovou-Kovályovou napsal knihu The Victors and The Vanquished (New York 1973), české vydání Na vlastní kůži: dialog přes barikádu (68 Publishers, Toronto 1973), překládal spisy T. G. Masaryka a Jana Patočky do angličtiny a komentoval vývoj v Československu.

Jeho články vycházely např. v předních exilových časopisech: od počátku 70. do konce 80. let byl jedním ze stálých autorů Svědectví (Paříž) Pavla Tigrida, zabýval se především historickými a politickými tématy, literární kritikou, jeho úvahy byly otištěny i v rubrice Tribuna. Ve Svědectví byly – také z jeho iniciativy – zveřejněny články Jana Patočky, např. Války 20. století a 20. století jako válka. V 80. letech vyšlo několik jeho článků k historickým a politickým tématům ve čtvrtletníku Proměny (New York a Basel) Československé společnosti pro vědu a umění (SVU), jejíž byl dlouholetým členem a na jejíchž zasedáních vystupoval s přednáškami, např. na téma The Moral Sense of Masaryk‘s Humanism v r. 1980 na Georgetown University ve Washingtonu u příležitosti 10. světového kongresu SVU. Přispíval také do časopisu vydávaného Křesťanskou akademií v Římě Studie, jehož vedoucím redaktorem byl Karel Skalický. V 70. letech Kohák publikoval několik článků v Listech Jiřího Pelikána, ve kterých analyzoval mj. Únor 1948, Pražské Jaro 1968 a důsledky okupace v srpnu 1968, ale také Ameriku Jimmy Cartera. Ještě před definitivním návratem po listopadu 1989 vydaly Listy jeho spis Malý průvodce po demokracii (jako přílohu č. 3/1992). Od 90. let pak pro Listy psal pravidelně, stal se členem redakční rady a přispíval do nich i po jejich přesídlení z Prahy do Olomouce v r. 2003.

V 70. a 80. letech se angažoval v exilové Čs. sociální demokracii – 1973 byl zvolen členem ústředního výkonného výboru, 1983 se stal členem představenstva a zastupoval její zemskou organizaci v USA, od r. 1978 byl jedním z hlavních autorů sociálně demokratického čtvrtletníku Právo lidu, který v letech 1978–1990 řídil v německém Wuppertalu Jiří Loewy. Kohák se podílel na přípravě programových dokumentů strany a účastnil se diskusí o ideových a historických otázkách, mj. usiloval o objektivní zhodnocení osobnosti a role Bohumila Laušmana.

Koncem 70. let vznikl ve Vídni výzkumný interdisciplinární projekt Zkušenosti Pražského jara 1968 pod vedením politologa a spoluautora Charty 77 Zdeňka Mlynáře, který se po vystěhování z Československa v červnu 1977 věnoval vedle politických aktivit a dlouholeté spolupráce s Listy především vědecké činnosti. K autorům jednotlivých kapitol projektu, na jehož vzniku se podílel Jiří Pelikán, patřily vědci a mezinárodně známé osobnosti, např. Eduard Goldstücker, Karel Kaplan, Vladimír Klokočka, Jiří Kosta, Bedřich Levčík, Radoslav Selucký, Zdeněk Strmiska a další. Jedním z vědeckých spolupracovníků projektu byl Erazim Kohák, jehož studie z r. 1981 se zabývala Filozofickým smyslem československého jara 1968. V letech 1979–1982 bylo vydáno a přeloženo do anglického, francouzského a italského jazyka přes dvacet studií obsahujících mocensko-politické, vojensko-obranné, společenské a ekonomické souvislosti vývoje v Československu v období let 1967–1970.

