Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 2 > Zdeněk Víšek, Milan Hes: O volbách i levici – před sto lety i dnes

Zdeněk Víšek, Milan Hes

O volbách i levici – před sto lety i dnes

Dne 18. dubna 1920 – tedy před sto lety – se na většině území tehdejší Československé republiky konaly první parlamentní volby, v nichž občané zcela svobodně rozhodovali o složení Poslanecké sněmovny Národního shromáždění, a tím i o dalším politicko-ekonomickém směřování nově založeného československého státu.

Volby, do nichž kandidovalo 23 stran – z toho 11 československých –, ale neprobíhaly na celém území ČSR. Občané mohli volit pouze 281 poslanců, a tak nebyl zvolen celý počet 300 poslanců, který požadovala tehdejší ústava pro poslaneckou sněmovnu.

Ke zvýšení počtu poslanců dochází až o rok později, kdy dolní komora parlamentu byla rozšířena o 4 kooptované poslance zastupující desetitisíce příslušníků našeho zahraničního vojska, kteří stále ještě pobývali na východě Ruska, i když boje Velké války skončily již v listopadu 1918. Tito poslanci nebyli voleni, ale jmenováni Československou obcí legionářskou.

Kde se v dubnu 1920 nevolilo

První parlamentní volby, jak již bylo připomenuto, se v některých regionech republiky neuskutečnily, neboť hranice československého státu nebyly stále ještě zcela dotvořeny – nevolilo se proto na Těšínsku a Hlučínsku, dále ve Vitorazsku v jižních Čechách a na Valticku na jižní Moravě, na Slovensku pak na Spiši a Oravě. Volby se zde nekonaly především z důvodů nevyjasněného státoprávního postavení těchto oblastí.

Volby ale neproběhly z důvodů politické nestability a složité bezpečnostní situace ani na Podkarpatské Rusi, jejíž připojení k ČSR potvrdila mírová smlouva v Saint-Germain-en-Laye až 10. 9. 1919. Mezinárodně-právní uznání připojení Podkarpatské Rusi k Československu stvrdila o něco později i Trianonská mírová smlouva, podepsaná 4. června 1920

Volby v nejvýchodnějším cípu republiky se tak mohly konat až 16. března 1924. Tamní politické strany vedly zápas o získání 9 mandátů do poslanecké sněmovny. Tyto dodatečné volby na Podkarpatské Rusi byly vnímány jako doklad stabilizace tohoto území a jeho zapojení do politického systému prvorepublikového Československa. Volby ale zde vyhrála s výrazným náskokem krajně levicová Komunistická strana Československa, která tehdy získala téměř 40 % hlasů. Mandáty z těchto voleb měly platnost pouze jeden rok, neboť již v dalších parlamentních volbách v Československu roku 1925 se na Podkarpatské Rusi volilo znovu – nyní již souběžně s ostatními částmi republiky.

Účast žen

Nejvýraznějším znakem prvních parlamentních voleb v ČSR byla ale především účast žen, neboť až do zániku Rakouska-Uherska tehdejší zákonodárství právo volit ženám neumožňovalo, i když v rámci tzv. první (velkostatkářské) kurie měly některé ženy teoretickou možnost volit – pochopitelně jen ty, které odváděly nejvyšší daně. Toto právo se vztahovalo v letech 1873–1907 pouze na ty ženy, jež vlastnily velkostatek, a samotná volba se musela konat prostřednictvím zástupce.

Volební právo žen bylo jedním z nejvýraznějších demokratizačních a společensko emancipačních prvků československého republikánského zřízení. Tato dnes již zcela samozřejmá volební praxe nebyla ovšem běžná v meziválečném období ani v některých západních státech – například ve Francii a Itálii získaly ženy hlasovací právo až po druhé světové válce (1945), ve Švýcarsku na federální úrovni teprve v roce 1971 a v Liechtenštejnském knížectví dokonce až roku 1984.

Ústava z roku 1920

První parlamentní volby u nás se konaly na základě ústavy, kterou Revoluční Národní shromáždění (nevolený československý zákonodárný sbor, který se konstituoval téměř ihned po vyhlášení samostatnosti) schválilo 29. 2. 1920. Tato ústava prohlásila stát za demokratickou republiku, jejíž hlavou je volený prezident.

Zákonodárnou moc podle této ústavy mělo Národní shromáždění, skládající se z poslanecké sněmovny, kterou tvořilo 300 poslanců, a senátu, v němž zasedalo 150 senátorů. Volit do sněmovny mohli občané starší 21 let a být voleni od 30 let, u voleb do senátu bylo aktivní hlasovací právo voličů vázáno na dosažení věku 26 let, pasivní pak na 45 let. Do poslanecké sněmovny se volilo ve 22 volebních krajích, do senátu ve dvanácti.

Charakter státní formy ČSR

Předválečné Československo je možné označit jako stát s demokratickou formou, kterou si udrželo až do září 1938 – na rozdíl od sousedního Polska, Rakouska, Maďarska a Rumunska, kde existovaly různé typy autoritářských, nikoliv však totalitních režimů. Do roku 1933 bylo parlamentní demokracií také „výmarské“ Německo, avšak po nástupu A. Hitlera k moci zde byla nastolena otevřená diktatura nacistické strany.

V rámci ČSR bylo možné uplatňovat základní lidská práva a svobody. Občané si byli rovni před zákonem. Politický systém se opíral o klasickou dělbu státní moci na moc výkonnou, zákonodárnou a soudní. Byl režimem pluralitním, který zakládal své působení na tradičních republikánských institucích a respektu k soukromému majetku.

Nedořešenou zůstávala ovšem česko-slovenská otázka, neboť oficiální koncepce jednotného „československého národa“, který se měl dále členit na větev českou a slovenskou, samozřejmě vyhovovala početnějším Čechům, nikoliv však již Slovákům, kteří požadovali vyhlášení autonomie pro Slovensko.

Československá ústava respektovala a zajišťovala také kulturní a jazyková práva početných národnostních menšin, ale jejich loajalitu si ČSR trvale nikdy nezískala.

Volební systém

Volební systém uplatňovaný v letech 1918–1938 byl striktním systémem poměrného zastoupení. Mezi jeho typické znaky patřila zásada přísně vázaných kandidátních listin. Vedení jednotlivých politických stran tak měla rozhodující slovo při sestavování kandidátních listin, neboť volič v době první republiky nemohl uplatňovat tzv. kroužkování, které bylo zavedeno až roku 1990.

Pomocí tzv. poslaneckých reversů byli zákonodárci pod přísnou kontrolou stranických špiček. Do prvorepublikového parlamentu vstupovalo velké množství politických stran. Prakticky totiž neexistovala omezovací klauzule, která byla zavedena rovněž v roce 1990. Vlády tak musely vznikat za účasti většího množství politických stran, a jejich stabilita proto nebyla většinou příliš vysoká.

Všechny volby byly pro tehdejší občany ČSR povinné a volební neúčast byla postihována sankcemi. Prvorepubliková volební povinnost byla tak další skutečností, kterou se lišila tehdejší a dnešní volební praxe.

Volební právo a obecní volby 1919

Československá ústava z roku 1920 přijala velmi demokratické volební právo, které vycházelo z Volebního řádu do obcí z ledna 1919. O tomto volebním řádu tehdejší ministr vnitra a předseda agrární (republikánské) strany Antonín Švehla 21. 1. 1919 během svého vystoupení v Revolučním Národním shromáždění řekl: Reforma tato je dalekosáhlého významu – jsme si toho plně vědomi – je to z nejdalekosáhlejších rozšíření práv na zastoupení, které vůbec dnes jest (...) Rovněž tak i přibrání žen nebudí žádné obavy.

Na základě tohoto volebního řádu se v červnu 1919 uskutečnily pouze v českých zemích (nikoliv na Slovensku, kde právě probíhaly boje s maďarskou Rudou armádou) obecní volby, které skončily výrazným úspěchem levicových politických sil.