V roce 1982 založili ve Vídni mladí filozofové pod vedením Krzysztofa Michalského, k jehož učitelům patřil Jan Patočka, Institut für die Wissenschaften vom Menschen (IWM) – Institut pro vědy o člověku, který měl za cíl výzkum především humanitních věd, poskytoval vědcům ze zemí střední a východní Evropy stipendia a podporoval svobodnou výměnu názorů. Jeden z prvních vědeckých projektů byl zaměřen na výzkum Filozofického dílo Jana Patočky a šíření jeho odkazu. V letech 1984 a 1985 se v IWM uskutečnily dvě konference, kde bývalí kolegové a studenti Jana Patočky diskutovali o koncepci vydání jeho spisů. Ke skupině do Vídně pozvaných odborníků patřil vedle Rogera Scrutona, Klause Schallera, Ilja Šrubař a Václava Bělohradského též Erazim Kohák, zabývající se desetiletí středoevropskou humanistickou tradicí a filozofickým odkazem T. G. Masaryka a Jana Patočky. Německý filozof a spoluzakladatel IWM Klaus Nellen byl pověřen navázáním kontaktů s českými filozofy a disidenty v Praze, kteří Patočkovo dílo vydávali v samizdatu. Při zprostředkování mu byl ve Vídni nápomocen psycholog, filozof, překladatel a signatář Charty 77 Jiří Němec, který po dlouholetých represích v Československu v r. 1983 odešel do rakouského exilu, kde v rámci projektu IWM sestavil s Davidem Součkem bibliografii Patočkových spisů (vyd. ve spolupráci s pražským archivem J. Patočky v r. 1993) a stal se jedním z českých spolueditorů tří svazků Patočkových spisů. V Praze se na vybudování Archivu Jana Patočky ve vídeňském IWM podíleli za nejednoduchých podmínek několik let filozofové Ivan Chvatík a Pavel Kouba. Nechali vyhotovit kopie všech rukopisů z Patočkovy pozůstalosti, kterou se jim a jejich kolegům podařilo ukrýt před zásahem policie. Nellen kopie rukopisů postupně odvezl z Prahy do Vídně, také za pomoci německých a rakouských diplomatů. Na výzkumu Patočkových spisů spolupracoval v letech 1985, 1986 a 1988 v IWM jako Senior Research Fellow Erazim Kohák. V později zveřejněném svědectví Klause Nellena, který se stal spoluvydavatelem pětisvazkové německojazyčné edice Jan Patočka. Ausgewählte Schriften publikované v letech 1987–1992 v renomovaném nakladatelství Klett-Cotta, je popsána důležitá role Koháka v projektu IWM, který prostudoval veškeré Patočkovy spisy a přispěl k systematickému uspořádání archivu ve Vídni, podílel se na překladech Patočkových textů do anglického jazyka, přednášel o jeho díle, které analyzoval v četných článcích a ve své knize publikované v USA Jan Patočka: His Thought and Writings (Chicago 1989), později Jan Patočka. Filozofický životopis (1993). Kohák se mj. zúčastnil veřejné diskuse o struktuře a náplni plánovaného vydání spisů Jana Patočky, jejíž obsah byl zveřejněn v r. 1987 ve čtvrtletníku Acta vydávaném Vilémem Prečanem v rámci Československého dokumentačního střediska samizdatové literatury (ČSDS).

V rámci svých pobytů ve Vídni se Kohák zapojil do aktivit českých spolků, které stály v opozici k tehdejšímu režimu v ČSSR. V Kulturním klubu Čechů a Slováků v Rakousku, založeném v r. 1974 ve Vídni novinářem Přemyslem Janýrem, režisérem Vojtěchem Jasným, herečkou Renátou Olárovou, dirigentem Martinem Turnovským aj., pronesl Kohák v r. 1983 přednášku Československo viděné z Ameriky a zúčastnil se spolu s Radomírem Lužou, Zdeňkem Mlynářem, Přemyslem Janýrem a Ivanem Medkem diskuse u kulatého stolu O výročích československých dějin 1938, 1948, 1968. O dva roky později pronesl v Kulturním klubu Čechů a Slováků v Rakousku přednášku Spory o české dějiny. Kohák se stal členem rakouské odbočky Společnosti pro vědy a umění (SVU), založené v r. 1978 ve Vídni a vedené historičkou umění Věrou Běhalovou a Ivanem Medkem.