V případě voličů české národnosti tehdy získala nejvíce hlasů Československá sociálně demokratická strana dělnická (32,5 %) následovaná Československou stranou socialistickou (17,3 %), agrární Republikánskou stranou československého venkova (15,3 procenta), Československou stranou lidovou (9,8 %) a  Československou národní demokracií (9,6 %).

Mezi občany německé národnosti v ČSR získala v obecních volbách největší podporu rovněž další sociálně demokratická strana – Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei (DSAP), kterou podpořilo 47,9 % sudetoněmeckých voličů. Tato strana se ještě tehdy stavěla proti začlenění pohraničí s německou většinou do československého státu, což pochopitelně znemožňovalo spolupráci s českými sociálními demokraty.

Do té doby vládla v Československu Kramářova koalice levicových, pravicových i středových českých stran, která byla zvolena aklamací na první schůzi Revolučního Národního shromáždění 14. listopadu 1918.

Na základě výsledků obecních voleb prezident Tomáš Garrigue Masaryk jmenoval v červenci 1919 vládu sociálního demokrata Vlastimila Tusara, který se tehdy stal jedním z prvních sociálnědemokratických premiérů v Evropě. Kabinet této tzv. rudo-zelené koalice, opírající se o spolupráci sociálních demokratů a socialistů s pravicovými agrárníky, vedl zemi k prvním parlamentním volbám v dubnu 1920, v nichž sociální demokraté opět zvítězili.

Výsledky dubnových voleb

Volby do Poslanecké sněmovny jednoznačně vyhrála československá sociální demokracie (v českých zemích získala 33,4 % hlasů etnicky českých voličů – v Čechách 762 092 a na Moravě a ve Slezsku 318 087, na Slovensku ji podpořilo 510 341 slovenských voličů). Celkem tak Československá sociálně demokratická strana dělnická obdržela 1 590 520 hlasů – v celostátním měřítku to odpovídalo zisku 25,7 % hlasů, což jí přineslo 74 mandátů.

Dalšími českými levicovými politickými subjekty, jež kandidovaly ve volbách, byly Československá strana socialistická (500 821 hlasů, 8,1 %, 24 mandátů) a dnes již prakticky zapomenutá Socialistická strana československého lidu pracujícího, kterou podpořilo 58 580 voličů (0,9 %, 3 mandáty). Tyto tři československé socialistické strany tak získaly těsnou většinu 50,57 % hlasů etnicky českých a slovenských voličů.

Výrazné zisky měly ovšem i dvě další sociálně demokratické strany v ČSR, které zastupovaly voliče německé a maďarské národnosti. Již připomenutá německá sociální demokracie se stala v českých zemích po československé sociální demokracii druhou nejsilnější stranou, když obdržela 689 589 hlasů a 31 mandátů, což v rámci ČSR odpovídalo 11 procentům voličské přízně. Na Slovensku působící Maďarsko-německou sociální demokracii podpořilo 108 546 voličů (1,8 %, 4 mandáty).

Mezi českými pravicovými („občanskými“) stranami si své pozice udrželi agrárníci se ziskem 28 mandátů (603 618 hlasů, 9,7 %). Pro politické hnutí německých agrárníků v českém, moravském a slezském pohraničí Německý svaz zemědělců se vyslovilo 241 747 voličů (3,9 %, 11 mandátů).

Naopak nevýrazné byly výsledky, které si připsala Československá národní demokracie (387 552 hlasů, 6,3 %, 19 mandátů), a jen skromný přírůstek hlasů ve srovnání s komunálními volbami roku 1919 zaznamenali lidovci, kteří tehdy kandidovali společně se Slovenskou ľudovou stranou (699 728 hlasů, 11,3 %, 33 mandátů).