Po 42 letech v USA se Kohák vrátil do Československa, kde pokračoval ve vědecké práci. V letech 1991–1994 vyučoval střídavě na univerzitě v Bostonu a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (UK). Od roku 1995, kdy ukončil pracovní poměr na univerzitě v Bostonu, žil se svojí americkou ženou Dorothy v Praze, kde se stal v r. 2000 emeritním profesorem UK. V následujících letech pracoval v Akademii věd ČR v Centru globálních studií. Z dlouhé řady jeho knih publikovaných po roce 1989 uveďme tituly z oblasti morální filozofie Člověk, dobro a zlo (1994, 2000), filozofické reflexe českých dějin Domov a dálava (2009), Zelená svatozář (2012) zabývající se ekologickou etikou. Kohákovy úvahy o morálním smyslu přírody původně publikované již v USA v knize The Embers and the Stars (University of Chicago Press, 1984) byly vydány v české, pozměněné podobě pod názvem Oheň a hvězdy (2016).

Jeho život v Praze byl zcela vyplněn vědeckou prací, publikacemi, činností v několika institucích a organizacích (v klimentském sboru Českobratrské církve evangelické, v Hnutí Duha, ve Společnosti pro trvale udržitelný život na Zemi, též v ČSSD či v Radě ČT). Kohák komentoval kriticky vývoj české společnosti a vyjadřoval mj. obavy nad stavem národního společenství, které by se mohlo rozpustit „v kyselinové lázni spotřebního blahobytu“.

Od 90. let se Erazim Kohák do Vídně vracel již jen sporadicky, většinu roku trávil v Praze, léto patřilo setkáním s rodinou jeho ženy v Americe, přičemž se vracel do Evropy s rostoucími výhradami k politickému vývoji v USA. Jeden z jeho posledních pobytů ve Vídni v září 2011 se uskutečnil na pozvání Akademického spolku, jednoho z nejstarších českých spolků, založeného v r. 1868, jehož členem byl v letech 1872–1874 T. G. Masaryk. Kohák pronesl v prostorách Slovanské besedy přednášku Osvícenství v našem obrození a v nás, ve které se okrajově zmínil o svých zážitcích v prvních dvou letech „sametové euforie“, o vystřízlivění po rozpadu Československa a realitě společnosti deformované padesáti lety vnucených režimů. Připadal si jako „podruhé v exilu, sice doma, ale mezi cizími“.

Erazim Kohák o domově a exilu

(...) „Kde domov můj? Kde vlast je má?“ Celý život jsem měl domov i vlast. Domovem mi byla všechna místa mého žití: ke všem jsem nějak přilnul. Dvacet let to bylo skalnaté pobřeží Nové Anglie, pusté ostrůvky bostonského zálivu, dřevěná paluba pod bosýma nohama a písčité pláže, sluncem oslněné. Vzduch voní mořem, sůl a slunce vyšisovaly domky u břehu do stříbrna. Pak dvacet docela jiných let, na horské samotě hluboko v lesích, kde svět voní dřevem, svět pracovitých, poctivých lidí. Co jsem se tam nabrousil padlým listím, pes a já. Tam všude byl domov můj.