Sociální demokracie 1920 optikou Ferdinanda Peroutky

V parlamentních volbách v dubnu 1920 dosáhly československé, německé a maďarské levicové („socialistické“) strany velkého úspěchu, ale ani v těchto volbách politická levice – tedy v době všeobecné poválečné bídy, nezaměstnanosti a rozjitřených politických a lidských emocí i vášní – v rámci celého státu nezískala nad pravicovými („občanskými“) stranami početní převahu v celkovém součtu poslaneckých mandátů.

Výsledek voleb zhodnotil ve třetím díle své proslulé knihy Budování státu novinář Ferdinand Peroutka, a to v kapitole Volby: Roku 1920 odevzdáno bylo při volbách do poslanecké sněmovny 52,5 % hlasů pro strany občanské, 47,5 % pro socialistické. To ovšem bylo méně, než socialismus potřeboval, aby mu bylo možno vytvářet budoucnost. V Čechách se objevilo 51,2 % socialistických hlasů, avšak na Moravě a ve Slezsku jen 38,8 %. Mezi Čechy samotnými měl sice socialismus malou většinu, neboť 50,6 % Čechů hlasovalo pro některou socialistickou stranu, ale tento výsledek byl korigován poměry v jiných národních táborech. Poslanců bylo 145 občanských, 136 socialistických.

V další části tohoto textu Peroutka hodnotil příčiny úspěchu sociální demokracie na Slovensku, byť se v určitých místech své publicistické analýzy nedokázal vyhnout některým jednostranným – možná i urážlivým soudům: Sociální demokraté ovšem triumfovali. Počet hlasů pro ně odevzdaných, přes půldruhého miliónu, obecně udivoval. Byli daleko nejsilnější stranou (...) Strana sama byla překvapena velkými úspěchy, jež sklidila na politicky dosud neznámém území Slovenska. Dostala zde 510 000 hlasů, strana rolnická (agrární – pozn. aut.) jen 242 000 a strana ľudová jen 235 000. Sociální demokracie se připravovala spíše na neporozumění v této malozemědělské zemi, již pokládala za zaostalou. Avšak právě primitivní lid ochotně přijímal primitivní sliby, s nimiž se mu představovali sociálně demokratičtí agitátoři. Zdá se, že oni nalezli pravý způsob, jak mluvit s tímto lidem, způsob, v jehož účinnost by nikdy nevěřili idealisté čeští a slovenští, stydlivě se odvracející od hmotných potřeb. Tito idealisté naneštěstí dlouho pozorovali uhlazené selské figuríny v Národopisném muzeu a seznamovali se s lidem prostřednictvím Smetanových oper. Skutečný slovenský člověk je nyní překvapil. Byl to člověk trpící hmotnou bídou a toužící z ní vyváznout: nic jiného mu nepřipadalo sladším ani potřebnějším. I otázku národní odsunoval za otázku nasycení, mzdy nebo zvětšení svého nepatrného majetku. Sociální demokracie zvítězila na Slovensku právě materialistickou částí svého programu.

I když vůči slovenským voličům sociální demokracie si Peroutka neodpustil poněkud povýšenecké invektivy, celkem objektivně vystihl, proč zradikalizovaná sociální demokracie v parlamentních volbách v dubnu 1920 uspěla: Sociální demokracie byla vynesena na první místo jakožto strana, o níž se předpokládalo, že nejupřímněji baží po změně. Hlas odevzdaný pro ni byl hlasem odevzdaným proti drahotě, proti obecné tísni, proti nedostatku, proti privilegovanému postavení majitelů výrobních prostředků i, jak se zdá, proti některým zlům povahy vesmírné. Byly to, zhruba vzato, hlasy pro hospodářské dobudování svobody, neboť, není-liž pravda, jaké plody politické svobody padají lidem do klína, kteří jsou v hmotné nouzi?

Po volbách

Po vítězství sociální demokracie byl Vlastimil Tusar jmenován předsedou třetí československé vlády, jež byla koalicí československých socialistických a agrárních sil – tedy bez účasti německých sociálních demokratů či agrárníků.