A moje vlast? Ta byla vždycky někde jinde. Už od začátku, od prvních vzpomínek. Ty začínají v Protektorátu Čechy a Morava, v tom prvním. Jenže Protektorát, to nebyla moje vlast. Moje vlast, to byla Masarykova Republika československá, země naší věrnosti, země našich nadějí. Tady ji ztělesňovalo jen pár šeptaných vzpomínek a tmavozelený kabát poručíka čes-koslovenského vozatajstva v tatínkově šatníku. Přesto byla daleko skutečnější než to neskutečné dění kolem nás. Tatínka zatklo gestapo už v roce 1941. Maminku zatkli v roce 1944. Protože ti věrni zůstali. Když jsem po válce skládal junácký slib věrnosti, „Milovat vlast svou, Republiku československou, a sloužit jí věrně v každé době“, byl jsem si vědom, že to, co se děje kolem nás – bylo to někdy koncem léta 1945 –, neodpovídá mnoha Masarykovým ideálům. Byla to doba násilí a siláckých gest, ne doba humanity. Přísahal jsem věrnost ideálu: věrnost znamenala usilovat o to, aby stát naší země byl hoden jména Republika českosloven-ská. Když jsme pak po Únoru odcházeli do exilu, opouštěli jsme domov, ač bez pocitu, že opouštíme vlast. Šli jsme své vlasti sloužit tam, kde to bylo možné. Doma, kde by tatínka, politického redaktora Svobodného slova, zas čekal koncentrák, bychom moc platní nebyli.

Podle toho jsme i žili. Tatínek odmítl slibnou kariéru, aby se mohl podílet na tehdy vznikajícím Rádiu Svobodná Evropa – československé vysílání se tehdy ohlašovalo jako Hlas svobodného Československa. Tím jsme chtěli být. Když jsem se dostal na studia, volil jsem obor, o kterém jsem předpokládal, že jej naši komunističtí mocipáni nejvíc zanedbají, abych byl jednou platný. Už na studiích jsem zoufale amatérsky začal psát do exilových časopisů a zapřísáhl jsem se, že za každý článek v angličtině napíši jiný v češtině, za každou anglickou knihu jednu českou. Nikdy jsem nebyl jednoznačně doma tam, kde jsem doma byl. Vždy jsem byl také ve své vlasti, v Republice československé.

Když se konečně zhroutil komunistický režim, neváhal jsem, nevypočítával. Prostě jsem se vrátil, s pocitem, že ten celoživotní ideál má konečně své místo na tomto světě. V prvních měsících po listopadovém převratu – „za Havla“ – jsem měl pocit, že jsem opravdu doma, v té vytoužené vlasti. Zoufale jsem se bránil doznání, že to není docela ono, že vzdor lidem ryzím je naše společnost hluboce poznamenána návyky studené války. Že si nedovede demokracii představit jinak, než jako komunismus obrácený naruby, stejně bojový, stejně nesnášenlivý, stejně dogmatický, jen dogmatem je teď místo Marxe von Hayek. (...)

Jenže to není demokracie. Léta v Americe ve mně utvrdila masarykovské přesvědčení, že demokracie je diskuse, že vyžaduje především postoj otevřenosti, spolupráce, dobré vůle. Nejzhoubnějším ohrožením demokracie jsou právě bojové postoje, a nezáleží, zda přicházejí zprava nebo zleva. Znakem totality je myšlení v relaci přítel – nepřítel; demokracie je myšlení v relaci „ty a já, při vší různosti ve vzájemné úctě, pro společné dobro“. Jen na takovém základě je možná jak svobodná společnost, tak mnohonárodní země. Za to jsem se léta angažoval v Americe a prohlašoval jsem hrdě, že to je i tradice mé vlasti, Republiky československé, kde spolu žijí v míru a v dobré vůli lidé rozličných názorů a různých národností. Musel jsem ovšem doznat, že normalizační režim tomu neodpovídá, avšak dovolával jsem se Charty 77 – to je skutečné Československo. Jednou dojde k jeho obnově. (...)

Tři monology na námět exil, Listy č. 1/1993, s. 44–47. (z příspěvku pro konferenci Exil a domov – odchody a návraty, Praha 10.–11. 12. 1992).

Jana Stárková (1954) je historička, překladatelka a publicistka. Autorka -studií o československém exilu v Rakousku a spoluvydavatelka sborníků k česko-rakouským dějinám a kultuře.

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.