Ovšem z důvodu narůstajícího rozkolu v sociální demokracii mezi státotvorným proudem v čele s předsedou strany Antonínem Němcem a tzv. marxistickou levicí, z níž později vznikla v květnu 1921 Komunistická strana Československa, Tusarova vláda již v září 1920 odstoupila a byla nahrazena úřednickým kabinetem Jana Černého, který v prosinci 1920 mocenskými prostředky během jednoho týdne potlačil radikální levicí organizovanou generální stávku, jež se měla stát – podle pozdějších komunistických výkladů – počátkem revoluce bolševického typu. Demokratický charakter státu se tak podařilo udržet až do podzimu 1938.

Na rozkol v československé sociální demokracii v letech 1920–1921 ovšem nakonec doplatily oba znepřátelené levicové proudy: komunisté se nikdy až do konce první republiky do vlády nedostali a sociální demokraté hráli v dalších vládách – pokud v nich byli zastoupeni – pouze nevýznamnou roli.

Ohlédnutí o sto let zpět

S odstupem jednoho století je možno konstatovat, že sociální demokracii (a tudíž demokratické levici) v naší vlasti se vlastně nikdy nepodařilo sestavit čistě „svoji“ levicovou vládu, která by se opírala v poslanecké sněmovně výhradně o podporu levicových sil, kdežto československá (a později česká) politická pravice si opakovaně vystačila s koalicemi bez levicových politických stran.

První ryze pravicový kabinet v Československu představovala vláda Antonína Švehly, která existovala od 12. října 1926 až do 1. února 1929. Jednalo se o již devátou československou vládu v období první republiky. Bývá označována jako vláda tzv. panské koalice, neboť byla tvořena koalicí politicky blízkých pravicových stran. Také to byla první vláda v dějinách Československa, v níž zasedli ministři zastupující německé strany. Vládou pravicové koalice byla také následující vláda agrárníka Františka Udržala, jež trvala do konce roku 1929.

V době samostatné České republiky pak vládlo dokonce pět pravicových vlád – v letech 1992–1997 zemi řídily pod vedením premiéra Václava Klause dvě vlády koalice ODS, ODA a KDU-ČSL, mezi lety 2006 a 2009 pak vládly dva Topolánkovy kabinety – nejdříve za účasti pouze ODS a později ODS, KDU-ČSL a Bursíkovy Strany zelených – v tehdejším českém politickém kontextu pravicové strany. Zatím poslední pravicovou vládou u nás byla Nečasova koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných/LIDEM, jež Českou republiku „spravovala“ od léta 2010 do léta 2013.

Ve volbách před sto lety sice dosáhla sociální demokracie nebývalého úspěchu, ten se jí ale již nikdy v dalších volbách, které se konaly v době první republiky, nepodařilo zopakovat.

V následujících parlamentních volbách již vítězila vždy agrární pravice – buď na počet získaných hlasů (1925 a 1929), nebo na počet přerozdělených mandátů (1935). Proto také Vlastimil Tusar byl jediným sociálnědemokratickým premiérem za celé trvání předmnichovského Československa, a to jen po velmi krátkou dobu – od července 1919 do září 1920.

Další levicový politik Edvard Beneš (člen Československé strany socialistické a dlouholetý ministr zahraničí) sice stál v čele páté československé vlády, jež existovala od 26. září 1921 do 7. října 1922, ale Benešovo premiérství bylo postaveno na výsledku politických dohod jednotlivých stran tzv. všenárodní koalice, nikoliv na volebním vítězství této socialistické (od roku 1926 pak národně socialistické) strany.

Dalším sociálnědemokratickým premiérem se tak stal až roku 1945 Zdeněk Fierlinger, jehož vláda nevzešla ovšem ze svobodných voleb, nýbrž opět z politické dohody, a to představitelů československého politického exilu.

Po pádu komunistického režimu se obnovené sociální demokracii podařilo zvítězit ve volbách do poslanecké sněmovny až roku 1998, kdy získala více než 32 procent hlasů. Nicméně ani tehdy levice v Poslanecké sněmovně většinu neměla, neboť ČSSD a KSČM obdržely pouze 98 mandátů v 200členné sněmovně. Vládu se sociální demokracii podařilo ustavit až na základě tzv. opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS, kdy poslanecká sněmovna po odchodu poslanců Občanské demokratické strany z jednacího sálu vyslovila důvěru vládě Miloše Zemana. Tento kabinet byl ale po celou dobu své čtyřleté existence nucen brát ohledy na politické postoje (i zájmy) ODS.

Ojedinělý (a dosti nečekaný) volební triumf levice z června 2002, kdy ČSSD a KSČM dosáhly v Poslanecké sněmovně z dnešního pohledu na neuvěřitelný součet 111 mandátů, byl ale výrazně rozmělněn vznikem vládní aliance ČSSD se středovou KDU-ČSL a pravicovou Unií svobody. Po volbách v roce 2006 pak nastává – přes jisté úspěchy, jako byly „oranžová tsunami“ v krajských i senátních volbách roce 2008 nebo těsné vítězství ČSSD před hnutím ANO v parlamentních volbách na podzim 2013 – postupný úpadek vlivu české levice jako celku v politickém životě České republiky.

Osudový problém levice

Otázek, proč levice nejen v České republice, ale i v Evropě pomalu odchází ze scény, sice přibývá, odpovědí však nikoliv. Je to snad proto, že levice pro většinu společnosti není dost levicová, nebo je levicová až příliš? Nebo proto, že demokratická levice – pokud se dostane někdy na přechodnou dobu k moci – vždy čelí v rámci kapitalistického světa neúprosné ekonomické, společenské, mediální, kulturní, psychologické a někdy i mocensko-vojenské (připomeňme jen události ve Španělsku v červenci 1936 nebo v Chile 11. 9. 1973) převaze pravice? Je to tím, že levice u moci, jež má hájit „slabé“, se jaksi trvale obává síly a vlivu pravice (hájící ty „silné“), a proto ji vždy tak nějak podvědomě respektuje, případně se jí přímo bojí, a tak „slabé“ přestává hájit nebo je hájí jen málo?

Dokladem této skutečnosti mohou být i výsledky voleb v České republice z října 2017, kdy politické hnutí Andreje Babiše (druhého nejbohatšího člověka u nás, který se po roce 1989 k levici nikdy ani slovem nepřihlásil) podpořily statisíce někdejších voličů ČSSD i KSČM. Bývalí sociálně demokratičtí voliči byli tehdy nepochybně zklamáni nejrůznějšími korupčními aférami i neplněním předvolebních slibů „své“ ČSSD a bývalí komunističtí voliči – téměř třicet let po sametové revoluci – asi pochopili, že „jejich“ strana do žádné české vlády nikdy nevstoupí, respektive tam nebude vpuštěna, a proto (nebo přesto) dali své hlasy představiteli – někdejším komunistickým slovníkem řečeno – velkoburžoazie, proti níž komunistická strana od roku 1921 bojovala. Důsledkem této skutečnosti bylo pak žalostných třicet mandátů (dohromady!!) pro KSČM a ČSSD.

Je proto nutno si přiznat, že levice – ať již pod tímto širokým pojmem máme na mysli sociální demokraty, socialisty, odboráře, ekology, či dokonce komunisty – prostě v éře globálního kapitalismu vždy hraje svůj zápas na cizím hřišti, které je jí někdy půjčeno, avšak nikdy jí trvale patřit nebude. Na této skutečnosti se od voleb v roce 1920 nezměnilo v Čechách a na Moravě vůbec nic a patrně se za našich životů ani nic nezmění.

Zdeněk Víšek (1968) je středoškolský učitel ve Slaném, publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Milan Hes (1976) je učitel společenských věd na Gymnáziu Budějovická v Praze a od roku 2019 též odborným asistentem v Historickém ústavu Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové.

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.